Článek
Žena mi velkoryse nabídla, že si můžu sbalit své věci a táhnout do pekla hned. Získal jsem však čas do konce víkendu, sbalil si prádlo a věci do práce a zavolal tátovi.
Zalil mě zvláštní koktejl emocí. K mému překvapení nepřevládaly smutek a ztráta, ale spíše pocit uvolnění, osvobození a závan budoucí svobody a možná i lepších zítřků, jak jsem psal minule. Ale bylo potřeba vyřešit technické věci. Dohoda zněla, že část majetku, kterou jsem si nárokoval, si nechám u ženy, dokud si nenajdu nový byt. Takže jsem odešel s uzlíčkem nezbytností, jako jsou ponožky, trenky, montérky a nabíječka k telefonu a zeptal se táty, jestli u něj můžu chvíli zůstat.
Vím, zní to trochu trapně, vrátit se skoro ve čtyřiceti k tátovi s prázdnou kapsou. Ale zase jsem si říkal, že jsou i tací, co ve čtyřiceti od rodičů ještě ani neodešli. Navíc je to jen dočasně, takže je to snad omluvitelné. Táta mě uvítal s otevřenou náručí a zdálo se, že mě opravdu rád vidí. Za poslední léta jsme se samozřejmě navštěvovali, ale většinou jsme si toho moc neřekli, protože děti bláznily, žena měla taky co říct a my s tátou jsme se utrhli jen na cigáro, jinak návštěvy probíhaly v hluku, zmatku a shonu navzájem se překřikujících osob. Konečně po letech jsme si tedy mohli říct všechno, co jsme si říct nestihli.
Tátovo byt vypadal úplně stejně jako kdysi, když jsem tady jako kluk bydlel. Až na pár drobností se nic nezměnilo. Můj pokoj, kde jsme bydlívali se ségrou, se nezměnil vůbec. Moje staré hračky byly pořád na svých místech, obrazy na stěnách, všechny vzpomínky ležely přesně tam, kde jsem je nechal. A tak jsem chodil a sbíral je a oprašoval, hrál si se svýma starýma autíčkama a celkově se vracel do toho už téměř zapomenutého rozpoložení.
Už tady bydlím asi měsíc. Táta řekl, že můžu zůstat, jak dlouho budu potřebovat. Můj plán je takový, že naspořím peníze na kauci a poplatky, a pak najdu optimální nové působiště. Život tady na maloměstě je jiný než ve městě, kde jsem bydlel posledních dvacet let. Je tu málo lidí, všichni se znají, alespoň od vidění. A ti, co se neznají a potkají se třeba na zastávce autobusu, se pozdraví, popovídají si spolu. Lidský kontakt je tu celkově nějak obvyklejší. Ve městě si jede každý svoje, má sluchátka, telefon, spěchá. Tady jsem za týden mluvil s více lidmi než ve městě za rok. Mile mě to překvapilo. Chodím si tady po místech z dětství, courám po lesích, hradech, po starých cestách, kde jsme jako děti blbnuli. Vždy, když se vrátím domů, vítá mě na chodbě barevná vitráž s vyobrazením naší ulice, tak dvě stě let stará. A já ji obdivuji stejně, jako jsem ji obdivoval jako kluk.
Včera jsem potkal kamaráda, se kterým jsme si tady hrávali na zahradě. Dali jsme pivo a řeč o tom, kam se naše životy od té doby vyvinuly. Bylo zajímavé sledovat, kudy jsme šli a kam došli.
Teď sedím ve svém dětském pokoji, spím ve své staré posteli a každý večer si povídám s tátou a jeho přítelkyní o tom, co nás trápí a co zrovna řešíme. Je tu mír, klid, nikdo na nikoho nekřičí, nikdo nevyčítá a neobviňuje. Můžu to brát jako selhání, že jsem svůj život nezvládl ukočírovat podle svých představ, ale právě kvůli tomu jsem se mohl vrátit domů, ke kořenům a vidět zase jiný život, slyšet jiné názory, navštěvovat jiná místa a žít v jiném rytmu.
Už mám v hlavě vizi toho, jak si představuji svůj nový byt a život v něm. Mám smělé cíle, co bych všechno chtěl uskutečnit. A zbývá už jen našetřit nějaké peníze a začít to realizovat. Ano, vyskytují se problémy, komplikace, nedorozumění. Náš rozvod bude ještě dlouhý a úmorný. Ale víte co? Jsem rád, že můžu být, alespoň na chvíli, zase s rodinou v našem starém domě, ve starém, historií protkaném městě pokračovat tam, kde jsem před více než dvaceti lety skončil. Pokračovat odsud dál, s novými zážitky, zkušenostmi a podporou. Díky za to.
