Článek
Výročí 20 let našeho členství v EU nabízí příležitost k průběžnému bilancování. Průměrný Čech náleží mezi 14 % nejbohatších obyvatel planety, jsme 13. nejvyspělejší zemí v EU, od našeho vstupu do EU v ČR výrazně rostou příjmy a kupní síla obyvatel, pomalu se blížíme průměrné životní úrovni v EU a jsme součástí standardní evropské demokracie.
Bez nadsázky nutno říci, že se jedná o nejlepší období za celou historii naší státnosti. Není divu. Ve shodě s obdobím první republiky jsme totiž integrální součástí západoevropské civilizace.
Paralela s první republikou však bohužel spočívá i v rostoucím ohrožení. Skutečnost, že Rusko nás prozatím neohrožuje stejně bezprostředně jako tehdy Hitler je dána pouze tím, že nemáme společnou hranici a jsme pevně integrováni do západoevropských politických i vojenských struktur.
Tím spíš je šokující, kolik našich občanů by tuto integraci nejraději opustilo, a uvrhlo zemi zpět do ruského otroctví a východní bídy, a to zcela dobrovolně. Není jasné, co si od neustálých protiunijních útoků vlastně slibujeme. Vždyť stačí porovnat naši životní úroveň v současnosti a před rokem 1989, a právě onen rozdíl je reflexí rozdílu mezi evropským Západem a Východem. Snad jsme ještě nezapomněli, jak vypadal kupř. vozový park východního bloku ve srovnání s tím západním.
Jádro EU tvořené státy západní Evropy a Skandinávie je nejvyspělejším demokratickým zřízením na světě, ať již jde o kvalitu života, ekonomickou i sociální vyspělost společnosti, úroveň demokracie a lidských práv, veřejných služeb, předpokládanou délku dožití, mír či bezpečnost. Z unijní integrace pak vzhledem k přerozdělovacímu mechanismu evropských peněz nejvíce profitují chudší členské státy. Čistý příjem naší země přesahující od našeho vstupu do Unie 1 bilion korun je toho exaktním důkazem.
Řada věcí, které dnes považujeme za samozřejmé, ve skutečnosti vůbec samozřejmostí nejsou. Máme je jen díky naší evropské integraci, která do ČR přinesla nevyčíslitelný výrobní, inovační, finanční i lidský kapitál spolu s kvalitou života, o které se tu ještě koncem 80. let minulého století nikomu ani nesnilo. Daří se nám navzdory tomu, že devadesátkové odhady, že do 10 let doženeme Německo, se ukázaly býti jen úsměvnou iluzí.
Díky EU máme volný pohyb osob, zboží, služeb i kapitálu. Málokdo si dnes uvědomuje, kolik díky tomu šetříme na ceně zboží ze západních zemí či o kolik větší máme jeho výběr. Anebo že v rámci EU můžeme jet jen s občanským průkazem kam chceme, kdy chceme, být tam jak dlouho chceme, začít třeba v Německu podnikat a uspět v evropské konkurenci, anebo si bez omezení koupit dům u moře třeba ve Španělsku, a to dokonce levněji než předražený český panelákový byt. Toto vše je EU.
Členství v Unii je pro nás navíc významnou pojistkou proti společenskému a politickému extrémismu. A současně nabízí výběr z nesrovnatelně širšího spektra odborníků i politiků. Pro rozhodovací procesy platí, že čím větší výběr odborníků máme, tím lepší tým dáme dohromady. K čemu „rozhodovat doma“, když kvalita rozhodování bude horší? Kandidátní listiny do Evropského parlamentu složené z osobností různých členských států spojené stejným politickým smýšlením by byly nejen pro naše voliče rozhodně přínosnější než lopotně složené „ryze české“ plné bezejmenných kandidátů. A že naopak i naši občané mohou být žádání na kandidátní listiny v jiných zemích dokazuje příklad Itálie a europoslankyně Martiny Dlabajové.
Být součástí rodiny nejvyspělejších evropských států lze přirovnat ke zlatému pokladu, který nám leží u nohou. Jaký je rozdíl mezi členstvím v EU a spoluprací s ní z pozice nezávislého státu? Stejný jako být členem dobré rodiny, anebo do ní jen chodit na návštěvu. Obrovskou chybou by však bylo redukovat členství na formální příslušnost k EU bez současné integrace s hodnotami jejího jádra. To je vidět na příkladu Švýcarska či Norska, které k němu mají i z pozice nečlenů nesrovnatelně blíže, než současné Maďarsko nebo Slovensko.
Pro maximalizaci prosperity a kvality života tak nepostačuje být členem EU, ale je nutné být členem aktivním, využívat integrační potenciál na maximum a být co nejblíže evropskému jádru, které je motorem, rozvojovým a inovačním centrem celé Unie. Naopak orientace na unijní periferii, kam náleží země bývalého východního bloku, nás nikam neposune. Vzhledem k situaci v Maďarsku a na Slovensku je pak spolek V 4 vysloveně toxický, projekt Trojmoří pak v nejlepším případě zbytečný.
Snaha stát se integrální součástí unijního jádra by proto měla být naším hlavním cílem pro příštích 20 let našeho členství. Ovšem čím dřív se nám to podaří, tím lépe. Možná poněkud překvapivým lídrem v tomto úsilí zhmotnělém do výzev k přijetí eura se stal prezident Petr Pavel, když navázal na svoji aktivitu z přelomu roku. Bohužel ve vládní koalici nalezl spojence jen u menších progresivnějších stran, neboť ODS se k euru v tomto volebním období staví velmi odmítavě.
V nejbližší době těžko sami vymyslíme něco lepšího než region nabízející nejvyšší kvalitu života v současném světě. Máme však jedinečnou šanci se to od těch úspěšnějších ve vlastním zájmu učit, a vychovávat zde budoucí generace osobností, které třeba jednou budou schopny evropskou civilizaci skutečně posunovat dál. Prozatím však naše „národovecká“ kritika fungování EU mnohdy připomíná komentáře trenéra druhé české fotbalové ligy, který „samozřejmě dobře ví“, co dělá špatně Bayern Mnichov. A taková vyvolá po zásluze nanejvýš pobavený úsměv.
Podle Stanislava Šulce je Česko „takový brblající strýček, který pronáší bonmoty, ačkoli jsou zcela nevhodné a neadekvátní jeho znalostem a schopnostem. Strýček, který nadává na všechny a všem.“ Bohužel velmi výstižná charakteristika nemalé části české veřejnosti, a po dlouhé roky i politické reprezentace, kdy tolik potřebnou změnu přinesla až změna obsazení Strakovy akademie i Pražského hradu.
Evropské integrace coby velmi úspěšný projekt má v naší zemi pochopitelně mnoho nepřátel, jejichž společným znakem je jejich neúspěšnost, příklon k antiliberálním režimům či rovnou východním despociím.
Část je projevem ruské propagandy, která pochopitelně usiluje o rozložení Unie v rámci jejího věčného zakomplexovaného boje proti Západu a touhy obnovit svoji původní sféru vynuceného vlivu ve střední Evropě. Jiné pochází od extremistů opakujících nesmyslné fráze typu „nic než národ“, aniž by uměli vysvětlit, v čem je slušný Čech lepší než slušný cizinec, a v čem je naopak neslušný cizinec horší než neslušný Čech. Dalším zdrojem jsou krajně pravicoví konzervativci, pro které je EU prostě příliš liberální, ohleduplná, solidární, progresivní, slušná, hodnotově orientovaná či vzdělaná. A v neposlední řadě je šíří politici druhé či třetí ligy typu Tomia Okamury či Jindřicha Rajchla, kteří vědí, že v evropské konkurenci nemají šanci, a proto usilují o izolování Česka od vyspělé západní civilizace.
Co tyto směry nabízí místo Západu? Pochopitelně nic.
Orientace na východ či „politika všech azimutů“? Rusko, Čína, Indie, rozvojové země Afriky, rigidní islámské teokracie íránského typu, vskutku „lákavý“ koktejl namísto západní civilizace. Čím kromě násilí, nesvobody, propastných společenských rozdílů a nenávisti k demokracii by nás tak mohl obohatit? Postačuje se podívat na mapu rozhraničující vyspělý Západ od zaostalého východu, který je nadále patrný i v rámci EU. Anebo si uvědomit, kolik lidí z těchto zemí chce pracovat či žít v EU, a kolik občanů EU touží po jejich zemích. Velmi výmluvným příkladem jsou též občané Ukrajiny, kteří za snahu o vymanění z ruského vlivu a prosazení své příslušnosti do západoevropských struktur platí cenu nejvyšší.
Orientace na „pragmatické“ evropské prospěcháře typu Orbána či Fica? To přece žádné alternativy k EU nejsou. Oba režimy představují unijní špičku pouze v čerpání evropských peněz , za které chtějí budovat rádoby „suverénní“ politiku či otevřenou kolaboraci s Ruskem. Prostě východní „suverenita“ za západní peníze. Nic víc.
Nezávislá ČR mezi západním a východním blokem? Nejprve se opět nabízí otázka, co lepšího vymyslíme než západní civilizaci, jíž jsme přirozenou součástí a která konvenuje našim hodnotám. Proč se z ní vyčleňovat, když nic lepšího vymyšleno nemáme? Vize nezávislosti země našeho formátu je navíc naprostá utopie, tím spíše s naší nízkou produktivitou práce, slabou měnou a společností podléhající dezinformacím. Nepochybně bychom udělali díru do světa, asi jako české Škodovky před vstupem Volkswagenu. Podobně jako s okamurovskými „jarmarky“, které mají s jakoukoliv alternativou vůči evropskému trhu společného asi jako Tomio s vysokou školou.
Absurdita protiunijního boje dospěla tak daleko, že kupř. v Institutu Václava Klause jsou schopni groteskně hledat pozitiva i na něčem tak odpudivém jako íránská teokracie, pokud to umožní současně kopnout do Západu a jeho spojenců. Anebo Jindřich Rajchl, který by vyměnil naši prozápadní orientaci klidně i za spolupráci s rozvojovými zeměmi a diktaturami sdruženými v BRICS.
Žádná civilizace světa není bez chyb, a pochopitelně ani ta západní. Ve srovnání s jejími přínosy jsou to však marginálie a integrace s jejím evropským jádrem pro nás není jen nejlepší perspektivou, ale bezkonkurenční volbou a příležitostí dále maximalizovat naši kvalitu života i náš potenciál. Bohužel nám však stále chybí ambice o nejvyšší příčky skutečně bojovat. Namísto přešlapování na místě bychom měli tvrdou prací pokračovat vstříc nejvyspělejší částí Evropy a nenechat se svádět na scestí těmi, kterým jako reprezentant státu stačí rozdavač koblihe či bývalý popelář.
Každý volič by si měl pro začátek zodpovědět otázku, zda je lepším místem pro život Mnichov, anebo Budapešť, Moskva, Dillí či Addis Abeba či třeba Teherán. A podle toho pak rozhodovat, jakým směrem ve volbách orientovat naši zemi.
