Článek
Přijde domů, hodí klíče na stůl, natáhne se na gauč a čeká, až mu přinesu večeři.
„Měl jsem náročný den, dej mi chvíli klid.“
Já? Taky jsem měla náročný den.
Ráno jsem vstala dřív, abych připravila snídani a nachystala děti do školy.
Pak jsem běžela do práce, kde jsem strávila osm hodin.
Po práci nákup, úklid, večeře, úkoly s dětmi.
A on? Odpočívá.
Protože přece „chodí do práce“ a já bych měla zvládnout všechno ostatní.
Když muž vydělává víc, znamená to, že doma nemusí hnout prstem?
Nejde o to, že bychom neměli dělit finance. Ale proč se nedělí i povinnosti v domácnosti?
- Když žena pracuje, pořád se od ní čeká, že zvládne úklid a péči o děti.
- Když muž pracuje, stačí mu přijít domů a „odpočinout si“.
Jak je tohle fér?
„Ale ty jsi v tom lepší.“ Ne, jen mě k tomu celý život vedli.
Když se ho zeptám, proč se nezapojí, má vždycky výmluvu.
- „Ty to uděláš rychleji.“
- „Já to neumím jako ty.“
- „Tobě to přece nevadí, ne?“
Ne, nejsem v tom lepší. Jen jsem k tomu celý život vedená.
A hlavně – mě už to nebaví.
Domácí práce nejsou „pomoc“, ale společná odpovědnost.
Mnoho mužů říká: „Já doma pomáhám.“
Ale když se podíváme, kolik toho reálně dělají, často je to minimum.
- Vynese koš jednou za tři dny.
- Utře stůl.
- Možná umyje nádobí (ale pod podmínkou, že to nebudu kontrolovat).
To není pomoc. To je normální součást domácnosti.
A pokud to tak nevidí, možná je čas, aby si zkusil, jaké to je, kdybych „nepomáhala“ já.
A co když přestanu všechno dělat?
Co se stane, když si taky „lehnu na gauč“ a odmítám se starat o domácnost?
- Děti nebudou mít svačinu do školy.
- Nikdo nenakoupí.
- Nikdo nevypráší gauč, na kterém si tak rád hoví.
A najednou bude problém.
Ale ten problém nebudu já.
Problém bude v tom, že pořád platí, že domácí práce jsou „ženská zodpovědnost“ a ne normální součást společného života.
A to je něco, co se musí změnit.
