Článek
Neměl bych být posluchačem Radia 1. Je mi aspoň dvakrát tolik, co průměrnému posluchači. Návštěvníci, kteří mě neznají, jsou vždycky překvapení, když ho slyší hrát v našem obýváku. Když si vyzvedávám auto po servisu, obvykle zjistím, že mi mechanik přeladil rádio na „normálnější“ stanici. Upřímně řečeno, i mně se dost muziky, co hrají, nelíbí. Přesto mi už skoro 30 let zní v uších každý den - a konečně jsem letos na Štědrý den strávil tři hodiny jako spolumoderátor jednoho z pořadů, což pro mě bylo stejně významné, jako když jsem získal české občanství.
Byl jsem ve studiu na Štědrý den na pozvání Tomáše Vydry, který je sám dost netypickým moderátorem Radia 1, i když je tam od začátků stanice. Tomáš je teď můj dobrý kamarád; žasnu nad jeho ohromujícími znalostmi rocku a blues (a sbírkou, která s těmi znalostmi souvisí), zatímco on si myslím trochu váží mé jediné výhody - nejenže znám aspoň některé staré rockové kapely, co hraje, ale viděl jsem je živě, ještě za studentských let. Ale roky jsem ho znal jen podle jeho pořadu a pořád jsem si říkal, jak mohl tenhle Čech vůbec slyšet ty kapely, které hrály v době komunistické represe, a co je to za rádio, které vysílá jeho pořad mezi dalšími show pro mladé hipstery? „Radio 1 je ‚rebelská‘ stanice,“ řekl mi nedávno Tomáš, a v té krátké větě jsem našel odpověď na tu otázku a taky lepší pochopení toho, co mě k Radiu 1 tak přitáhlo. Abych to vysvětlil, musím se vrátit do roku 1968.
„Proč nemůžeme poslouchat hudbu, kterou máme rádi?“
Bylo mi 14. Hudba byla pro mě a moje kamarády důležitá a žili jsme ve zlatém věku britské populární hudby - paradoxně jsme ale žili v konzervativní zemi, kde se naši rodiče a politici báli „špatného vlivu“ popové hudby. BBC hrála jen málo hudby, kterou jsme chtěli slyšet. Proto vznikly pirátské rozhlasové stanice jako Radio Caroline, které vysílaly z lodí zakotvených v Severním moři (jak to docela věrně zachycuje film „The Boat That Rocked“ (Piráti na vlnách)). Poslouchal jsem je, co to šlo, dokud mi v tom vláda nezabránila. Rušili signál pirátů. Byl jsem vzteky bez sebe. Nesměl jsem nosit dlouhé vlasy, dalo mi zabrat přesvědčit mámu, aby mi koupila džíny Levis 501, a teď tohle. A pak přišla sovětská invaze do Československa.
Náš učitel dějepisu byl tyran, který mlátil některé žáky a děsil nás všechny, ale budu mu navždy vděčný za to, že se specializoval na moderní evropské dějiny. Najednou dokázal propojit historii se současností, takže my v jeho třídě jsme věděli víc než asi 90 % britské populace o tom, co se děje v Československu a proč. BBC se snažila informovat, jak nejlépe uměla. Díval jsem se na záběry mladých Čechů, jak se baví v barech a kavárnách, poslouchají, jak nám říkali, Beatles a Stones, a zakládají vlastní popové kapely, dokud nepřijely tanky a nezačaly rušit signál BBC World Service a Hlasu Ameriky. Cože? Rušit, jako my rušíme Radio Caroline? To bylo na čtrnáctiletého kluka trochu moc. Z hodin dějepisu jsem měl dojem, že komunistické Československo je temné a pochmurné místo, a najednou jsem viděl všechny ty mladé lidi, kteří chtěli to co já: oblékat se, jak chceme, a poslouchat, co chceme. Byl jsem jednoznačně na straně Čechoslováků. Naštěstí i můj táta. Hudbu moc nemusel, ale obdivoval Čechy za to, že se postavili na odpor. Pamatuju si, jak mi vysvětloval symbolický význam slavného hokejového vítězství. Tehdy jsem získal to „rebelské srdce“ a část ho patřila Čechům. Co se týče naší hudby, vláda nakonec nařídila vytvoření BBC Radio 1, aby hrálo popovou hudbu, a přetáhla několik DJů z pirátských lodí, ale moc mě to nenadchlo. Zůstal jsem věrný pirátům, kteří měli tichou podporu holandské vlády - ta jim dovolila kotvit v holandských vodách a zásobovat je z holandských přístavů. Na oplátku piráti hráli hodně holandských kapel - a proto je jedna z mých oblíbených rockových kapel Golden Earring.
„Je to trochu divný…“
Když jsem v roce 1993 přijel do Prahy, poté co převratné změny v Evropě přinesly Čechům svobodu, kterou jsem jim vždycky přál, k Radiu 1 jsem si cestu hned nenašel. Nedokážu vysvětlit proč - byl jsem zvědavý na místní hudební scénu a čeští kolegové mě rychle seznámili s kapelami z „alternativní“ scény jako Tichá dohoda a Garáž. Ale co se týče rádia, upnul jsem se na Radio Metropolis; založili ho Američané v roce 1991, a protože moderátoři mluvili anglicky a hráli známý americký rock, byla to pro mě jistota v tom vzrušujícím, ale hodně cizím prostředí. Po čase mě to ale začalo nudit. Naštěstí jsem v té době potkal slečnu, která je teď mou ženou. Když zhodnotila, proč pořád poslouchám ty americké nesmysly, navrhla Radio 1. „Myslím, že jsem to zkusil,“ odpověděl jsem, „ale bylo to trochu divný.“ „Zkus to znovu,“ trvala na svém, „jsem si jistá, že to je pro tebe.“
Měla pravdu, jako obvykle v tolika věcech. V té době (1995) jsem už měl vlastní firmu a mohl jsem mít rádio puštěné celý den. Postupně jsem začal té „divné“ stanici rozumět. Nebylo snadné zjistit, kteří moderátoři budou hrát hudbu, co se mi líbí, tak jsem poslouchal všechno. Pomalu jsem si začal užívat hudbu, kterou jsem obecně označoval jako „taneční“, aniž bych vlastně tušil, kolik nových žánrů mezitím vzniklo. A co víc, Radio 1 mě seznamovalo s spoustou nové rockové hudby z domova - Oasis, Blur, Pulp, Suede, James; nová hudba „Cool Britannia“ mi zněla v kanceláři díky skromným českým moderátorům, prokládaná těmi nejoriginálnějšími znělkami, jaké jsem kdy kde slyšel. I reklamy v té době pro klienty jako Zapa a AAA Auto byly očividně vyrobené stanicí pro její specifické publikum. Byl jsem chycený.
Staré odpoledne je mrtvé… ať žije Staré dopoledne
Starý rockové pes
Když jsme začali trávit letní víkendy v domku u Staré Boleslavi, který zdědila moje žena, objevil jsem pořad Tomáše Vydry. Tehdy vysílal v sobotu odpoledne a trval 4 hodiny. Taky jsme zjistili, že má v pátek večer bluesový pořad, a teď mi říká, že tehdy měl i další pořady. I když jsme se s Tomášem nikdy nepotkali, stal jsem se pravidelným posluchačem jeho pořadů, a když Radio 1 začalo některé z nich rušit, probudily se ve mně „aktivistické“ instinkty. Napsal jsem Lence Wienerové, ředitelce stanice prakticky po celou dobu její existence (a proto jedné z hrdinů stanice), a nakonec se ona a Saša Michailidis sešli s mojí ženou a se mnou v hospodě Zvonařka blízko studia. Moc si nepamatuju, co jsme říkali - většinou mluvila moje žena - ale myslím, že je trochu zaskočil náš asertivní přístup a fakt, že zejména moje žena měla lepší profesní přehled o komerčním mediálním prostředí - měla na starosti mediální rozpočet Unileveru. Tomáš vzpomíná, že irská skupina, která už vlastnila Radio Kiss a Radio Beat, nedávno koupila Radio 1, a někdo z té skupiny nařídil Lence a Sašovi, že stanice musí mít „jasnou identitu“, v tomto případě „alternativní“. Tomášova hudba nebyla „alternativní“. Vznikl kompromis, kdy se Tomášův pořad přesunul na dvouhodinový slot v 11 hodin v sobotu. Když to oznámili, Tomáš nás s manželkou v pořadu zmínil - a pak pustil skladbu jedné z mých oblíbených kapel ze studentských let, Wishbone Ash, s názvem „Everybody Needs to Have a Friend“. Zíral jsem na rádio s dojetím; jak mohl Tomáš vědět, že Wishbone Ash, méně známá anglická rocková kapela, je jedna z mých oblíbených?
Tomáš má zajímavý životní příběh (rozhovory s ním [tady] a tady), ale Radio 1 je plné zajímavých osobností. Je přitom zřejmé, že nechtějí být „hvězdy“ nebo mediální osobnosti; mnoho z nich má jiné významné profesní zájmy. Tomáš byl několik let obchodním ředitelem firmy, která instalovala 4G sportovní hřiště - často na „zajímavých“ místech, třeba v Kábulu! Jerry Žák, jeden z původních DJů a stále moderátor Hitparády Radia 1, je provozním ředitelem Next Generation Security Solutions (kybernetické bezpečnostní firmy). David Brada, můj kamarád, který léta moderoval týdenní pořad Blue Train, má úspěšnou kariéru v reklamních agenturách.
Nejde o hudbu - jde o lidi
Ale já mám jen omezenou osobní zkušenost s lidmi z Radia 1. Nekonečně lepší pohled na ně a příběh stanice najdeš v knize „Život v éteru“ od jedné z nejdéle sloužících moderátorek, Jany Kománkové. Je to úžasně živá kniha, částečně i díky bohatství fotografií, které text doprovázejí. Pokud si Radia 1 vážíš jako něčeho víc než jen zvukové kulisy, užiješ si každou stránku.
Už před přečtením té knihy jsem došel k závěru, že Radio 1 je mezi rozhlasovými stanicemi na světě jedinečné. Věř mi, hledal jsem podobnou všude možně; dneska ti aplikace jako Radio Garden může pomoct najít stanici v každém koutu světa podle „žánru“. Ale brzy zjistíš, že to nestačí. Aby se stanice mohla rovnat Radiu 1, musí mít moderátory, kteří chtějí být součástí osobnosti stanice a respektují její historii. Začátkem roku 2022 jsem na Radio Garden hledal rockové a bluesové stanice a narazil jsem na jednu z Kyjeva. Hudba byla dobrá. Ale chtěl jsem slyšet hlas, hlas z Kyjeva, vzdorující, který promlouvá ke světu, říká nám, že hrají dál, možná hledá naši morální podporu. Žádný hlas tam nebyl. Byla to, jako tolik dnešních rádií, plně automatizovaná stanice.
Radio 1 porušuje všechna pravidla moderního rádia. Všichni DJové hrají, co chtějí, a říkají, co chtějí (v mezích daných licencí). Rozsah nabízené hudby se vzpírá kategorizaci. Jsou tu i mluvené pořady. Znělky jsou naprosto úžasné; zatímco většina znělek tě po pár posleších začne štvát, tyhle tě rozesmějí stejně jako když se poprvé objevily, často před 30 lety. Samozřejmě, rádio samo je údajně věc minulosti. Píseň „Radio Gaga“ od Queen oplakávala jeho nevyhnutelný zánik v rukách televize, zejména MTV. No jo, jenže to vydali před necelými 41 lety. Když jsem zmínil, o kolik jsem starší než cílová skupina Radia 1, žena se mě zeptala, jestli mladí vůbec ještě poslouchají rádio. Ha! Ukazuje se, že „Staré poledne“ má velmi stabilní publikum a že místo aby bylo jen pro staré rockery jako já, má významné publikum i v nejmladší věkové skupině. Jsou to asi ti samí kids, co kupují vintage kazeťáky - kdo by to byl čekal? Hodně lidí vypadalo hloupě, když předpovídali zánik rádia. Jak říká Tomáš, „rádio vysílané lidmi je něco, co je vždycky součástí přítomnosti.“
Přesto si myslím, že právě starší posluchači Radiu 1 opravdu rozumějí. Znají historii. Vědí, že vzniklo díky jedinečné události a době v českých a evropských dějinách a že zůstalo věrné duchu té doby. Už jen to je úžasný úspěch. A pro mě je to soundtrack druhé poloviny mého života, něco, co se zdálo nemožné představit si v roce 1968 nebo i 1988. Možná by bylo přehnané nazývat Radio 1 „národním pokladem“, ale pro mě jím vždycky bude.
