„Kosmická síla“: Jak Rádio 1 proměnilo sezónu mého londýnského fotbalového klubu

Muži mají své rituály. Už jsem dříve psal o tom, jak se Rádio 1 stalo součástí mého každodenního života, když se můj „šestiměsíční úkol“ v České republice v roce 1993 postupně změnil v něco mnohem významnějšího, a jak jsem se spřátelil s Tomášem Vydrou, moderátorem jedinečného rockového a bluesového pořadu „Staré dopoledne“. Vysílá se v sobotu ráno od 11:00 do 13:00. Pak, po devět měsíců v roce, převezme vládu jiný rituál: fotbal. V Anglii je sobotní odpoledne časem fotbalu. A v Anglii se říká, že si nevybíráte svůj fotbalový klub – váš fotbalový klub si vybírá vás. Když mi bylo osm let, vybral si mě můj místní londýnský klub Charlton Athletic. Ale poslední roky byly těžké. Zatímco si mnoho Čechů pamatuje Charlton jako klub Premier League, uvízl příliš dlouho ve třetí lize.

Tomáš není fotbalový fanoušek. Je zdatný tenista, který by radši sledoval lední hokej než fotbal. Ale v prosinci si všiml mého zjevného smutku kvůli výkonům Charltonu. Byli na 14. místě v 24členné divizi; sestup se zdál pravděpodobnější než vzrušující útok na postup nebo alespoň místo v play-off. Charlton, na rozdíl od našich nenáviděných sousedů Crystal Palace a Millwall, nikdy nesestoupil do čtvrté ligy. Ta myšlenka byla nesnesitelná. Sezóna vlastně začala dobře – nový trenér posílil obranu – ale nedokázali jsme skoro vstřelit gól. Mohl jsem sledovat zápasy naživo, ale sotva rozjasňovaly zimní sobotní odpoledne.

„No,“ řekl Tomáš, „s tím musíme něco dělat. V sobotu je zmíním.“ Myslel jsem, že si dělá legraci. Většina jeho posluchačů by nebyli fotbaloví fanoušci, a i když jsem věděl, že alespoň dva DJové Rádia 1 podporují londýnské kluby (Jiří Štefl podporuje West Ham, Dan Walterstein podporuje Spurs), jsou o tom dost diskrétní. Ale Tomáš trval na svém. Je to jeho pořad a dělá si, co chce. To je krása Rádia 1.

Jedna další věc spojovala Charlton s Tomášovým pořadem: stadión. Jmenuje se The Valley. V padesátých letech hostil až 75 000 fanoušků. Ale jediný čas, kdy jsem byl v tak velkém davu, nebyl kvůli fotbalu – byl to legendární rockový koncert The Who, kapely, kterou bychom oba jmenovali mezi našimi oblíbenými. Muzeum fanoušků Charltonu nedávno získalo plakáty propagující koncert a já jsem jeden koupil pro Tomáše.

Takže v sobotu 21. prosince Tomáš řádně oznámil svým zmateným posluchačům, že další píseň je pro „Charlton Athletic, který hraje na svém stadionu The Valley“. Vlastně ten den nehráli na The Valley – hráli v Northampton Town, týmu, o kterém jste nikdy neslyšeli, z města, které nemusíte navštívit (věřte mi, musel jsem tam rok žít). Ale v našem tehdejším rozpoložení fanoušci Charltonu očekávali to nejhorší.

Charlton vyhrál. Nejen že vyhrál – vyhrál 5:0. Fanoušci jiných klubů si museli ověřovat, jestli Northampton nedostal dvě červené karty, tak nečekaný byl tento výsledek.

Když jsem to oznámil Tomášovi, byl tiše spokojen. Byla to, slavnostně mi řekl, „Kosmická síla Rádia 1“. Plánovali jsme spolu vánoční pořad. Opatrně jsem navrhl, že bychom mohli zahrnout píseň Charltonu „The Red Red Robin“ na základě toho, že v Británii je červenka symbolem Vánoc. „Jasně,“ řekl, „ale tým se musí snažit.“

Tým se rozhodně snažil. V Británii není zimní přestávka ve fotbale a 26. prosince, zpátky na The Valley, Charlton znovu vyhrál. O tři dny později přišla další výhra, tentokrát proti Wycombe, kteří letěli vysoko na vrcholu tabulky. Tři výhry v řadě dokážou proměnit tým. Dává jim to důvěru jeden v druhého, v trenéra a jeho taktiku a důvěra se přenáší na dlouho trpící fanoušky. Musel jsem se usmát. Za osm dní od chvíle, kdy Tomáš poprvé zmínil Charlton ve svém pořadu, jsme se přesunuli do horní poloviny tabulky a byli jsme nyní jen čtyři body od play-off pozice. Tomáš trval na tom, že bude pokračovat ve zmiňování Charltonu v každém pořadu. 18. ledna jsme prohráli, ale kouzlo nebylo zlomeno. Vyhráli jsme následující úterý, první v sérii šesti zápasů, kde jsme pět vyhráli a jeden remizovali. Vřítili jsme se do play-off pozic. Teď už Tomáše nic nezastavilo. Nová otázka byla: měl bych říct ostatním fanouškům Charltonu o „kosmické síle“?

Autorem těchto slov je Adrian Chiles, osobnost BBC TV a fanoušek svého domovského týmu West Bromwich Albion. Rezonují s každým, kdo má fotbalový klub v srdci, protože každou sezónu 95 % fanoušků uvidí své naděje zničené. Odtud pochází pověrčivost a pesimismus. Charlton má nádherné online fanouškovské fórum a jsem pravidelným přispěvatelem. Ale měl jsem pocit, že ve chvíli, kdy bych jim řekl o Kosmické síle Rádia 1, prohrajeme příštích pět zápasů. Snažil jsem se to vysvětlit Tomášovi. Moc nerozuměl. V jeho srdci není místo pro fotbal – je plné obskurních britských rockových kapel, o kterých jsem nikdy neslyšel.

Ale začal jsem si soukromě přiznávat, že změna byla skutečná. Prohráli jsme v Peterborough. O týden později, na mé narozeniny, jsme porazili Huddersfield 4:0. Teď jsme dávali góly; hráči, kteří dělali chyby a vypadali neohrabaně, byli proměněni. Nebyli jsme jen v play-off pozicích, ale s osmi zbývajícími zápasy bylo stále možné, že skončíme druzí a postupujeme automaticky. Ale dva z těch osmi zápasů byly venku proti třetímu Wycombe, následované venku proti druhému Wrexhamu. Myslel jsem, že Wycombe bude těžký, ale zničili jsme je 4:0. Ale Wrexham, hollywoodský klub, byl na nás příliš. Vypadali jsme vyčerpaně. Přesto jsme vyhráli náš poslední zápas a skončili čtvrtí. Znovu jsme se střetli s Wycombe ve dvou zápasech, s druhým zápasem na The Valley, jak jsme my fanoušci chtěli. Na Rádiu 1 Tomáš teď zmiňoval ostatní posluchače v souvislosti s Charltonem. „Kdo je Martin?“ chtěl jsem vědět. „Je to český kluk žijící v Londýně. Divil se, proč propaguju Charlton, zkontroloval si je a stal se fanouškem.“

Viděl jsem, že se Tomáš sám začal více zajímat o můj obskurní fotbalový klub. Tak jsem mu vyprávěl příběh o tom, jak koncem roku 1989, když padala Berlínská zeď, my fanoušci Charltonu pomohli zachránit klub založením politické strany. Klub byl přesunut z The Valley, aby sdílel stadión Crystal Palace, ale noví majitelé, kteří se chtěli vrátit a přestavět The Valley, dostali odmítnutí stavebního povolení od místní rady. Vyhráli jsme 12 % v místních volbách a rada změnila názor následující den. Tento příběh přesvědčil Tomáše, že jeho excentrická propagace obskurního anglického fotbalového klubu byla inspirovaná volba. Rádio 1 je ‚rebelská‘ stanice. A teď si uvědomil, že Charlton – zejména jeho fanoušci – je rebelský klub.

Vrátili jsme se do Wycombe a oni se nehodlali vzdát jako před třemi týdny. Zkusili hrubé praktiky, ale ani to nefungovalo. Byli jsme silnější a zdatnější a skončilo to 0:0. Takže druhý zápas ve čtvrtek rozhodne, kdo pojede do finále na Wembley. Teď jsme měli výhodu, protože čtvrteční zápas byl na našem domácím hřišti – našem krásném, milovaném Valley.

Má duše toužila být ve čtvrtek na The Valley, ale bylo to nemožné. Alespoň jsem věděl, že mohu sledovat zápas živě na soukromém TV streamu Charltonu. The Valley je teď stadión standardu Premier League s kapacitou 27 000. Vyprodal se během 24 hodin. Když týmy vstoupily na hřiště, cítil jsem atmosféru ve svém pražském obývacím pokoji. Hra pokračovala ve stejném duchu jako sobotní – napětí bylo téměř nesnesitelné – ale byli jsme fyzicky silnější. Konečně, v 81. minutě, jsme dostali rozhodující gól a byl jsem si jistý, že Charlton jede na Wembley. Ale pojedu tam také?

Po dny jsem si říkal, že nemůžu jet. Za prvé, Charlton už vyhrál dvě play-off na Wembley – v roce 1998 a 2019, obě proti Sunderlandu. Statisticky jsem měl ochutnat hořkost porážky v takovém zápase. Zotavoval jsem se z operace prstu u nohy. Pohybovat se po Londýně vyžaduje dvě zdravé nohy. Ale pak jsem si přečetl naše webové fórum. Fanoušci si rezervovali lety z Dallasu, Calgary, Vancouveru, Dubaje, Islámábádu, Perthu, Aucklandu! Jak bych se k nim nemohl připojit? Najednou se moje noha cítila lépe. Zavolal jsem sestře a řekl jí, že jedeme všichni na Wembley a já platím.

Zápas byl v neděli; měl jsem rezervovaný let v sobotu odpoledne. Navrhl jsem Tomášovi, že by mohl udělat „speciál“ pro zápas, hrát skladby od kapel, které hrály na The Valley v letech 1974 a '76. Nápad se mu líbil a nervózně jsem o tom řekl charltonské „kmenové“ na webovém fóru. Líbilo se jim to a někteří z nich psali Tomášovi během pořadu. Hrál Little Feat, Humble Pie, Bad Company, Alex Harvey a monstrózní živou verzi „My Generation“ od The Who. Slyšel jsem to všechno a pak jsem se vydal na letiště.

Finále druhý den bylo proti Leyton Orient – londýnské derby, ale přátelské. Leyton Orient žije na opačném břehu řeky Temže, ve stínu West Hamu. Návštěva byla 76 000, z čehož fanoušci Charltonu tvořili 42 000. Uvažte o těch číslech. Ilustrují skutečnou sílu anglického fotbalu: mnoho klubů s fanoušky, kteří vidí svůj klub jako část své komunity a prostě potřebují kosmickou sílu, aby znovu zapálila jejich vášeň.

A zápas? No, doufám, že jste ho nesledovali na Nova Sport 3. Nebyl to klasický zápas. Ale ve 31. minutě jeden moment kvality z přímého volného kopu nás dostal do vedení a už jsme vyhráli 27 z 28 zápasů, kde jsme se dostali do vedení. A navíc, Kosmická síla byla s námi. Ten gól stačil. Vyhráli jsme. Samozřejmě jsme vyhráli.

O týden později stále zářím štěstím. Je to hloupé? Ano, samozřejmě je to hloupé. Až na to, že… ráno 21. prosince 2024 garantuji, že ani jeden z 42 000 fanoušků Charltonu na Wembley 25. května by vám neřekl, že očekává, že tam bude. Mnoho z nich stále nechápe, jak se tato proměna stala.

Ale já ano.