Článek
Joe Biden se vzdal kandidatury na prezidenta spojených států a podle všeho dobře udělal. Jeho vystoupení během prezidentské funkce byla často s ohledem na věk a zdravotní stav komická. Joa zdravíme, děkujeme za služby vlasti a přiměřeně respektujeme. I přesto se ale můžeme zasmát některým jeho přešlapům, i když některé podivnosti nejsou příliš k smíchu. Posuďte sami.
Pan Biden často padá, je to už přeci jen starší pán. Když v roce 2021 v Atlantě nastupoval do letadla Air Force One, při výstupu do schodů zaškobrtl a upadl. Stane se. Pak se zvedl, pokračoval a upadl znovu a pak ještě jednou. Inu, stane se.
U předávání diplomů v Coloradu roku 2023 upadl na pódiu. Šéf tiskového oddělení bílého domu to obhájil tvrzením že „na pódiu byl pytel s pískem“. Biden před novináři reagoval: „I got sandbagged.“ Trochu to celé připomíná scénu ze Žhavých výstřelů, kde kapitán na lodi, náhodou dost podobný Bidenovi, upadne a řekne, že uklouzl po rybě.
V roce 2023 v Delawareu se jel projet na kole a když chtěl sesednou, zůstala mu noha v klipse a on chudák upadl i s kolem na bok. Naštěstí nepřišel k úhoně.
Nic z toho by nebylo hodné zasmání, pokud by nešlo o nejmocnějšího a nejvlivnějšího může planety, mediálně velmi exponovaného. S klíčky od jaderných raket.
Další kapitolou jsou přeřeky. V proslovu o válce na Ukrajině mu trochu uniklo kdo je kdo, když pravil: „A nyní chci předat slovo prezidentovi Ukrajiny, který má stejně odvahy jako odhodlanosti. Dámy a pánové, prezident Putin.“ Těsně vedle.
Na letošním americko-japonském summitu povídal o tom, že je pro pokrok a rozhodně nežije v minulosti. Novináři se ho ptali, co říká na možný zákaz potratů v Arizoně, který by zemi vrátil do právních poměrů americké občanské války v 19. století. Řekl k tomu: „Zvolte mě. Já žiju ve 20. století – máme 20. století – 21. století, ne v minulosti. Tehdy ani nebyli státem,“ Není důležité, kdy že to vlastně žije a že právě nestojí nad mušlí ale na podiu, ale že hledí vstříc budoucnosti.
V předvolební kampani si svého oponenta Donalda Trumpa spletl s bývalým prezidentem USA Georgem W. Bushem, „zabil“ matku irského premiéra Briana Cowenema, když řekl: „Jeho matka žila na Long Islandu asi deset let, ať dá Bůh spočinout její duši. Ačkoli… počkejte. Tvoje matka je stále naživu. On to byl tvůj otec, kdo zemřel.“ V den voleb si také popletl děti, což jistě chápe každý rodič s více potomky. Jemu se to ale přihodilo poněkud nepříjemně, když si spletl svou vnučku Natalii se synem Beauem. Natalie je možná trochu mužnější, Beau je ale bohužel už nějakou dobu po smrti.
Na setkání zemí G7 zase mluvil o nutnosti pomoci chudším zemím, což je mimořádně důležitá a bohulibá činnost. Řekl: „V Libyi bychom měli otevřít místa, kterými by se dalo projet, abychom mohli poskytnout… potravinovou a ekonomickou pomoc, skutečně životně důležitou pomoc lidem, kteří jsou ve velkých problémech..“ Proti tomu nelze nic namítat, snad jen, že se nejednalo o Lybii ale Syrii. Ale kdo by se v tom vyznal? V obou je písek, tak co.
Občas mu také vypadnou jména, takže je třeba improvizovat. Když zapomněl jméno australského premiéra, řekl: „Děkuji Borisovi a chci také poděkovat… tomu týpkovi od protinožců. Díky moc, kámo..“
Na inaugurační projev si pak raději přinesl taháky spolu se zasedacím pořádkem.
A teď trochu vážnější přešlapy. Možná je to jen hodný starý děda, co se rád mazlí. Je to ale pořád hlavně mocný, bohatý, bílý muž z bílého domu, jehož nadvláda nad ostatními je nezpochybnitelná. A on toho často využívá. Modus operandi je takový, že při veřejných akcích vybere hezkou ženu či dívku (častěji dívku – dítě), přistoupí k ní zezadu, přitiskne se k ní a chytí jí kolem pasu. A pak jim šeptá do ouška, tiskne se k jejím tvářím, očichává jim vlasy a podobně. Ženy jen drží, objímá a líbá. Pro tuto mnohokrát zdokumentovanou činnost se mu dostalo přezdívky Creepy Joe.
Této praktice na hranici sexuálního obtěžování se smát nebudeme, zde je na místě spíše zdvižené obočí. Doufejte tedy, že si dívky ze setkání s panem prezidentem neodnesly nějaké trauma. Každopádně fotku s trapným úsměvem ve stylu „něco mě šťouchá do zad“ si asi do památníčku nedají.
A to je pro dnešek vše. Rozlučme se tedy s klopítajícím, breptajícím, slizkým strýčkem a příště vybereme další vykutálenou hlavu státu. Tak zatím!
