Článek
Ze začátku to znělo rozumně. A možná i upřímně
„Spíme odděleně.“ „Už nejsme pár.“ „Zůstáváme spolu jen kvůli dětem.“ Tyhle věty jsem slyšela víc než jednou. A upřímně? Dávaly smysl. Neprezentoval se jako záletník. Naopak – jako chlap, co zůstal v manželství z odpovědnosti, ne z lásky.
A tak jsem si řekla: proč ne. Každý má minulost. A kdo jsem já, abych soudila? Jenže když s někým sdílíš postel a zároveň víš, že každý večer usíná v jiném bytě – něco v tobě se začne lámat.
Vídáme se, milujeme se – ale na Vánoce je s ní
A pak to přijde. Vánoce. Dovolená. Narozeniny dětí. A já jsem vždycky ta druhá. Protože i když mi říká, že je to mrtvé manželství, pořád tam je. V domě, v kuchyni, na fotkách. A i když ho nechci podezírat, cítím, že pravda je jiná.
Je to láska, nebo jen náplast na jeho krizi?
Postupně mi začalo docházet, že možná nejde o vztah, ale o únik. Že mu dávám, co mu doma chybí – a on si nechává to, co se mu stále hodí. Pohodlí, stabilitu, zázemí. A já? Já jsem jeho ventil. Jeho únik. Ale ne partnerka.
Slíbil mi všechno. A dodnes nezměnil nic
„Až děti vyrostou.“ „Musím to naplánovat.“ „Ještě chvíli vydrž.“ Tohle nejsou plány. Tohle jsou výmluvy. A čím déle s ním jsem, tím víc se sama sobě vzdaluju. Protože hluboko v sobě vím, že tohle není rovný vztah. Že nemám jistotu, jen čekání.
A nakonec jsem si uvědomila, že ten vztah jsem si víc namlouvala, než žila
Není to o tom, že bych nebyla dost dobrá. Je to o tom, že on nikdy nechtěl být můj celý. Jen napůl. A já jsem se spokojila s polovinou. Protože jsem věřila. Chtěla jsem věřit.
Ale jednoho dne mi to došlo: kdo opravdu chce nový začátek, ten si ho vytvoří. Ne odkládá. A já? Já si zasloužím někoho, kdo mě nebude jen milovat potají. Ale kdo za mnou bude stát nahlas.
