Článek
Kdyby o složení Poslanecké sněmovny rozhodovalo hlasování studentských voleb z roku 2021, optikou liberální demokracie by byl výsledek doslova rajskou hudbou. Vítězem by se stal PirStan se ziskem 30,4 %, na druhém místě SPOLU 29,4 %, třetí ANO 8,5 % a na čtvrtém místě Strana Zelených 7,1 %. Nikdo další by se do PS nedostal, včetně SPD, která by získala jen 4 %. Právě parlamentní konec SPD by z těchto výsledků alespoň mě potěšil nejvíc.
A co teprve hlasování pouze gymnázií, kde skončilo 1. SPOLU 35,4 %, 2. PirStan 32,8 %, 3. Strana zelených 7,2 %, a mimo PS zůstaly ANO 4,6 % i SPD 2,5 %. Netřeba snad připomínat, že na gymnázia chodí v průměru nejlepší žáci, učí zde nejlepší učitelé a především ve velkých městech je zde největší převis počtu uchazečů nad počtem přijatých žáků. Studenti gymnázií by tak ze všech skupin středoškolských studentů měli mít nejfundovanější názor, co je pro naši zemi dobré.
Po krátkém zasnění je však nutno se rychle probudit do reality, která je v dospělé populaci naší země prostě jiná. Neboť ať by se mně či komukoliv jinému takovéto volební výsledky líbily sebevíc, za žádných okolností to v demokracii nemůže být motivem k hledání záminek, jak jich dosáhnout pomocí omezení volebního práva opačným názorovým skupinám. Třeba starobním důchodcům, kteří jsou voličskou základnou Babiše.
Dlouhou dobu jsem úvahy o omezování volebního práva seniorů od různých autorů nejen na Seznam medium považoval za natolik marginální a věcně nesmyslné, že vůbec není potřebné se jimi zabývat. Obzvláště, když některé návrhy uvažující dokonce o určitém vážení hlasu věkem připomínají spíše recesi či poněkud úsměvnou snahu o velký čtenářský ohlas.
Když však diskuse na toto téma neutichá, připojím strukturovaně několik zásadních argumentů, proč jsou (nejen z ústavněprávního hlediska) veškeré takové úvahy naprosto slepou a s demokracií zcela neslučitelnou myšlenkou.
1) Aktivní volební právo a jeho princip všeobecnosti a rovnosti (srov. čl. 21 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) náleží k nejzákladnějším pilířům demokracie a ústavně garantovaných lidských práv. Přímo reflektuje zásadu suverenity lidu v čl. 2 odst. 1 Ústavy, a je základním předpokladem zastupitelské demokracie. Jakékoliv jeho omezení by proto muselo být přesvědčivě zdůvodněno jako nezbytné pro ochranu hodnot ve veřejném zájmu (veřejná bezpečnost, pořádek, zdraví, mravnost apod.) či jiných základních práv, nesmělo by mít diskriminační povahu (srov. čl. 1 či čl. 3 odst.1 Listiny) a muselo by šetřit podstatu a smysl těchto práv (srov. čl. 4 odst.4 Listiny).
Již optikou těchto požadavků jsou veškeré „důvody“ prezentované ve prospěch určení maximální věkové hranice volebního práva naprosto nicotné, a beze všech pochybností stojí mimo demokratickou ústavnost. Pokud bychom se u nás o něco takového byť i jen pokusili, byli bychom mezi světovými demokraciemi naprostým bizárem, resp. by se jednalo o tak vážný exces, že bychom se za demokratický stát jen stěží mohli dále považovat. Na světě mně není znám ani jeden demokratický režim, který by takovýto nástroj omezení všeobecného volebního práva využíval.
2) Takováto legislativa by narazila též na právní řád EU, který má v oblasti přenesených pravomocí na našem území přednost před běžnými zákony, dle názorů některých odborníků dokonce i před zákony ústavními. Rovněž Listina základních práv EU kromě jiného ve čl. 21 odst.1 zakazuje diskriminaci v právech z důvodu věku, a kupř. ve čl. 25 konstatuje právo starších osob, aby vedly důstojný a nezávislý život a podílely se na společenském a kulturním životě. Odnětí aktivního volebního práva dosažením určitého věku je s těmito požadavky neslučitelné.
3) Záměr by narazil rovněž na ustanovení mezinárodních smluv, opět přinejmenším v oblasti zákazu diskriminace v právech z důvodu věku. Z dvou nejvýznamnějších jmenujme Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (zde se zákazem diskriminace zabývá především čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě) na úrovni Rady Evropy, a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (zde zejména čl. 2 a čl. 25) na úrovni OSN. Obě tyto úmluvy jsou mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy s aplikační předností přinejmenším před naší běžnou legislativou. Jinými slovy, běžný zákon, který by aktivní volební právo chtěl omezit horní hranicí věku, by pro rozpor s těmito úmluvami stejně nemohl být aplikován.
4) Určení horní hranice pro právo volit by bylo nerealizovatelné rovněž procedurálně. U voleb do PS, Senátu a prezidenta je pro výkon aktivního volebního práva podmínka v podobě dosažení věku 18 let bez horní hranice určena přímo Ústavou. K její změně by bylo tedy potřeba ústavního zákona, k jehož přijetí je potřebný souhlas obou komor Parlamentu, konkrétně 3/5 většina všech poslanců a 3/5 většina přítomných senátorů (srov. čl. 39 odst.4 Ústavy). Je naprosto nemyslitelné, aby k takové politické shodě napříč politickým spektrem v této otázce v obou komorách Parlamentu někdy došlo.
U voleb do Evropského parlamentu, zastupitelstev krajů a obcí je u nás sice věková hranice pro výkon aktivního volebního práva určena „pouze“ běžným zákonem, nicméně se jedná o tzv. „volební zákony“, s nimiž dle čl. 40 Ústavy musí vyslovit souhlas rovněž obě komory Parlamentu, jakkoliv zde již prostou většinou svých členů (srov. čl. 39 odst. 2 Ústavy). I za těchto podmínek je vyloučené, aby k takovéto shodě v obou komorách došlo. Navíc by zákon takovéhoto obsahu bezpochyby dostal k posouzení Ústavní soud, který by jej zcela jistě jako protiústavní akt zrušil.
5) Hranice pro počátek výkonu volebního práva je v drtivé většině demokratických zemí 18 let. V několika zemích EU je nižší, a obecná debata, o jejím snížení i v dalších zemích včetně ČR je v kontextu neustále dostupnějších zdrojů informací i pro nejmladší generaci, jistě odůvodněná. Pokud však tedy současná tzv. informační společnost plošně generuje ve srovnání s minulostí lépe orientované adolescenty, jak by zároveň mohla plošně generovat ve srovnání s minulostí hůře orientované seniory?
6) Analogie s maximálním věkem pro výkon určitých povolání je ve vztahu k volebnímu právu pak již doslova úsměvným pokusem. Základní lidská práva jsou neodstranitelným předpokladem demokracie, jsou vázaná k člověku bez dalších podmínek a samotná jejich existence je nezávislá i na vůli státu. I proto čl. 1 Listiny deklaruje, že základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. To je již z povahy věci přece něco zcela nesouměřitelného kupř. s profesním oprávněním řídit autobus.
7) Argument, že eventualita seniorů bez aktivního volebního práva by byla totožná se současným statusem občanů do 18 let věku, je rovněž lichý. Nezletilí nemají volební právo z důvodu, že do dosažení věku 18 let nemají plnou svéprávnost (srov. § 30 odst. 1 občanského zákoníku) a mají své zákonné zástupce (zpravidla rodiče). Odnětí volebního práva svéprávným seniorům by byl právně zcela odlišný stav.
8) Tvrzení, že „ti staří“ už vlastně „nevědí, co dělají“ a proto by neměli mít právo volit, je rovněž nesmírně zjednodušujícím a paušalizujícím. Jak obecně určit hranici, kdy je daný člověk již nezpůsobilý volebního úsudku? Kdo ji určí a podle čeho? Nějakým testem? A pokud ano, proč by na něj měli chodit jen senioři? A kdo určí jeho obsah? A pokud věkem, tak jakým? 85 let? A proč ne 90? Anebo 80? A den před 80. narozeninami je takový člověk ještě plně mentálně způsobilý, zatímco den po nich se stává oligofrenikem neschopným relevantního úsudku o společenském dění? Hranice nabytí aktivního volebního práva v 18 letech je samozřejmě do značné míry rovněž arbitrární a obecná. Jenomže je podpořena silou dlouhodobé konvence, a pokud již je v některých demokraciích posunována, tak směrem dolů, tj. v souladu se zásadou nabytých práv k rozšíření daného práva, nikoliv k jeho restrikci.
9) I současná právní úprava pochopitelně myslí na případy, kdy je člověk kupř. v důsledku duševní choroby či mentální nezpůsobilosti neschopen adekvátně vykonávat určité právní úkony. Jedná se o institut omezení svéprávnosti (srov. § 55an. občanského zákoníku) vyslovený soudem, který se může týkat i výkonu volebního práva, jak potvrdilo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR ve svém Stanovisku Cpjn 23/2016. Může tak přirozeně dopadat i na občany, kteří kupř. v důsledku progresivních degenerativních změn spojených s vysokým věkem již nejsou schopni volební právo relevantně vykonávat. To je nepochybně mnohem přiléhavější řešení než jej odebrat paušálně všem seniorům bez ohledu na jejich individuální mentální stav.
10) Názory různých skupin voličů mohou být objektivně pro život společnosti prospěšnější či škodlivější. Pokud se nám třeba nelíbí, jak volí senioři nebo venkov, můžeme se snažit s těmito voliči diskutovat, argumentovat, vysvětlovat, přesvědčovat, používat k tomu jim srozumitelný jazyk a jim blízké komunikační kanály. Asi jako deník Forum 24, který před druhým kolem prezidentských voleb vytiskl zvláštní vydání volebních novin pro 2,5 milionů venkovských čtenářů na podporu Petra Pavla.
To vše legitimně dělat můžeme. Nicméně když i přesto jejich kandidáti v souladu se zákonem uspějí, nám voličům s jinými preferencemi nezbývá než to vydržet. Taková je prostě volební demokracie. Jakékoliv úvahy, jak „názorově nepohodlné“ skupiny občanů zbavit svobodné volby, nemají v demokracii místo. A paradoxně jsou mnohem blíže autoritářům typu Orbána nebo Kaczynského i jsou-li motivovány bojem proti názorům s jejich režimy spojenými. Jedinou šancí pro demokratické volební právo je proto všeobecnost a rovnost. Vše ostatní je cesta do pekel.
11) Nikoliv v neposlední řadě lze zmínit aspekt lidské důstojnosti, což je mj. rovněž jedno ze základních ústavně zaručených práv (srov. čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny). Úroveň společnosti se zároveň měří podle toho, jak se chová k těm slabším, což jsou obecně ženy vůči mužům, děti vůči dospělým, nemocní vůči zdravým či staří vůči mladým. Neplatí to pochopitelně o každém jednotlivci, nicméně obecně senioři jednou ze zranitelnějších skupin nepochybně jsou. A pokud bychom je chtěli připravit o elementární základní právo nerozlučně spojené s demokratickým řádem, a udělat z nich statisty v přihlížení, kam „my mladší“ budeme zemi směřovat, byl by to projev katastrofální neúcty a mravní nevyspělosti. A otevřené poselství těmto lidem, že nás už jejich názor nezajímá, už tady jen zaclání, a měli by tedy raději co nejrychleji umřít, pokud možno na vlastní náklady. Takto má vypadat vyvrcholení života člověka v demokratické humanitní zemi?
Vraťme se tedy k úvodní otázce, do kdy má dědeček s babičkou volit. V demokracii je jediná přijatelná odpověď: dokud budou chtít.
