Článek
Londýn, 1983, divadlo Lyceum. Australská rocková hudba (a film) se těšily vlně popularity v Británii. Ve své sbírce jsem už měl hudbu INXS a Icehouse. Pár přátel bylo v té době v Sydney a poslali mi vzkaz: „Běž se podívat na Midnight Oil - je to úžasná koncertní kapela.“
Dav byl malý, ne víc než 300 lidí. Neslyšel jsem předtím jejich hudbu a neznal jsem jména členů kapely, natož jak vypadají. Takže mě nic nepřipravilo na obrovského (193 cm) úplně holohlavého zpěváka, který manicky tančil po malém pódiu jako obří robot s vadným programováním. Jmenoval se Pete Garrett; jeho jevištní osobnost byla děsivější než Johnny Rotten - stejně naštvaný, ale dvakrát tak velký - ale na rozdíl od Sex Pistols, on a jeho kapela věděli, na co jsou naštvaní a co chtějí změnit. Stal jsem se velkým fanouškem, ale kdyby mi tehdy někdo předpověděl, že tento zdánlivý maniak dosáhne v své zemi více hmatatelných změn než kterýkoli jiný rockový hudebník na světě, vysmál bych se tomu.
Pravděpodobně i vám to tvrzení připadá trochu přehnané. Ale možná nevíte, že Pete Garrett byl zvolen do australského federálního parlamentu na devět let a zastával dva ministerské posty. Žádný jiný mezinárodně známý rockový hudebník tohoto nedosáhl. O Bobu Dylanovi a Joan Baezové se často říká, že ovlivnili americkou společnost v 60. letech. V roce 1985 Bob Geldof pomocí Live Aid vybral 150 milionů liber (v dnešních penězích 450 milionů) na zmírnění následků hladomoru v Etiopii. Další Ir, Bono z U2, je aktivistou za sociální spravedlnost. Ale všichni měli svobodu a finanční prostředky dělat tyto věci bez konzultace s kýmkoli a nemuseli se vzdát své hudební kariéry. Pete Garrett to udělal a musel přesvědčit australské voliče, aby mu dali mandát.
Našel jsem jen dva další příklady, které se Garrettovi vyrovnají - a jeden je český
Našel jsem pouze dva další příklady rockové hvězdy, která tohle dokázala, a ani jeden není globálně tak uznávaný jako Garrett. Jedním je senegalský zpěvák Youssou N'Dour; vždy aktivista, pokusil se kandidovat na prezidenta v roce 2012, ale byl diskvalifikován kvůli pochybnostem o legitimitě sebraných podpisů pro jeho kampaň. Byl však po těch volbách jmenován ministrem kultury a turismu, vydržel rok, než byl odvolán.
Druhým příkladem, jak jste určitě chtěli připomenout, je Michael Kocáb. Lídr Pražského výběru byl poslancem Federálního shromáždění ČSSR a ČSFR od roku 1990 do 1992. Můj přítel Tomáš Vydra, DJ Radia 1 a znalec rockové hudby říká, že i když s Kocábem v mnoha věcech nesouhlasí, velmi si ho váží za to, jak rychle po pádu komunismu dostal ruskou armádu ze země. To opravdu není malý úspěch na pouhého rockera. Ale bohužel mimo Česko o něm málokdo slyšel. Pete Garrett je globální osobnost. Když ho jednou vidíte, nezapomenete na něj.
Když jsem Midnight Oil objevil, měli za sebou už čtvrté studiové album „10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1“ a písně měly jasná politická témata. „Read About It“ mířila na vydavatele Ruperta Murdocha a začíná slovy „*Bohatí bohatnou, chudí to vidí, bomby tě nikdy nezasáhnou, když jsi tak nízko*“. „US Forces“ útočila na americké vměšování do zahraničních záležitostí. Jejich další album „Diesel and Dust“ (1987) bylo jejich velkým mezinárodním „průlomem“. Obsahovalo „Beds are Burning“, pravděpodobně dodnes píseň, kterou by poznali i ti, kdo nejsou fanoušky. Tehdy už zpívali naštvaně o jaderných zbraních, životním prostředí a také o situaci těch, kterým dnes říkáme První národy Austrálie. Nikdy mě to nenapadlo až do psaní tohoto článku, ale nikdy jsem neslyšel písničku Midnight Oil, která by se zabývala osobními vztahy nebo pocity, natož láskou. I to musí být téměř unikátní pro kapelu, která byla hlavní hvězdou festivalu Colours of Ostrava jako součást světového turné, které prodalo přes milion vstupenek.
Hudební svět se změnil; tak se Pete Garrett vydal měnit svět
Ale Pete Garrett chtěl dělat víc než jen zpívat o vážných tématech; a byl vzdělaný (jako já) k tomu, aby chápal, že v demokracii, pokud chcete skutečně něco změnit, měli byste být zvoleni, abyste to mohli udělat. Jak řekl v roce 1984 (před svým prvním neúspěšným pokusem být zvolen senátorem za Stranu jaderného odzbrojení) „Byl jsem docela nabuzený a znepokojený politikou té doby a chtěl jsem být užitečný – a jak užitečný jste v rockové kapele?“. Prohrál velmi těsně a Midnight Oil vstoupili do svého nejúspěšnějšího období. To skončilo v roce 2002. Jak vypráví výborný film Midnight Oil: The Hardest Line, všechno šlo hladce až do alba „Earth and Sun and Moon“. Zatímco Midnight Oil byli ve studiu, hudební svět se změnil. „Smells Like Teen Spirit“ byla čára v písku. Korporátní rock byl na nic. Alternativní, amatérský, naštvaný byl nový trend. Byla tu celá nová skupina naštvaných mladých mužů, od Pearl Jam a Nirvany po Ice-T a Tupaca. Midnight Oil už nevěděli, kam patří nebo jak oslovit své publikum. V roce 2002 Pete Garrett opustil kapelu, aby se věnoval politické kariéře. A tentokrát, v roce 2004, byl zvolen, když kandidoval za Labouristickou stranu ve federálních volbách. Stal se ministrem životního prostředí a umění (2007-2010) a ministrem školství (2010-2013).
A čeho dosáhl?
Jako ministr životního prostředí je mu připisováno:
- Rozšíření chráněných mořských oblastí
- Vedení australského úsilí proti lovu velryb na mezinárodní úrovni
- Zajištění zápisu několika lokalit na seznam světového dědictví
Jako ministr školství implementoval významné reformy:
- Univerzální hodnocení kvality škol
- Vývoj národních osnov
- Program „Building the Education Revolution“
Ale v roce 2013 došlo k rozkolu v labouristické vládě, když byla premiérka Julia Gillardová sesazena Kevinem Ruddem. Garrett a několik dalších ministrů rezignovali a on oznámil, že končí s politikou. Midnight Oil se reformovali v roce 2016 a o rok později oznámili své světové turné Great Circle Tour, které zahrnovalo jejich první - a poslední - koncert v Česku na Colours of Ostrava.
Kdo jsou čeští fanoušci „The Oils“?
Ne poprvé se zamýšlím nad českými fanoušky veteránské západní rockové kapely. Kdo jsou? Potkal jsem jednu v roce 2017 v profesionálním kontextu; jmenovala se Petra a přišla na pohovor do mé headhunterské agentury – byla marketingovou manažerkou v jedné z firem s alkoholickými nápoji. Řekla mi, že pojede na Colours of Ostrava v rámci práce a že se na to velmi těší, protože Midnight Oil jsou její oblíbená kapela. Překvapeně jsem řekl, že je mám taky rád, hlavně naživo, a zmínil jsem, že jsem je viděl v Londýně, ale že to bylo „před nějakou dobou“. Pak jsem se podíval na její životopis a uvědomil si, že to bylo několik let před tím, než se narodila.
Nevím, kde je Petra teď; mluvila perfektně anglicky a rád bych se jí zeptal, jestli se jí líbila nejen hudba, ale i poselství. Jedna z kritik Midnight Oil v jejich raných letech byla, že jejich texty byly „příliš australské“. Jejich raná posedlost jaderným odzbrojením rezonovala v Británii, ale když jsem přijel sem v roce 1993 a diskutoval o hudbě s mými novými mladými českými kolegy, nikdo zřejmě o Midnight Oil neslyšel. Nehráli je ani na Radiu 1, i když myslím, že jsem slyšel „Beds are Burning“ na Radiu Beat. Přesto v závěrečných minutách filmu „The Hardest Line“ je krátký záběr na publikum v Ostravě - je to moře rukou. Přál bych si, abych tam byl.
Můj dobrý přítel z univerzitních let odešel do Sydney v roce 1985 a už se nevrátil. Byl jedním z těch, kteří mě na Midnight Oil upozornili. Zeptal jsem se ho na jeho názor pro tento článek a zmínil, že jejich australští fanoušci „nebyli intelektuálové nebo šampaňoví socialisté, ale běžní dělníci“. On i já jsme tím asi překvapeni, protože v Británii byla velká témata Midnight Oil hlavně záležitostí vysokoškolsky vzdělaných středních tříd. Možná to je největší Petera Garretta úspěch; přesvědčil obyčejné dělníky, aby se zajímali o tato velká témata, a pak s jejich podporou skutečně prosadil změny v politice a zákonech, které některé z těchto problémů řešily. Možná opravdu není přehnané popsat Midnight Oil jako ‚kapelu, která změnila Austrálii.‘"
