Článek
Už jsem byl za železnou oponou a získal jsem dva velmi dobré přátele v Bulharsku, Bobbyho a Vaska. Chytří sofijští kluci, vysokoškolsky vzdělaní a toužící po pádu komunismu. Na dovolené v Albeně v létě 1989 mi Vasko řekl: „Richie, myslím, že režim padne, ale ne dříve než za 10 let.“ O čtyři měsíce později jsme spolu slavili Nový rok v Sofii a všechny ty režimy byly pryč. V práci se mi dařilo a s povýšením přišla šance vybrat si elegantní nové auto - černý kabriolet BMW 325. Proč ho nevzít napříč nově svobodnou Evropou až na pobřeží Černého moře a znovu se setkat se svými nově svobodnými přáteli?
Nebylo to jednoduché. Bylo třeba zařídit víza, rezervovat hotely předem bez TripAdvisoru nebo dokonce e-mailu. Plánování trasy bylo náročné; v jednu chvíli jsem si myslel, že bych měl jet přes Rumunsko, ale když Vasko slyšel tento nápad, byl zděšený. Řekl, že pokud budu dělat něco tak hloupého, přijede do Budapešti, aby mě potkal a bezpečně mě provedl. Vzdal jsem se tohoto nápadu; ale rozhodl jsem se rezervovat AutoZug z Vídně do Kolína nad Rýnem na zpáteční cestě. To byl mnohem lepší nápad.
Opustil jsem Londýn 26. června večer. Mistrovství světa v Itálii 90 začalo a já poslouchal zápas Anglie-Belgie živě v rádiu, když jsem se blížil k Harwichi, kde jsem měl nalodit na noční trajekt do přístavu Hook of Holland. Loď vysílala zápas v baru, a když Anglie vstřelila vítězný gól, přísahám, že se trajekt mírně naklonil, jak všichni vyskočili a slavili. V Anglii je tradicí vydat oficiální píseň k mistrovství světa; obvykle jsou příšerné, ale pro Italia 90 získali indie kapelu New Order. Vytvořili „World in Motion“ a stala se hymnou nejen pro dramatickou účast Anglie na „Italia 90“, ale pro samotnou dobu, ve které jsme žili.
Další den byl rutinní jízdou po rušných dálnicích až za Kassel. Silnice začala prudce stoupat, a když jsme dosáhli vrcholu, uviděl jsem před sebou obrovský hraniční přechod. Srdce mi pokleslo, ale když jsem se přiblížil, uvědomil jsem si, že je prázdný, opuštěný. Zastavil jsem uvnitř budovy, vystoupil a zajásal. Byl jsem volný, abych vjel do Východního Německa.
Kvalita silnice se zhoršila, ale brzy jsem se napojil na dálnici A4. Tam jsem zjistil, že východoněmecká dálnice je jiná. Najednou velká výkonná západoněmecká auta sdílela silnici s Trabanty a Wartburgy, a tyto dálnice nebyly navrženy pro takový provoz. V jednu chvíli Wartburg vynakládal obrovské úsilí, aby mě předjel, a pokračoval v rychlém pruhu. O 30 km později ležel v příkopu u dálnice. Při zastávce na odpočívadle jsem se ohlédl zpět na dálnici a v hlavě jsem zachytil obraz, který mi zůstává dodnes: Trabant v rychlém pruhu, jedoucí tak rychle, jak jen mohl, a pravděpodobně ne více než metr za ním sedmičková řada BMW, vypadající, jako by byl připraven doslova vytlačit Trabanta z cesty. Bylo to v Durynsku, nyní baště podpory AfD.
Druhý den se snadná cesta do Brna náhle zkomplikovala, když jsem zjistil, že český hraniční přechod na silnici R7 ještě neumožňoval mezinárodní cestování. Musel jsem se odklonit na R8, což mě stálo dvě hodiny cesty krásnými, ale klikatými silnicemi Českosaského Švýcarska. Na čerpací stanici v Průhonicích za Prahou bylo hodně stopařů. Mladá dáma jménem Dana se mě zeptala perfektní angličtinou, jestli jedu do Brna. Zdála se jako dobrá společnost a její nadšení z budoucnosti rozptýlilo mou únavu. Když jsme pokračovali v jízdě, předjely nás dva Porsche kabriolety s německými poznávacími značkami a naznačovaly, že bych měl mít také staženou střechu. Ale mě to nezajímalo - bylo zataženo, bylo by to hlučné a já jsem raději mluvil s Danou.
Další den jsem projel Bratislavou a Budapeští a nakonec jsem se dostal k jugoslávské hranici. Mým cílem byl Novi Sad, s pokojem v Petrovaradinské pevnosti - krásné místo za velmi dobrou cenu. Krásní, dobře oblečení mladí lidé se procházeli po ulicích a odpočívali v kavárnách. Zavolal jsem Vaskovi, který řekl, že on a Bobby mě potkají na bulharské hranici. Večeřel jsem s výhledem na Dunaj a dva mosty, které spojovaly centrální část Noveho Sadu. Nemohl jsem si ani představit, že o devět let později by tyto mosty byly zničeny bombardéry RAF.
Na bulharské hranici, uprostřed chaosu, se Vasko a Bobby zázračně objevili; po velkých objetích jsme se vydali v konvoji do Sofie. Po sprše v jeho bytě mi Vasko přinesl talíř těch největších a nejsladších malin, jaké jsem kdy ochutnal. Vítejte v Nové Evropě.
Další den jsme jeli do Albeny, kde jsem je poprvé potkal před třemi lety v létě, kdy pracovali jako plavčíci a s určitým rizikem se učili nějaké dovednosti devizového obchodování. Nyní plánovali nové životy a příležitosti. Bobby mluvil o práci se západními tabákovými a alkoholickými značkami. Vasko byl překvapivě nepřesvědčen o bulharské revoluci a už mluvil o emigraci do Kanady.
K naší skupině se připojila nová dívka jménem Ivena. Plánovala se vrátit druhý den do Sofie - pokud, jak Bobby řekl, bych ji nemohl přemluvit, aby zůstala. Považoval jsem ji za okouzlující a udělal jsem, co jsem mohl; k mému překvapení to fungovalo. Byla mou představou dokonalé ženy: přirozená krása, vzdělaná, politicky uvědomělá, ohnivý duch. Jako by mi Nová Evropa nepřinesla již dost darů.
Idylická a klidná plážová dovolená se blížila ke konci, ale pak přišla zpráva, že v Bulharsku dochází benzín! Strávili jsme dva dny diskusí o tom, jak se dostanu zpět do Sofie. Bobby se držel stranou diskuse, poslouchal, jak jsme vymýšleli šílené plány na nákup kanystrů benzínu od taxikářů, než tiše oznámil: „Ve Zlatých Pískách je čerpací stanice s bezolovnatým benzínem.“ Zírali jsme na něj několik okamžiků a pak jsme tam spěchali, míjejíce dvoukilometrovou frontu, abychom našli stojan s bezolovnatým benzínem stojící osamělě a nepoužívaný - žádné Lady, Moskviče a Wartburgy ho nemohly použít. Když jsme se vraceli a smáli se na celé kolo, Vasko se najednou zatvářil vážně a řekl: „Richie, co je to za směšnou zemi, že jsme tak šťastní jen proto, že jsme natankovali auto?“
Bobby, Vasko a Ivena se mnou jeli zpět do Sofie; další ráno jsem se dojemně rozloučil a jel zpět přes Jugoslávii a Maďarsko do Vídně, kde jsem se odbavil na recepci Autozugu. V nedaleké restauraci se na mě servírka usmála a přivítala mě. Ten efekt byl šokující - nezažil jsem takovou zdvořilost tři týdny. Zaplavila mě vlna úlevy smíšená s bolestným lítostí z odchodu od přátel a Iveny.
Autozug byl skvělý. Když vlak projížděl zatáčkou, viděl jsem své BMW (moji přátelé mu přezdívali Černá Pantera), které vypadalo mírně dotčeně, že se ocitlo uvězněné ve vlaku. Další ráno v Kolíně nad Rýnem jsem se cítil melancholicky pod šedou severní oblohou. Jel jsem do Calais a nastoupil na klasický trajekt do Doveru, kde mě pohraničnice zpochybňovala, zda prašné auto bez znaku BMW je opravdu moje. Bylo to potupné přivítání doma.
Co se stalo s mými bulharskými přáteli?
Noví Evropané (Bobby, já a Vasko)
Do Vánoc 1990 byl Vasko v Torontu. Tvrdě pracoval, koupil si pizzerii a je nyní mnohem bohatší než já, stejně jako Bobby. Ten vybudoval svůj tabákový a alkoholický byznys navzdory bulharské ekonomické krizi. V roce 1996 přijel do Prahy a uvažoval, zda by sem neměl přestěhovat svou rodinu z bezpečnostních důvodů. Ale vrátil se a život se tam zlepšil. Když jsem ho potkal v Sofii v roce 2011, navštívil již 81 zemí. A Ivena? Když jsem se na podzim nevrátil, byla zklamaná. Vasko později poznamenal, že mi představili jedinou bulharskou dívku s mozkem, která nechtěla emigrovat. Ale potkal jsem ji také v Sofii v roce 2011 a dali jsme náš krátký exotický vztah do šťastného kontextu.
Co se stalo se všemi námi?
Blížila se válka. Saddám Husajn napadl Kuvajt a odvrátil západní pozornost od pádu komunismu. Když se Sovětský svaz rozpadl, byli jsme rozptýleni recesí. Kdyby k té válce nedošlo, možná bychom my na Západě byli ohleduplnější a velkorysejší k zemím Varšavské smlouvy a ke Gorbačovovu Rusku. Německo udělalo obrovský krok ke znovusjednocení - ušlechtilá věc, ale s nevyhnutelnými chybami. Když se dívám na nespokojenost východních Němců navzdory všem penězům vynaloženým na infrastrukturu, vidím ten obraz BMW tlačícího Trabanta. Přesto tu dnes sedím, šťastný ve svém pražském domově, jako český občan. Všechny dobré dovolené zanechávají trvalé vzpomínky. Tato dovolená mi ukázala novou Evropu a nabídla mi v ní místo; po tři vzrušující týdny jsem byl součástí „World in Motion“.
