Článek
Začalo to nenápadně. Moje žena, která vždycky byla energická a plná života, se najednou stáhla do sebe. Večer už s námi tolik neseděla, často se zavřela do ložnice s knihou nebo jen tak tiše seděla a dívala se z okna.
Nejdřív jsem si říkal, že je to jen únava z práce. Oba jsme toho měli hodně, děti potřebovaly naši pozornost a každý den byl jako na běžícím pásu. Ale pak jsem si všiml, že to trvá týdny.
Když jsem se jí zeptal, co se děje, vždycky odpověděla: „Nic, jsem jen unavená.“ Ale já cítil, že za tím je něco víc. Nebyla to jen únava, bylo v tom něco, co nedokázala říct.
Jednoho večera, když jsem ji našel sedět v kuchyni s prázdnou sklenicí vína, jsem se odhodlal k vážnému rozhovoru. „Poslouchej, něco tě trápí. Vidím to. Chci vědět, co se děje.“
Chvíli mlčela, ale pak se na mě podívala s očima plnýma slz. „Mám pocit, že už nejsem ta žena, kterou jsi si vzal,“ řekla tiše. „Cítím se, jako bych ztratila samu sebe. Každý den se starám o práci, děti, o tebe, ale na mě samotnou už nezbývá místo.“
Její slova mě zasáhla. Nikdy by mě nenapadlo, že se cítí takhle. Vždycky jsem ji vnímal jako pilíř naší rodiny, ale nikdy jsem se nezamyslel nad tím, kolik toho musí obětovat.
Začali jsme si povídat. Řekla mi, že se cítí přehlcená, že někdy jen potřebuje být sama, najít si něco, co bude jen její. Přiznala, že se bála, jak budu reagovat, protože mě nechtěla zklamat.
Ten rozhovor byl bod zlomu. Uvědomil jsem si, jak moc jsem se soustředil na náš společný život a zapomněl na její individuální potřeby. Domluvili jsme se, že si každý z nás udělá prostor na věci, které nás baví.
Dnes chodí jednou týdně na malování, něco, co ji vždycky lákalo. Já jsem se vrátil ke sportu. Oba máme něco, co je jen naše, a přitom se společně podporujeme.
Její změna chování mi nejdřív připadala jako odcizení. Ale nakonec nám pomohla přiblížit se k sobě víc než kdy předtím. Ukázala mi, že i v tom nejlepším vztahu je potřeba myslet na sebe, protože jen tak můžeme být šťastní i spolu.
