Článek
Seděla na pohodlném křesílku v baru a kouřila cigaretu. Zářila, rozhazovala plnými hrstmi úsměvy na všechny strany. Ještě před chvíli tančila, svůdná a krásná, sebevědomá. Cítila se tak mocná, všechny oči, všechnu pozornost měla jen pro sebe. Byla královnou světa, cítila svou sílu, ženskou sílu, která jí činila nepřemožitelnou. V záři diskotékových světel byla jako v záři reflektorů. Nikdo nepochyboval o její jedinečnosti a dokonalosti. Snad jen… ona sama.
Stál pár kroků od ní, opíral se o barový stolek a pozoroval ji. Muži se kolem ní točili, nabízeli drinky, zvali jí k tanci. Viděl, jak je půvabná, nešlo to přehlédnout, ale jeho upoutalo něco jiného, něco, co ještě neuměl pojmenovat. Všiml si, že ji zaujal. Jejich pohledy o sebe zavadily, střetly se a neuhnuly. Dívali se na sebe, usmívali se a bylo to tak přirozené, nebylo třeba nic víc. Ta chvíle trvala jen vteřinku, přesto hned věděl, že tahle dívka je mnohem víc, víc než jen půvabná skořápka. Cítil, že před ním je nádherná lidská bytost, která září zevnitř jasně jako večernice. Její světlo ho přitahovalo mocně jako luna v úplňku. Šel k ní, dali se do řeči a bylo to tak přirozené, jako voda nerušeně tekoucí lesním potůčkem. Cítil z ní klid, dobrotu, lásku a ještě něco, něco ukrytého uvnitř, schovaného, zamaskovaného, potlačeného. Něco, co nikdo neměl spatřit, ale on to viděl. Byla to bolest, ukrutná, sžíravá bolest, která jí drásala zevnitř a jen neznatelně probleskovala v jejích nádherných, holčičích očích.
Táhlo je to k sobě, tím si byli jistí. Toužil otevřít jí svou náruč a nechat jí se schoulit v obětí, pustit to všechno ven. Vyslechnout její příběh, poslouchat, dokud by vše nebylo vysloveno, vypuštěno do éteru, vykřičeno, rozpuštěno v tónu jejího sladkého hlasu, tolik toužícího po lásce. Pak by otřel její slzy, stiskl jí pevněji, něžně políbil a zašeptal do ucha slůvka útěchy, pochopení a porozumění.
Dopila drink, pohladila ho po tváři, obdařila posledním úsměvem, který říkal zároveň „chci tě“ a „nejde to, promiň“ a odešla sama pryč do noci.
Světla taxíku protnula řídnoucí tmu odcházející noci, dveře se otevřely a ona trochu nejistým krokem mířila vstříc svému krásnému domu. Dokonalému domovu, kde spaly její tolik milované děti a už ne tolik milovaný manžel. Prošla zahradou, které dala tolik lásky a úsilí, odemkla domovní dveře a se slzou na krajíčku se potichu vkradla do postele. Když se snažila usnout, myšlenky jí v hlavě vířily jako hejno motýlů. Opravdu to takhle musí být, je odsouzená k životu ve zlaté kleci, umlčená, nepochopená? Nebo může být něco víc? Existuje svět, kde by mohla naplno otevřít své srdce a ukázat kdo doopravdy je a co cítí? Může sama sobě dovolit být štastná? Najde k tomu někdy odvahu? S tou myšlenkou se pomalu propadala do zbytků odcházející noci. Kdo ví, co přinese další den..
