Článek
Ne každá poznámka znamená problém
Poznámka dnes neznamená totéž, co dřív. Dřív stačilo dítěti napomenutí a rodič věděl, že něco udělalo špatně. Dnes? Poznámku může dostat za to, že neudělalo úkol, že mluvilo v hodině, nebo že se prostě jen ozvalo.
Dcera mi řekla, co se stalo. Učitelka něco řekla, ona se ozvala. Slušně. Jenže ne drž hubu a krok. Takže poznámka. A já mám teď jít a plísnit vlastní dítě za to, že si dovolilo mít názor?
Automatická důvěra škole? Ne, děkuji
Kolikrát jsme slyšeli: „Škola má vždycky pravdu.“ Jenže co když ne? Co když učitelé taky dělají chyby? Co když některé z nich ta práce už dávno nebaví? Nebo jsou prostě unavení a nemají energii řešit věci férově?
Mám věřit víc člověku, který má na starost 30 dětí, nebo tomu, koho znám celý život a vím, jak přemýšlí?
Škola není nedotknutelná autorita
Ne, tím nechci říct, že děti jsou vždy bez viny. Ale nemůžeme automaticky házet vinu jen na ně. Škola není posvátná instituce, kde se nedělají chyby. Je to jen další prostředí, kde se projevují stejné lidské nedostatky jako jinde.
Takže když přijde poznámka, ptám se. Zjišťuju. Naslouchám. A když se mi něco nezdá, stojím za svým dítětem.
Výchova není slepá poslušnost
Učím své dítě, že autorita neznamená neomylnost. Že si má stát za pravdou, i když to znamená poznámku. Protože to, co ji naučí nejvíc, nejsou pravidla bez přemýšlení, ale schopnost rozeznat, kdy má smysl říct „dost“.
Někomu to může připadat drzé. Mně to připadá jako výchova k zodpovědnosti.
Až se jednou ozve dospělý člověk
Chci, aby moje dcera jednou měla odvahu ozvat se šéfovi, který ji ponižuje. Lékaři, který ji odbude. Politikovi, který lže. A to se nenaučí, pokud ji naučím, že „poznámka = držet pusu a krok“.
Takže ano poznámku dostala. Ale u mě za ni potlesk nedostane škola. Dostane ho moje dcera. Protože si stála za svým. A to je hodnota, kterou žádná školní knížka nestrhne.
