Článek
Je pondělí. Zase, stále, ještě pořád. Svět hoří, nebo alespoň doutná, exploduje pod náporem bomb, hladoví. Já piju kafe, jím sušenku a venku nepřestává pršet a je den ode dne větší zima. A to šedivo a mokro a blátivo se mi propisuje do duše.
Nechápejte mě špatně, obvykle jsem já to sluníčko, nehledě na počasí. Dnes budu mráček, ale ne doktor a nechtějte mě topit. Jen jsem ráno otevřel zprávy a všechno se to vyvalilo..
A na co že si to stěžuji? Svět hoří a tady prší, takže dobré, teda asi. Venku se válčí a tady ne, tak to je rozhodně dobré. Manželka se vrátila z dovolené s kamarádkou, ale je prý stejně unavená a vlastně asi i otrávená, nebylo to ono. A já doma hlídal děti a nemohli jsme jít ani ven, protože furt pršelo. A tak jsem vařil, uklízel, koupal, pral. A ona se vrátí domu a je protivná. To není dobré. Nad mým mráčkem šlehají blesky.
Jsem v práci, radosti a smyslu mého života. Piju kafe a jím tu sušenku. Vydělávám nejvíc, co jsem kdy v životě měl a stejně nedosáhnu ani na průměrný plat. A to mám dobrou práci. Budu pracovat ještě tak třicet let a možná, ale spíš ne, pak dostanu nějakou důchodovou almužnu. Hm. Krásné výhledy!
Děti jsou radost, ale jsou ve školce.
Hudba je radost, ale mě tady hučí stroje.
Příroda je radost, ale bolí mě nohy z betonu. Plnit plán, povinnost, snažit se přežít další den a třeba se i usmívat, než si to zas nechám někým zkazit. Moje žena je moc šikovná, zná má slabá místa a nebojí se je použít. Takže radost.
Jídlo je radost, ale každá sušenka se jednou rozdrobí.
Pondělí není radost.
Odměny? Pivo a cigára, tráva, Netflix? Nuzná almužna, rodičovské povinnosti, obětování se vyšším cílům..? Ó krásné, šedé pondělí, vítej! Všechno je tak nějak umolousaně naprd, ale vlastně mám všechno, tak co bych ještě chtěl? Tak sorry, že vám kazím ráno, jestli jste ho měli lepší, ale prostě - já mám dnes klasické pondělní ráníčko jak vyšité. I to kafe už je studené.
Vykročit pravou nohou, vstříc a radostně! Ach jo, už aby bylo alespoň úterý..
