Článek
Život je změna. Jistoty nejsou. Můžu se sebevíc upínat na stejnost, chtít řád, klid, organizovanost, ale právě proto, aby bylo živo, aby se věci posunovali kupředu, dostanu přesný opak. A je to dobře. Jsou lidé, a není jich málo, kteří mají stejnost a řád. Ale nemají zase žádné vzrušení, jsou v pasti, chyceni do stále se opakujících, stejných dnů. To je peklo a oni v něm žijí, dobrovolně. Možná i šťastní a spokojení. Hlavně, ať se nic nemění, to by nepřežili! No a já jsem rád, že to plyne, že se to hýbe.
Žil jsem v jistém druhu spokojené všednosti několik let. Jistě, děli se věci. Tvořili a rodili se děti, rostli, vyvíjeli se. Ale já moc ne. Stejná práce, stejný dům, stejné trávení času. Televize, videohry, dětské denní rutiny. Bylo to fajn, ale po nějaké době mě začal svírat pocit, že mi něco utíká, že o něco přicházím. Chybělo mi dobrodružství, život, vzrušení. A tak jsem utíkal do virtuálních světů, případně za kamarády, na párty, k drogám, do lesů na výlety. Nebyl jsem nijak nespokojený, byl jsem domestikovaný, ochočený a spokojený ve svém malém světě s minimem možností. Bylo to bezpečné, pohodlné, nenáročné. Ale moje dušička chřadla. Pomalu, nenápadně, upadal jsem. A upadal i můj vztah. Děti vzkvétali, o ty bylo vždy dobře postaráno, tam žádný problém nebyl. Ale můj vztah s manželkou strádal. A jak to tak bývá a bylo, stali se s nás cizí lidé, žijící poblíž sebe, s odlišnými zájmy, jazykem, přáteli… a společným obytným prostorem, povinnostmi a příjmením.
Když jsme se po letech rozešli, byla to změna, velká a my jí uvítali. Mohli jsme se rozletět, začít zas žít sami, po svém, bez odsudků, limitů a nepříjemných pohledů a poznámek. Tak jsem rozjel ty krásné nové změny. Nový byt, jiné místo k životu, nové a mé. Svobodné návyky, neomezené možnosti. Zdánlivě. Jenže se ukázalo, že i přes změny si tu zkostnatělost nesu s sebou.
Ale jsem hlava otevřená, zvídavá. Takže jsem hltal informace, učil se, přicházel na nové pohledy a filosofie. Jak osvěžující! A s novými výzvami, zkouškami a úkoly k vyřešení se začala objevovat i traumátka. Zapomenuté křivdy. Nevyřešené problémy. Léta odsouvané věci, na které nebyl prostor a které se teď mohli nadechnout a křiknout na mě: haló, tady jsem! Jsem tvůj strach, tvá ubohá sebeúcta, jsem tvoje chromé, vypelichané vnitřní zvíře! A umouněné, zraněné vnitřní díte. Tak tedy, je čas na změny. Nevím, jestli jste v téhle situaci byli a měli někdy ve svém životě prostor pro poslech svého vnitřního hlasu a překopání naučených a zafixovaných vzorců, které ale nejsou vámi, nýbrž naučenou, vtlučenou verzí správného světa, kterou nás naučili maminky, paní učitelky, romantické filmy a tak. Možná jste žili celou dobu ten klidný, spokojený, neměnný život. Dobře pro vás, asi. Dobře pro mě, že jsem padal na dno tak dlouho, až jsem se rozvedl zvednout, oklepat a začít hledat žebříky, schody a posilovat svaly na cestu někam jinam.
Může být těžké si to přiznat. Pojmenovat svoje chyby, nahlédnout střízlivě na svá selhání. A nebičovat se za ně, dovolit si chybovat, ale poučit se, zkusit to jinak, jinudy. A to teď dělám. Rozhodl jsem se pro vývoj. Můžete se mi smát a klidně se smějte. Nejsem možná ani v půlce toho, kde jste vy, normální lidi! Ale vím a cítím mnohem víc, šířeji, obsáhleji než vy. Protože mě formovaly mé chyby, špatný život, mnohé nezdary a vady, omezení a limitace které jsem měl, mám a ještě nějakou dobu mít budu. Ale já nezahořkl, nenadával, ale s úsměvem vykročil vstříc objevování sebe sama, světa, vztahů, vesmíru.
Takže jsem na cestě! Je dlouhá, klikatá a půjdu po ní ještě mnoho let a budu padat, klopýtat a vracet se zpátky, zapomínat, vzpomínat si, hledat klíče a slepé uličky. Těší mě to. I když jsem možná ubohý lůzr, jsem šťastný a motivovaný lůzr, ze kterého se každým krůčkem stává víc muž, chlap, král, bůh. A vesmír cení mou aktivitu a přispívá mi drobnými mincemi do klobouku. A taky hází klacíky a větvičky, omotává mě ostružiním a škrábe mě přes záda. S každým vyřešeným problémem se objeví další, o kterém jsem nevěděl. Když jsem se naučil nebát se mluvit a začal si vodit do života ženy, bylo to skvělé. Pak jsem zjistil, že i když jsem svobodný, v hlavě jsem pořád spoutaný. Když jsem chtěl a mohl mít konečně sex s někým novým, zjistil jsem, že moje tělo je stále v moci mé exmanželky. Tak jsem si zvykl být limitovaný a omezený, že jsem v tom zůstal i po odchodu. Pojďme to vyřešit. Když jsem vyměnil zakřiknutost za otevřenost a sebevědomí, zjistil jsem, že stále toužím po uznání, že ten malý kluk uvnitř s tváří dospělého, sebevědomého chlapa občas stále vykřikne a zasmutní, že je malý, slabý, a nikdo ho nemá rád. A křičí „milujte mě, oceňte mě, jsem tady, slyšte mě!“ A tak ho musím chválit a oceňovat. Když jsem tedy měl kolem sebe ty ženy, zjistil jsem, že když mi nezakazuje být s několika najednou manželka, nařizuji si to sám. Že nějaká skrytá, možná falešná, možná pravá morálka mi říká, že přeci nemůžu, nesmím, nejde to. A to se mi děje pořád. Snažím se mluvit s lidmi férově, rovně. A oni to přijímají a vycházejí mi vstříc. A já si stejně sám stavím bloky, dávám omezení, blokuji energetické kanály, poutám se strachem, svazuji si tělo i mysl okovy, protože jsem v tom prostě žil celý život a je to ve mně.
Koupil jsem si nástěnku a dělám si poznámky do telefonu, kdykoliv mě něco trkne. Poslouchám hodně mluveného slova a beru si od úspěšnějších a chytřejších lidí nápady a inspiraci. A snažím se jejich rady aplikovat, testovat, zpochybňovat, upravovat. A pomalinku se přepracovávám, hledám kdo jsem skutečně já, co skutečně chci a co mám dělat abych to dostal. A když to dostanu, abych se z toho nepokakal. No, je to těžké, co vám budu povídat. Ale je to super! Můžu vám to všem jen doporučit.
Jděte zkoušet, hledat. Jděte si rozbíjet pusu, jděte padat ze schodů!Bude vás to bolet, budete brečet, ale budete mít ze sebe moc dobrý pocit. Protože budete žít, skutečně žít. Tak zkuste vypnout tu telku, zavřít oči a poslouchat hlas ve své hlavě. A pokecat s ním, vymluvit mu to, co vás táhne dolů a nechat ho opakovat to, co je pro vás nejlepší. Abyste mohli povyrůst. A nebo víte co? Jděte zpátky do bezpečí, tam je klid. Já se jdu rýpat ve svých traumatech, s potěšením. Jdu krmit svoje zvíře, jdu kultivovat svojí energii. Jdu psát, zpívat, mluvit. Objevovat, milovat a zklamávat se, mít sex. Jdu žít život. Tak zatím ahoj, dám vědět až zas přijdu na něco obohacujícího, s čím se s vámi budu chtít podělit a vy to dost možná vůbec nebudete chápat ani cenit. To nevadí, to je v pořádku. Je nás tady pár na cestě, kteří to chápeme. Půjdeme spolu a budeme se společně shazovat a zase zvedat. Vidíme se na cestě vzhůru.
zdroj: autorský text
