Článek
Nedávno jsem oslavili osmé výročí vztahu a sedm let svatby. No, oslavili. Dali jsme si pusu a usmáli se na sebe. Bylo to turbulentních osm let. Pro nás oba to byl nejdelší vztah v životě. Bylo to opravdu hodně nahoru a dolů. V posledních letech šlo spíše o fáze klidu, kdy jsme řešili jen provozní věci a moc si sebe nevšímali, vystřídané krutými hádkami kvůli hloupostem, zakončené výhružkami a nadávkami.
Byla to láska jako hrom! Od začátku jsme byli přesné opaky. Já klidný, štíhlý a vysoký, tichý kreativec se zálibou v lásce a krásnu, sluníčkář. Ona schopná, praktická, prsatá baculka, divoká a s tahem na branku. Dokonale jsme se doplňovali. Já na ní obdivoval společenskost, schopnost vše zařídit, zvládnout, vykomunikovat. Já zas poskytoval oporu, vzletné myšlenky, něhu a lásku, pochopení a tak. Archetypálně jsem vlastně já byl více v ženské energii a ona v mužské. Ale to vůbec nebylo na škodu, znali jsme své klady i zápory a nestyděli se za ně, spolu jsme byli dokonalá kombinace a dobře jsme se doplňovali. A sex byl nejlepší.
Brzy jsme se sestěhovali, po zralém uvážení otěhotněla na první dobrou. Cítil jsem se jako super samec. Ona mě podporovala, chápala, dlouze jsme si o všem povídali, obdivoval jsem její inteligenci. Smála se mým hloupým vtipům. Krása.
První a hned naprosto kruciální zkouška byla, když naše první dítě náhle zemřelo v osmém měsíci těhotenství, kdy jsme jeli s předporodními bolestmi do porodnice, kde nám suše oznámili, že srdce nebije. Museli jsem zůstat v nemocnici a děťátko porodit. Pak jsme syna, krásného, kompletního, dokonalého, drželi v náručí, obdivovali, povídali si s ním. Pak byl odnesen, zaevidován, zpopelněn a my mu našli pěkné místo na hřbitově ve stínu stromu.
Pokračovali jsme dál. Moc nás to oba bolelo, ani si nedokážu plně představit, jak moc ji to zasáhlo, muž nemůže plně pochopit tu tíhu rostoucího života uvnitř svého těla, který vyhasne předčasně. Po nějakém čase jsme to zkusili znovu. Měli jsme už z předchozích vztahů každý jedno dítě, já kluka, ona holku, stejně staré. Byli jako sourozenci a já děvče přijal za své, ona zpočátku mého syna akceptovala, ale postupem času se stával stále více předmětem hádek a nepochopení. Naše snaha přinesla ovoce a přes obrovský strach nás obou se nám po patřičné době narodil živý, zdravý, krásný syn. A o dva roky později druhý.
Byli jsem rodina, slepovaná, ale rodina. A žili jsem šťastně až… Počkat, ne tak docela. Časem začala stále více vyplouvat na povrch vnitřní zranění nás obou. Smrt syna, rozdílné názory na výchovu, naše skryté strachy a bolístky, nejistoty, ego. Boj o moc. Nedostatek spánku, nedostatek intimity. Žárlivost. Stále častější hádky ohledně starších dětí, přidávaly se nadávky, výčitky, ubližování. A tak jsme se začali postupně odcizovat.
Za ta léta jsme se naučili vše o svých slabých místech a naučili se na ně útočit s nebývalou vynalézavostí a krutostí. Vztahy se staršími dětmi se začaly hroutit, stejně tak vztahy se širší rodinou. Děti utekly nebo byly vyštvány z domu. Matky zavrženy, odstřiženy. Přišly soudy o péči, další obviňování, ubližovaní. Právníci, soudní stání, stres táhnoucí se přes měsíce a roky. Ztráta kontroly, další hrubost, násilnosti, rozchody a návraty. Snažili jsme se zůstat spolu a podporovat se, ale byli jsme už oba tolik zranění a tolik rozdělení, že příkop mezi námi pořád rostl. Přesto jsme stále pracovali na tom, abychom náš vztah, život, rodinu udrželi pohromadě. Potlačili jsme sebe, ohnuli se, přizpůsobili, otupěli, ohluchli.
Protože jsem své první manželství vzdal poměrně snadno, byl jsem rozhodnut to nevzdat. A tak jsem na sobě pracoval. Studoval psychologii, snažil se být dobrým manželem. Četl rozvojové články, poslouchal podcasty. Docházeli jsme na terapie a oba se vážně snažili. Ale jednoho dne, po naprosto banálním rozhovoru, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že by snad měla přijít nějaká krize, řekla moje žena odvážné a radikální dost.
Být to na mě, trápili bychom se, dokud by děti nevyrostly a my se mohli konečně v klidu a beze škod rozejít, to byl můj plán. Vydržet. Zvládnout to. Nerozbít rodinu. Ale byli jsme rozbití všichni, dost a dost dlouho. Takže když žena řekla, že už je čas, že už nechce sebe ani mě dál trápit a že pro nás a naše děti bude lepší, když budeme dva nezávislí milující rodiče, neodporoval jsem. Sedli jsme si, zapnuli nahrávání a dohodli se na budoucím uspořádání. A překvapivě, nepřišly slzy, křik, zoufalství. Jistě, o pár dní později v noci, když jsme každý sám usínali v jiné posteli v jiném domě a jiném městě, tekly slzy. Musely, bylo potřeba dostat to ven, vypustit ven všechna ta léta, vzpomenout na všechno krásné a zpracovat všechno špatné. Ale další den a každý další se nebudím se smutkem, ale s úsměvem a nadějí na lepší dny, na budování nového životního uspořádání.
Bude ještě potřeba hodně práce. Dost formalit, papírů, soudů. Vyrovnání majetku, zajetí nového systému péče o děti. Musím sehnat a zařídit nový byt, udělat oázu klidu a pohody pro své děti. Zharmonizovat vztah se svou bývalou ženou, která ale bude součástí mého života, stejně jako já jejího, ještě mnoho let, dokud děti neodrostou.
Píšu tyhle řádky a věřím, že jsme udělali dobře. Hodně jsme toho zažili, krásného, dobrého. Dali jsme život dvěma krásným chlapcům, které nade vše milujeme. Dali jsme si vzpomínky. Naučili se co nedělat. Ukázali jsme si, jak moc jsou si blízcí lidé schopni ublížit. A víme, že už nic podobného sobě ani nikomu jinému nechceme dělat. Život dává tvrdé lekce, tohle jsou ty naše. Věřím, že z toho dokážeme vyjít jako silnější, lepší lidé. A že zvládneme dobře vychovat naše syny, v atmosféře lásky, pochopení, respektu, upřímnosti. A že už nebudeme opakovat stejné chyby v dalších vztazích. Věřím v nás.
Rozvádíme se a jsem za to rád.
