Článek
Nechtěla jsem být nevděčná. Ale byla jsem nešťastná
Můj syn má dnes 8 měsíců. A já už od jeho narození cítím těžko pojmenovatelné výčitky. Moje máma si ho brala téměř denně – na procházku, na zahradu, někdy si ho vzala i dovnitř, aby si u nich zdříml. Vždy byl pryč maximálně tři hodiny. A i když to zvenčí vypadalo jako pomoc, já jsem se uvnitř hroutila.
Nedokázala jsem říct ne
Jsem úzkostlivý člověk. Neumím odmítat, neumím si říct o prostor. A hlavně – neumím říct NE vlastní mámě, když mi chce „pomáhat“. Jenže zatímco ona to brala jako samozřejmost – jako něco, co je v pořádku a co dělala i u mé sestry – já to celé vnímala jinak. Já jsem brečela, když za ním zavřela dveře. A nenáviděla jsem samu sebe, že jsem zase mlčela.
Měl být jen chvíli venku, ne pryč celé dopoledne
V hlavě mi pořád běží: „Měla jsem jí říct, že ho chci u sebe. Že ho chci kojit. Že ho chci uspávat.“ Ano, měl problémy s kojením, byl víc na UM a až časem jsme si k sobě tuhle cestu našli. Ale o to víc mě to bolí. Jako bych přišla o důležité okamžiky. A teď je zpátky nevezmu.
Deprese místo vděčnosti
Nejhorší na tom je, že se pořád trápím. Že v sobě dusím vztek, smutek, lítost. Že mě pohlcuje pocit viny. A místo, abych si mateřství užívala, trpím. Navenek to nikdo nevidí – ale uvnitř se cítím prázdná, nedostatečná, jako bych své dítě zklamala.
Už si ho téměř nebere. Ale já pořád nemám klid
Poslední dva měsíce už si ho skoro nebere. Možná si všimla, že něco není v pořádku. Možná jsem se konečně trochu ozvala. Ale ta tíha nezmizela. Pořád ve mně je. A pořád hledám odpuštění sama sobě za to, že jsem nebyla silnější.
Ten začátek mateřství už nevrátím. Ale možná můžu zachránit jeho pokračování. A možná nejsem jediná, kdo to cítí takhle. Možná je nás víc. Jen o tom nemluvíme.
