Článek
Nedávno jsem publikoval článek, v němž argumentuji, proč dobrovolná integrace do nadstátních celků není popřením národní suverenity, ale naopak jejím projevem. Pod mým textem byl publikován článek oponujícího autora.
Jeho text se však bohužel uchyluje k tradičnímu bezduchému klišé vykreslujícímu EU téměř jako vězení, kde nás nedobrovolně drží chapadla bruselské byrokracie, kterou musíme živit a k tomu ještě poslouchat její diktát. Číst to někdo neznalý skutečnosti, snad by nad naším těžkým údělem i uronil slzu.
Podobné povrchní a formalistické fráze bez jediného relevantního argumentu rezonují v protiunijní rétorice velice často. Proto se tvrzením autora budu podrobně věnovat a demonstrovat omyl jeho výroků.
„Pokud ztratíte kontrolu nad svým národem a státem, pokud se nemůžete rozhodovat sami o tom, jaká politika vám vyhovuje, o svých hranicích, o tom, co vaše země potřebuje, pak nemůžete být suverénní. To je podstata suverenity,“ domnívá se autor.
Takže znovu: Dobrovolná integrace s ostatními je v lidské společnosti přirozeným procesem sdílení zájmů v přesvědčení, že společně je lze realizovat lépe. A projevem suverenity je úplně stejně jako dobrovolné rozhodnutí o státním izolacionismu. Podstatou suverenity je totiž svoboda, takže nutně i svoboda se rozhodnout, že lépe nám bude v širším nadstátním celku než za ostnatým drátem. Jakmile začneme tvrdit, že jsme suverénní, ale současně budeme popírat naši integrační svobodu, poněkud komicky tím naši suverenitu naopak popíráme.
Integrace není ani ztrátou kontroly. Jednak na nadstátní organizace přenášíme pouze ty pravomoci, které chceme, a jednak nám nikdo nebrání organizaci kdykoliv opustit. A k plnění našich cílů je integrace velmi prospěšná. Typickým příkladem je NATO, které ochranu naší bezpečnosti garantuje nesrovnatelně lépe než bychom to dokázali sami. V EU ji pak doplňuje spolupráce v oblasti bezpečnosti a obrany. A že státy zůstávají v Unii reálnými pány integračního procesu jsme mohli sledovat kupř. při ratifikačním procesu návrhu Evropské ústavy, který v referendech zkrachoval.
Podle oponujícího autora dále „každý ví, že tento projekt je tu hlavně kvůli bruselským byrokratům, ne kvůli obyčejným lidem v jednotlivých zemích.“
Opravdu? Například já to tedy nevím. A zjevně ani většina dalších občanů Unie. Kdyby členství nebylo v jejich zájmu, ale „kvůli evropským byrokratům“, proč by v ní státy setrvávaly? Obzvláště ty nejvyspělejší, které jsou do unijního rozpočtu čistými plátci. A proč by do EU tolik dalších zemí chtělo, když by z toho neměly mít prospěch? Vstupovaly by tam snad s cílem potěšit evropské byrokraty? Přemýšlí vůbec autor o tom, co píše?
Není od věci též připomenout, že v rozsahu byrokracie jsme nejhorší ze všech zemí EU. Stěžovat si tedy z těchto pozic, že EU je byrokratická, je opravdu hodně mimoběžný argument.
Anebo snad autor myslí, že v naší zemi si úředníky volíme? V Česku v roce 2023 pracovalo 76 600 státních úředníků. A třeba jen ministerstva jich měla (bez započítání MV a MZV) v součtu téměř 10 tisíc. Kolik z nich volíme? Ani jednoho! Dokonce ani samotné minstry si nevolíme přímo.
Znamená to snad, že kvůli tomu úřady fungují špatně, nebo že nejsme demokratická země? Pochopitelně nikoliv. Odborný úřední aparát se nevolí snad nikde na světě, protože by to pro kvalitu jeho práce nebylo v ničem přínosné a ani technicky možné. Ale když se stejný princip uplatní u orgánů Unie, je to vděčným terčem laciných útoků.
„Lidé chtějí, aby jejich zemi vedl někdo, kdo bojuje za jejich zájmy, ne za zájmy bruselských elit. Národy a svobodní lidé v Evropě by měly mít právo rozhodovat si sami, co je pro ně nejlepší,“ tvrdí rovněž autor.
Pojem „bruselská“ byrokracie je stejně nesmyslný jako „bruselské“ elity. Rozhodující funkce unijních orgánů jsou obsazovány z vůle členských států. Žádný oddělený svět elit „Bruselu“ a „členských států“ neexistuje. A ani nemůže, neboť Unie není tvořena nikým jiným než členskými státy a jejich občany.
A samozřejmě, národy a lidé mají (dokonce přirozené) právo rozhodovat, co je pro ně nejlepší a kdo bude bojovat za jejich zájmy. Pokud se tedy rozhodnou, že nejlepší je pro ně vstup do EU, co je na tom nesuverénního či špatného?
„Evropská unie by měla být pouze dobrovolným volným (hlavně ekonomickým) partnerstvím, nikoliv nevyhnutelným rigidním svazkem, který rozbíjí skutečnou národní suverenitu,“ je přesvědčen autor.
Tohle je patrně nejlunatičtější pasáž celého oponentního textu. EU je snad nevyhnutelným rigidním svazkem? Někdo někoho nutí k členství? Nás také donutili? Brexit byl jen sen a ve skutečnosti Británii po úmyslu z Unie vystoupit obsadila unijní vojska, a donutila ji zůstat? Neplete si autor náhodou Unii s bývalým Sovětským svazem, jehož způsoby jednání ochotně přebralo Rusko?
„Evropská unie ale naopak postupně směřuje k prázdné unifikaci – včetně měnové a fiskální politiky, až po zásadní otázky zahraniční politiky,“ jest dalším postřehem autora.
Existují správná a špatná rozhodnutí. Pokud se ta správná unifikují, v čem je to nechtěné či „prázdné“? Dokonce třeba Draghiho zpráva vidí řešení mnoha evropských problémů ve větší centralizaci rozhodování. Jakými argumenty ji autor hodlá rozporovat? A opět přece záleží na členských státech, na jakou míru unifikace přistoupí. Tudíž je to zase jejich vůle.
Autor se rovněž ptá „jak může každý stát bránit vlastní zájmy, když je takto tlačen, aby se přizpůsobil zájmům někoho jiného? Toto je přece princip, kterému by měl každý rozumět – suverénní národ, jakýkoliv národ, si nemůže dovolit být závislý na rozhodnutích, která padají mimo jeho hranice.“
Žijeme-li v demokracii, v mezích daných nezměnitelnými demokratickými hodnotami se přehlasovaná menšina přizpůsobuje většině. To je jejím základním principem, a je úplně jedno, zda hovoříme o obecním zastupitelstvu, Poslanecké sněmovně, celostátním referendu či hlasování v Evropském parlamentu.
Pokud u nás zvítězí za rok Babiš, nebudou snad voliči vládní koalice také „tlačeni“ k tomu, aby to respektovali? A v čem je odlišnost většinového rozhodnutí v Bruselu a u nás? V tom, že v Bruselu se při jednání nemluví česky?
A znovu, pokud stát část svých pravomocí na Unii dobrovolně přenesl, pak tedy nutně očekává, že jich Unie bude využívat. Jinak by je přece nepřenášel. Proč je pořád tak obtížné to pochopit?
A proč by měla být rozhodnutí přijatá mimo naše hranice pro nás automaticky horší než rozhodnutí přijatá u nás? Společný zájem přece není omezen hranicemi. Kupř. český stoupenec obrany protiprávně napadené Ukrajiny se určitě lépe shodne se stejně smýšlejícím cizincem než s opačně smýšlejícím Čechem. Totéž platí i pro ostatní témata, kupř. Green Deal, Izrael, progresivní daně apod. Proto tvrdit, že společným jmenovatelem stejného zájmu je stejná státní příslušnost je kolosální nesmysl. Kdyby to tak bylo, nemusely by existovat různé politické strany, a zcela by postačovala jediná „Strana Čechů“.
„Evropská unie přece nemůže rozhodovat o všem. Někdo si možná myslí, že když se všechno rozhodne společně, bude to efektivní, ale co z toho má například země jako Česko, když dostane pokyny, jak má spravovat své vlastní záležitosti?“ táže se autor.
Čistě hypoteticky - proč by nemohla rozhodovat, pokud by se na tom členské státy shodly? Pokud by jednou integrace natolik pokročila, že by se Unie z vůle členských států skutečně federalizovala, v Bruselu působila „federální vláda“ a v jednotlivých zemích „vlády národní“, proč by to nešlo? Protože si to nepřeje autor, Václav Klaus a Vladimir Putin?
Nikdo z Unie nám nedává žádné pokyny kromě oblastí, kde jsme na EU sami přenesly pravomoci. Takže pokud plníme rozhodnutí evropských orgánů či legislativy, tak pouze proto, že je plnit chceme. Kdo chce vidět nedobrovolné pokyny, nechť se podívá na Rusko, které si s bezmeznou drzostí dovoluje dávat pokyny Ukrajině coby jinému suverénnímu státu, a jejich plnění si dokonce vynucuje vojenskou agresí.
A kromě jiného - kam nás zavedl izolacionismus jsme viděli v divokých devadesátkách, kdy jsme se na skutečný vstup do Evropy teprve připravovali. Už jsme zapomněli, kde skončily podniky privatizované „českou cestou“ a kde je dnes třeba Škoda Auto, která se stala součástí koncernu Volkswagen? A namísto poučení chceme směšně opakovat stejné chyby a s naší hluboce neinovativní ekonomikou a oligopolem živeným dotacemi si budeme namlouvat, že (teď už) umíme všechno nejlépe? A opravdu si přitom nepřipadáme ani trochu směšní?
Kdybychom byli evropská špička jako třeba Švýcarsko či Norsko, rezervovanější postoj k prohlubování integrace by mohl mít alespoň nějaký racionální základ, protože bychom na tom sami byli podstatně lépe než unijní průměr. Ale z pozice Česka, které na členství v EU po všech stránkách pohádkově vydělalo a prozatím se pořád dívá evropskému průměru na záda, to žádný smysl nedává.
„Ochrana zájmů vlastního národa musí být na prvním místě,“ konstatuje autor.
Samozřejmě. A to je právě důvod, proč jsme členy EU. Členství v EU vedené evropským jádrem v podobě západních a skandinávských zemí je bezkonkurenčně nejlepší variantou pro naše zájmy a náš národ. Postačuje několik nejzákladnějších příkladů.
Čistý příjem ČR z EU od našeho vstupu do Unie přesáhl 1 bilion korun. EU je společensky, ekonomicky i bezpečnostně souhrnně nejvyspělejším světovým regionem, který usiluje o vnitřní konvergenci životní úrovně a kde bohatší státy mohutně podporují ty chudší. Výsledkem je i to, že ve státech střední a východní Evropy, které k EU přistoupily v roce 2004, se sumárně zvýšil příjem na hlavu z 52 % průměru EU v roce 2004 na téměř 80 % dnes, v ČR pak dokonce na 90 %. A průměrná míra nezaměstnanosti u těchto zemí ve stejném období klesla z 13 % na 4 %.
Díky členství v EU můžeme na jejím území využívat volný pohyb osob, zboží, služeb, práce i kapitálu. Můžeme si tak v rámci EU bydlet, pracovat i podnikat kde chceme, a bez omezení koupit dům třeba ve Španělsku u moře za cenu panelákového bytu na Jižním městě. A pokud tam náhodou onemocníme, nezbytná zdravotní péče nám bude poskytnuta za stejných podmínek jako tamním pojištěncům.
EU je druhým největším světovým trhem, svým HDP jednou z nevětších světových ekonomik a vůbec největším světovým vývozcem zboží a služeb. Normy pro zboží na Jednotném evropském trhu patří k nejpřísnějším na světě. Česko pak je ze všech zemí EU největším exportérem na Jednotný evropský trh, kam směřovalo 82 % svého vývozu. Unie je tak pro nás i naprosto dominantním obchodním partnerem.
A EU je rovněž prostorem míru a bezpečí, která v roce 2012 dostala Nobelovu cenu za mír. Drtivá většina členských zemí EU jsou současně členy NATO, přičemž na unijní úrovni se rovněž významně rozvíjí spolupráce v oblasti bezpečnosti a obrany. Právě to je nyní ještě aktuálnější úkol vzhledem k výsledkům amerických prezidentských voleb s očekávaným růstem izolacionismu americké politiky vůči Evropě.
Právě kvůli plnění těchto cílů pro evropské občany je zde projekt evropské integrace. Nikoliv kvůli „evropským byrokratům“, jak se domnívá oponující autor.
