České pivo je dnes objektivně nejlepší na světě. Poslechněte si to od cizince

Pivo je jeden z těch „prapůvodních“ chuťových zážitků lidstva - něco, co poznáme ještě před dospělostí a co s námi zůstane navždy. Tyhle rané chuťové preference často nabývají vlastenecký rozměr; když cestujeme do zahraničí, máme tendenci vnímat odlišnosti spíš negativně. Britové to mají obzvlášť složité se svým tradičním svrchně kvašeným, hnědým a často „zvětralým“ pivem, které je úplný opak kontinentálních ležáků.

V polovině osmdesátých let se britský pivní trh změnil. Ležák se stal mezi mladými módou a čtyři velké pivovarnické společnosti ovládly trh. Tyhle giganty vařily ležáky s nižším obsahem alkoholu, často pod 4 %, a nikomu to nevadilo - tedy dokud nezavítali do Amsterdamu a neobjevili, že tamní Heineken je asi o 25 % silnější. Jako někdo, kdo pracoval ve velké reklamní agentuře s jedním z velké čtyřky jako klientem, jsem na vlastní oči viděl, jak tyhle firmy brilantně propagovaly průměrná piva a přesvědčovaly mladé muže, aby si vybírali určité značky jako odznaky identity, místo aby se rozhodovali podle chuti a kvality.

Díky tomu, že jsem si uvědomoval vliv reklamy, začal jsem hledat „autentická“ evropská piva. Byla k dostání jen v lahvích, ale byla silnější a měla víc chuti a těla než britská točená piva. Becks se stal módní volbou v lepších barech, a ano, přiznávám - nechal jsem se zmanipulovat svými kolegy z reklamy a oceňoval jsem, jak lahev sloužila jako viditelný odznak mého údajně vytříbeného vkusu.

Koncem 80. let mě moje pátrání po autentičtějších evropských pivech dovedlo k objevu legendární pověsti českého piva. Konečně jsem našel obchod, který nabízel Budvar a Pilsner Urquell, ten druhý v impozantní 0,75l lahvi. Tehdy byl Budvar v Británii známější - byl jsem docela v šoku, když jsem se po příchodu do české reklamní agentury dozvěděl, že Budvar je „jen regionální značka“. Obě piva měla víc „těla“ než jakýkoli ležák, se kterým jsem se do té doby setkal, takže když jsem se sem v roce 1993 stěhoval, věděl jsem, že jdu do země, kde to s pivem myslí vážně. Byl jsem ale překvapený, když jsem zjistil, že hospody obvykle nabízejí jen jednu značku piva, a v těch expaty oblíbených irských pubech, kam jsme chodili, to byl Staropramen. Tak jsem pil ten. Podle mých tehdy ještě britských měřítek to bylo výborné pivo.

Na přelomu století jsem začal preferovat Pilsner Urquell, i když zpočátku to byla jen povrchní preference. Pořád jsem si užíval anglické ejly a z dálky sledoval, jak britská craftová pivní scéna vzkvétá. Říkal jsem si, proč české pivovary taky neinovují - menší pivovary jako by soutěžily jen cenou.

Tehdy jsem si ještě myslel, že evropským měřítkem piva je Německo, díky zákonu o čistotě piva (Reinheitsgebot), a že Bavorsko je domovem toho nejlepšího. Když jsem začal jezdit na každoroční nákupy do bavorského Schwandorfu, vozil jsem si různé německé značky, o kterých jsem byl přesvědčený, že budou dobré. Ale byl jsem zklamaný: žádné nepředčily Pilsner Urquell nebo jiná kvalitní česká piva. Jever ze vzdáleného severu Německa mi chutnal víc než kterékoli bavorské pivo, co jsem zkusil; pak když jsme navštívili Ostsee nebo rodinu v Sasku, uvědomil jsem si, že německá piva ze severu nebo východu chutnají lépe, protože chutnají víc jako česká piva. Začalo mi docházet, že evropské centrum pivní excelence není Mnichov - je to Plzeň!

Tanková revoluce

Když se ohlédnu zpět, v roce 2008 přišla v českém pivu revoluce, ale přišla potichu. Kéž bych si pamatoval svůj první doušek „tankového“ Pilsner Urquell. Skutečný příběh za touto inovací je fascinující a málo známý. Jak mi později prozradil jeden člověk z marketingu Prazdroje, objevili to úplně náhodou. Tím klíčovým prvkem nejsou ve skutečnosti ty působivé měděné tanky v hospodách, ale vakuově uzavřené vaky používané pro dodávky. Tyto vaky původně používal inovační tým pivovaru (během vlastnictví South African Breweries) jen pro posílání malých vzorků piv mezi lokalitami. K překvapení všech zjistili, že Pilsner Urquell dodávaný v těchto vakuových obalech chutná znatelně lépe než běžná verze.

Vědci tomu zpočátku nemohli uvěřit. Ale výsledky byly nepopiratelné - tankové pivo nabízelo to, čemu milovníci vína říkají „dlouhá koncovka“, s chutí, která zůstává na patře a láká vás dát si ještě jedno. Zkusil jsem ho dokonce i v Londýně - zachovává si svou výjimečnou kvalitu. Úspěch byl tak významný, že Staropramen nakonec vyvinul vlastní systém tankového piva, aby mohl konkurovat.

Souběžně s tímto vývojem přišel vzestup českých minipivovarů. Na novém místě Pražského pivního festivalu na Letné (Jak je možné, že už neexistuje?) jsem objevil výjimečné pivovary jako Raven, Ladví a Albrecht. Velké pivovary na tuhle výzvu reagovaly s rozpaky. Léta fungovali na trhu, kde zvýšení cen piva mohlo ovlivnit volby, a najednou mohl malý plzeňský pivovar účtovat za své produkty dvojnásobek. Prazdroj se nejdřív pokusil vytvářet speciální piva v rámci svého portfolia, ale když to nevyšlo, založili Proud, svůj craftový pivovar. Mezitím Budvar pod novým vedením Petra Dvořáka, kterého jsem znal z jeho začátků ve Staropramenu, navázal partnerství s malými pivovary. A nezávislých pivovarů přichází na trh čím dál víc. Stará moudrost, že malé pivovary nemůžou být ziskové, byla důkladně vyvrácena - jsou teď všude a nabízejí milovníkům piva možnost objevovat místní varianty podobně jako milovníci vína ochutnávají francouzské vinice.

Tyhle změny trvale změnily můj jazyk. I když si při návštěvě Británie pořád užívám tradiční anglické ejly, jsou to teď už jen takové zajímavosti. Masově vyráběné ležáky, které pijí moji britští přátelé, chutnají rozhodně hůř. Domovem je teď Česko a návrat ze zahraničí vždycky přináší útěchu z vědomí, že jsem zpět v zemi nejlepšího piva na světě, dostupného za docela rozumné ceny (tedy aspoň pro mě - viděli jste ceny piva v Londýně?).

Ale bylo by hloupé tvrdit, že české pivo je „nejlepší“ jen proto, že jsem se ho naučil milovat. To, co ho dělá opravdu výjimečným, je bezprecedentní vývoj odvětví. Zatímco milovníci piva v většině zemí musí volit mezi průměrností masové produkce a kvalitou craftových pivovarů, Česko dosáhlo něčeho jedinečného: za poslední dekádu výrazně zlepšily kvalitu jak největší pivovary, tak ty malé nové nebo obnovené. Kdy jste naposledy slyšeli německého pivaře říkat, že Bitburger nebo Krombacher je teď lepší než před 10-15 lety?

Lidé často romantizují „staré dobré časy“, ale pokud jde o české pivo, nikdy nebylo lépe než teď. Tomuto odvětví se podařilo něco pozoruhodného: zvýšit kvalitu napříč celým spektrem, od nejmenšího craftového pivovaru až po největší pivovar s globálním vlastníkem. Takže ať už jste dobrodružný pivař, který hledá pořád něco nového, nebo pijete stejnou značku ve stejné hospodě jako před 15 lety, vaše pivo pravděpodobně chutná lépe než tehdy. A to je v dnešní době, kdy se mnoho věcí zdá být spíše průměrných, důvod k oslavě.

Na zdraví!