Článek
Děti pro mě vždycky byly na prvním místě. Jasně, už jako kluk jsem snil o lásce, ženě a rodině. Láska k partnerce je velká věc, nejsilnější ze začátku. Když pak city trochu ochladnou a přijde každodennost, starosti, na povrch vyplavou všechny ty přehlížené neduhy obou partnerů a začnete se víc štvát než přitahovat, láska může dost otupět. Ale láska k dětem, ke svým potomkům, krvi své krve, ta alespoň u mě nikdy neochabla, právě naopak. S každým krůčkem, slovem, úsměvem, drobným milníkem ve vývoji, jsem je miloval a miluji víc a víc.
Když jsem se ženil poprvé, bylo mi asi pětadvacet, byla to má první láska a já měl oči a mysl zastřenou poblouzněním. Byl jsem si vědom všech nedostatků a trhlin, které vykukovaly na povrch, ale ignoroval jsem je. Měl jsem konečně dívku, která byla jen moje, a já si jí hodlal nechat. A chtěl jsem si jí vychovat, ochočit k obrazu svému, být hlavou rodiny, šéfem domácnosti. Samo sebou realita byla jiná. Když se nám narodil syn, hlavní slovo převzala tchyně a já se marně snažil získat zpět ztracenou kontrolu. Manželka naslouchala matce ohledně péče o dítě, mě nenaslouchal nikdo. Ale já potřeboval být slyšet! Bojoval jsem s manželkou i tchyní, snažil se prosazovat svoji výchovu, svůj způsob vedení domácnosti. Výsledkem byla nešťastná manželka, domácnost v plamenech (obrazně řečeno) a znepřátelená, zuřivá tchyně. Ve své mladické nezkušenosti jsem se snažil dosáhnout uspokojivého uspořádání, ale mé snahy nebyli příliš doceněny. Až jsem to jednoho dne ve výbuchu vzteku vzdal, urazil se, odešel pryč s nadávkami a když jsem se vrátil domů, byla manželka i s dítětem u babičky a zbytek její rodiny vystěhovával nábytek z našeho bytu.
Jak já toho malého tvorečka miloval! Věděl jsem, že i když manželku ani tchyni nemůžu vystát, syna nikdy neopustím, budu mu věnovat maximum času a péče a budu mu stále nablízku. Což jsem také dělal. Soud mi ovšem vyměřil mrzké tři hodiny dvakrát v týdnu a já doma plakal nad hrůzou, kterou jsem svojí nevyzrálostí způsobil. V průběhu let a přes četná soudní stání jsem si vymohl i víkendy a přespávání, a tak jsem si se synem hrál, povídal, běhal po parku a lezl po stromech, inu byl jsem mu nejlepším tátou, jak jsem jen svedl.
Když jsem potkal svou druhou ženu, byla přesným opakem té první. To byl můj plán, neopakovat staré chyby. A láska to byla veliká, takže jsme se po půl roce sestěhovali a po roce už čekala miminko. A navíc, přivedla do naší domácnosti svou dceru z prvního vztahu, holčičku stejně starou jako byl můj syn. Všechno bylo skvělé, úžasné, děti byly jako vlastní sourozenci a nám se dařilo. Ale co čert a osud nechtěl. Náš společný prvorozený zemřel v manželčině bříšku v osmém měsíci těhotenství a náš svět se začal hroutit. Já nevlastní dceru přijal za vlastní, manželka však mého syna stále více odmítala. Nejspíš proto, že jsem ho tolik miloval víc než ji a ona to cítila a bojovala s ním o mou lásku. Ten boj nemohla vyhrát. A kvůli tragické události, která mě i jí poznamenala, se začala přes všechny snahy o pomoc uzavírat víc a víc do sebe a na povrch vyplouvaly její obavy, traumata. A tak jsme bojovali a snažili se přežít, uzdravit, fungovat. Nakonec se nám narodili dva zdraví a krásní synové a my byli kompletní rodina. Ale bolest a problémy, strachy, nevyřešené záležitosti v hloubi našich duší se nevyléčily, naopak se stále prohlubovaly a s nimi rostla propast mezi mnou a manželkou, manželkou a mým synem, manželkou a její dcerou, manželkou a její matkou.
Byl jsem skálopevně rozhodnut, že znovu rodinu nenechám padnout a budu bojovat až do posledního dechu. Četl jsem chytré články, studoval psychologii, chodili jsme na terapie. Snažil jsem se změnit tak, abych minimalizoval třecí plochy, snažil jsem se neškodit, neodporovat, jít s proudem, spolupracovat. Manželka se mi však stále vzdalovala. A rostla její agrese, všechen její stres, strach, bolest a nejistota se drali ven v podobě vzteku, agrese a sprostoty, která dopadala na nás všechny. Snažili jsme se léta, oba, opravdu snažili. Vyzkoušel jsem všechny možnosti, na které jsem přišel, ale výsledek nikdy netrval dlouho, po čase se vše vracelo do odcizení a nepochopení.
První odpadla moje milá, krásná dcera. Nedokázala už snášet matčiny výčitky a naše hádky a utekla z domova. Asi rok jsme se snažili narušené pouto obnovit, vyléčit se, spravit to všechno. Ale nezvládli jsme to. Teď bydlí u babičky a je šťastná, klidná a spokojená. Bez nás. S mým synem měla manželka mnoho bojů. Bojovala se mnou, snažila se mě přetlačit, nastolit svoje pravidla, svoje metody, změnit a zmenšit mojí lásku k němu a zavést řád, disciplínu, vojnu, poslušnost. Na to jsem nemohl přistoupit, protože to všechno bytostně odporovalo způsobu, kterým jsem ho chtěl vychovávat. A tak jednoho dne na něj vztáhla ruku tak ošklivě, že si vysloužila soudní zákaz styku. Jí se ulevilo, protože už ho nemusela vidět, jemu se ulevilo, protože už se jí nemusel bát. V mé duši se kupily jizvy a nesmazatelné šrámy, které systematicky ničily a ubíjely zbytky naší lásky a našeho kdysi krásného vztahu.
Přes to všechno jsem se odmítal vzdát, odmítal jsem akceptovat porážku, nebyla možnost své syny opustit, jako jsem to udělal prvně. Takže jsem se dál snažil, aby manželka neměla důvod zuřit, i když ona si důvody vždy našla. A pak jsem zuřil já, protože jsem to bezpráví nemohl vydržet. Takhle jsem to táhli ještě pár let, protože jsem si říkal, že moje láska a štěstí, které mi dávala přítomnost mých synů přebije nelásku k mé ženě.
Nemusím vám asi říkat, že to nedopadlo dobře. Po osmi letech vztahu jsme se dohodli na rozvodu. A stalo se přesně to, co jsem nechtěl, aby se už nikdy stalo. Protože bych přece nevyhodil svojí rodinu z domu, odstěhoval jsem se já. Opět jsem to byl já, kdo v mých očích a očích mým dětí opustil rodinu a odešel. Všechny mé dobré úmysly a chabé provedení vydláždily cestu do pekla.
Bydlím teď sám, děti vídám každou volnou chvíli a dávám jim tolik lásky a péče, kolik zvládnu. Jsou to skvělé, chytré a veselé děti. Nechci, aby už zažily další hádky, stres, pláč. Budou už zažívat jen klid, lásku a porozumění. Ovšem za cenu toho, že táta bude bydlet jinde a máma taky. Zachovali jsme se dobře, nebo špatně? Měli jsme to ukončit už mnohem dřív? Měli jsme to držet dál, utrápit se navzájem, ale nevzdat to? Doufám, že jsme se rozhodli dobře a doufám, že poškození, které jsme způsobili svým dětem nebude moc velké a podaří se nám svou láskou ty rány zahojit. Mají teď dva milující, chápavé rodiče, místo jedné toxické rodiny.
Bolí mě na to vzpomínat a vyprávět vám to, ale potřebuji to říct a podělit se o to s vámi. Můžete mě odsoudit, nebo pochopit, litovat nebo mnou opovrhovat. Životní cesty jsou klikaté a nevedou tam, kam jsme si plánovali. Já si zvolil, přes všechno trápení, mít úsměv na rtech a lásku v srdci. A šířit světlo a naději ke všem, co o to stojí a co si to zaslouží.
