Článek
V sobotu jsem publikoval článek s podrobným zdůvodněním, proč jsou jakékoliv úvahy o omezení aktivního volebního práva horní věkovou hranicí v demokracii neakceptovatelné, protiústavní a argumentačně neudržitelné. Jinými slovy, že uvažovat o omezení práva volit z důvodu vysokého věku je absolutní nesmysl.
Motivem článku byla reakce na příspěvky některých autorů, nejen zde na Seznam Medium, které různé úvahy o omezení volebního práva seniorům prezentovaly. Dlouhou dobu jsem je považoval za natolik absurdní, že vůbec nestojí za komentář. Asi jako tvrzení jiných „expertů“, že Česká republika neexistuje, protože Československo se vůbec nerozpadlo. Když však útoky na seniory neutichaly, rozhodl jsem se připojit zásadní právní i věcné argumenty, proč je něco takového v demokracii naprosto nemyslitelné.
Mým cílem tedy bylo vystoupit na obranu práv seniorů. K mému úžasu však článek nemalá část diskutujících pochopila přesně naopak. Popravdě nechápu, jak se jim to vůbec mohlo podařit. I opít se čistou vodou by bylo jednodušší. V článku totiž není ani písmeno o tom, že bych snad omezení volebního práva důchodců sám obhajoval a je naopak plný právních i věcných argumentů, proč jej omezovat nelze. Každý si jej nakonec může pořádně přečíst, a udělat si obrázek sám.
V diskusi pod článkem se tak do mě paradoxně pustilo mnoho rozhořčených seniorů vinících mě z údajné snahy omezovat jejich volební právo. Někteří komentující přitom přiznávali, že se vůbec neobtěžovali si článek přečíst. Patrně tak pouze podle jeho nadpisu a odhadu mého věku z profilové fotky usoudili, že se jedná o další „antiseniorský“ článek, což komentujícím stačilo k mohutnému předsudečnému hněvu.
Když už se tito komentující nechtěli obtěžovat čtením celého textu, stačilo si přečíst kromě otázky v nadpisu alespoň ještě odpověď na ni v poslední větě článku, pro jistotu ještě tučně zvýrazněné: „Vraťme se tedy k úvodní otázce, do kdy má dědeček s babičkou volit. V demokracii je jediná přijatelná odpověď: dokud budou chtít.“ Vše mezi nadpisem a touto posední větou je pak podrobnou argumentací, která k tomuto závěru vede. Nicméně i ta jediná věta byla pro mnohé komentující zjevně příliš zdlouhavá.
Nedělám si nic z urážek, vulgarit či mnohdy absolutní neschopnosti jakékoliv věcné polemiky některých diskutujících, pokud takové rekce směřují vůči skutečnému obsahu mých článků. Někteří lidé prostě hodnotnější reakce nejsou schopni, a kdo veřejně sděluje své postoje, musí s tím počítat.
Kategoricky se však musím ohradit proti útokům za něco, co jsem vůbec nenapsal, resp. co je dokonce přímým protikladem textu mého článku. Odmítám být proto titulován jako antiseniorský despota, fašista, zastánce „totality placené pětikolkou“ či podobně nesmyslnými nálepkami od diskutujících, kteří si ani nejsou ochotní text přečíst a tím se přesvědčit, že v něm proti seniorům či jejich volebnímu právu není jediné slovo.
Obecně lze pak podotknout, že pokud někteří lidé pracují s informacemi ve výše popsaném módu, tj. hodnotí nějakou skutečnost bez elementárního obeznámení s jejím obsahem, je debata s nimi nutně naprosto zbytečná. Nelze se pak divit, že i člověk jako Jindřich Rajchl dokáže naplnit Václavák lidmi, kterým stačí opakovat několik „nadpisů“ a skutečný obsah je vlastně ani nezajímá.
Závěrem snad ještě jedna věcná poznámka vyplývající z diskuse k tomuto tématu. Je nepochybně pravda, že zkušenosti se nabývají věkem. Ovšem pokud se má někdo skrze životní zkušenosti propracovat kupř. k podpoře Andreje Babiše, jehož kamarádem a vzorem je poloautokrat Orbán, kterému není hanba třást si rukou s mezinárodním zločincem Putinem, anebo Tomia Okamury, který kromě jiného neví ani to, že zástupce předsedy se nepíše „místo předseda“, ale „místopředseda“, není mně zřejmé, v čem jsou takové zkušenosti pro relevantní úsudek obohacující.
