Článek
Jen ve zkratce rekapitulace: rozvod po osmi letech, dvě společné děti, tři biologičtí synové (se dvěma ženami), čtyři děti celkem, když počítám i vyženěnou dceru a já ji počítám. Odchod s trenkami a ponožkami, tři měsíce prázdnin u táty, které probíhaly korektně, bylo to milé, ale stačilo. Teď konečně jsem našel a úspěšně zafinancoval pronájem nového bytu a začínám s čistým štítem novou kapitolu.
Můj odchod od táty byl oplakán, bylo nám tam spolu dobře. Ale bydlet ve skoro čtyřiceti letech u tatínka déle než nezbytně dlouho dobu, to není nic pro mě. A oni si taky potřebují odpočinout a vrátit se ke svému životu. Po asi měsíci hledání a pěti návštěvách převážně příšerných bytů jsem našel svůj vyvolený. Kus za městem, v klidné části, za dobrou cenu a s velice velkorysou metráží. Zbrusu nově opravený dům, nově opravený byt, krása.
Minulý víkend jsem vzal kamaráda s dodávkou, navštívili jsme mé staré působiště se „starou dobrou“, stále ječící, hysterickou téměř exmanželkou a odvezli všechny moje krámy pryč. Naštěstí toho nebylo moc, jen postel, skřín, stůl a počítač, na kterém tohle píšu. Odvezeno a přeneseno bylo celkem rychle, následné zvelebovací práce se mi však rozprostírají do volných chvil mezi prací a spánkem a já mám každý den co dělat, montovat, mýt, přesouvat. Teď asi po týdnu, kdy si zvykám na spánek a dopravu z nového bytu, se už situace uklidňuje, v kuchyni se dá vařit, v ložnici spát. U jídelního stolu šlo jíst od prvního dne a jde to stejně dobře i teď. Je téměř poskládáno, vysáto, připraveno k žití.
Mezitím drobná agenda, přepis energií, nastavování záloh a plateb, nakupování potravin. Ve své pohodlnosti jsem v minulém vztahu nic nezařizoval, nikam nevolal, nic neřešil, nenakupoval, nestaral se o ceny. A teď tohle všechno dělat musím a řekl bych, že to zvládám obstojně. S kolegy v práci se radím, kde mají vajíčka ve slevě a kde je výhodné nakoupit mléko a maso. Připadám si trochu jako důchodce, ale taky si už nepřipadám jako přerostlé dítě, co má všechno na háku. To je fajn.
Abych nemyslel jen na to, co mám kde zaplatit, co kam přesunout a co je ještě potřeba vyšúrovat a jakou dekoraci do bytu koupit, snažím se udržovat mírné, přátelské vztahy s romantickým potenciálem s několika ženami, které mám rád a se kterými je mi dobře. Prozatím se snažím nikomu, ani sobě, příliš neblbnout hlavu, nerozehrávat žádné velké akce a tak chodím na obědy, procházky a pokecy a je to fajn. A byt už je téměř hotov, takže další fází budou mnou vařené obídky, večeře a časem dojde na zapálené svíčky a rozestlané přikrývky. Prozatím však nechávám všemu volný průběh a snažím se netlačit na pilu, ani se příliš citově neangažovat. Daří se mi to střídavě dobře, střídavě hůře. Takže je na čem pracovat, na co myslet a co řešit.
Mám první květinu v bytě a plánuji další. Mám zařízen koutek na cvičení, činky připravené a už jsem je i začal používat, tudíž stav těla i mysli je na dobré cestě k ideálu. Problém mi trochu dělají návraty domů. Měl jsem léta nastavený autopilot, který mě opilého a omámeného vždy bezpečně dovedl domů, nahoru na kopec. Horko těžko jsem se tuhle cestu musel odnaučit a směřovat své kroky k tátovu domu. A když jsem si to zafixoval, musím teď chodit úplně na opačnou stranu od těch dvou předchozích míst, takže dochází k situacím mírného zmatení smyslů i orientace, prozatím jsem však vždy dorazil úspěšně na místo určení, tudíž můj vnitřní kompas se už zajíždí a kalibruje. Ještě k cestám domů: vracel jsem se předevčírem v noci a potkal ve křoví divočáka. Trochu jsme se vzájemně znervózněli, ale nikdo nepřišel k úhoně.
Příští týden přivedu děti a konečně ten velký byt naplním pobíháním a štěbetáním. V kuchyni napíšeme úkoly, v obýváku si pohrajeme s legem, kterého jsem si odnesl dvě plné krabice a vyspíme se, pravděpodobně společně, v manželské, teď spíš rodinné, posteli. Kus od domu je pěkné nové hřiště, klukům by se mohlo líbit. A pak, už zbývá jen… Žít! Samostatně, na vlastní náklady a zodpovědnost, sám, jen s těmi, které se rozhodnu přivést do svého bytu a života.
Zbývá starat se o dobro své a svých milovaných. Zbývá dobře jíst, cvičit, tvořit, pracovat, mluvit, smát se a milovat. Užívat si starosti i radosti. Zbývá dokončit formality a oficiálně se rozvést, změnit adresu trvalého pobytu na dokladech.
Hodně je za mnou, hodně přede mnou. A já jsem nadšený! Teď leží všechny možnosti přede mnou a je jen a jen na mě, abych si svůj život zařídil a žil tak, abych s ním byl spokojený. A to samé přeji i vám, žijte šťastně a úspěšně a mějte se fajn, minimálně do příštího dílu tohohle „ahoj deníčku“. Tak zatím.
