Článek
Byl to normální školní den, když se na mě obrátil bývalý žák a s naprostou samozřejmostí prohlásil: „Vy jste po mně kdysi hodila klíče.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Já? Hodila po něm klíče? Snažila jsem se vzpomenout si, kdy by se to mohlo stát. Možná si to spletl? Možná jde o nějaký hloupý vtip?
Jenže on vypadal naprosto vážně. A v tu chvíli mi došlo, že na tom vlastně ani tolik nezáleží. Pro něj je to realita. A co hůř, teď to může být realita i pro ostatní.
Pomluvy se šíří rychle. Jak se bránit?
Neudělala jsem to. Ale to neznamená, že to někoho bude zajímat. Stačí, aby to řekl správné osobě, a najednou se ze mě stane učitelka, která hází věci po dětech. Stačí, aby se toho chytil někdo další, a už si mě nikdo nebude pamatovat jinak.
V dnešní době stačí jedno obvinění, aby se člověk ocitl na pranýři. A pokud je učitelem? O to hůř. Jak dokázat, že jsem to neudělala, když se to prý stalo před několika lety?
Slovo proti slovu. A co teď?
Mohla jsem se tomu jen zasmát a nechat to být. Ale co když se k tomu přidají další žáci? Co když si někdo „vzpomene“ na něco horšího?
Není nic jednoduššího než říct: „To si pamatuju, ona byla vždycky taková.“ A najednou máte problém.
Dnes to jsou klíče. Zítra to může být něco jiného. A já přemýšlím, jestli jsem vůbec v bezpečí ve světě, kde stačí, aby někdo prohlásil lež – a už se to nikdy nevrátí zpátky.
