Článek
Bývalý europoslanec a celoživotní Klausovec Jan Zahradil na stránkách MfD a IVK výrazně popustil uzdu své fantazii. V neutuchajícím opojení Trumpovým vítězstvím (považme, v součtu o 1,6 % voličských hlasů) vidí jednoznačnou (a snad dokonce celosvětovou) porážku hodnotové politiky. České vládě proto „radí“, aby se „konečně zbavila“ reminiscencí „havlovské“ zahraniční politiky.
Skutečnost, že se Jan Zahradil ve svých závěrech mýlí, překvapivá není. Překvapivé však je, s jak velkou mírou naivity tak činí. A to i pokud bychom jeho teze hodnotili nikoliv z pozic axiologických, ale utlitaristických. Fotbalovou terminologií řečeno, prohrává i na svém hřišti. A tím paradoxně znevažuje i to, co se zde roky snaží urputně hájit.
Než se pustím do analýzy Zahradilova textu, pro snazší pochopení nejprve nabídnu definiční vymezení toho, čeho se vlastně týká.
Zájmová (morálně nihilistická) politika, kterou Zahradil mohutně preferuje, znamená prosazování vlastních zájmů bez ohledu na jejich obsah a důsledky pro ostatní. V relativní variantě své zájmy upřednostňujeme před morálkou, v absolutní dokonce před právním řádem.
Hodnotová (morálně orientovaná), či též „havlovská“ politika, kterou Zahradil odmítá, znamená prosazování řešení v zájmu morálky a spravedlnosti. V relativní variantě přitom zohledňujeme zároveň nejlepší průnik s našimi zájmy, v absolutní variantě přitom vlastní zájmy v úvahu nebereme.
Odlišnost obou přístupů lze dobře demonstrovat na jednoduchém příkladu. Představme si temné zákoutí noční ulice, kde nějací chlípníci bezprostředně ohrožují mladou ženu, a kolem místa prochází náhodný kolemjdoucí. O tom, jak se zachová, rozhoduje jeho příslušnost k některé z výše uvedených kategorií.
Absolutní moralista okamžitě vytáčí číslo Policie a současně ženě sám běží na pomoc, protože do příjezdu Policie se pochopitelně může stát cokoliv. Takový člověk neřeší, že ho to v krajním případě může stát i život. Prostě vidí bezpráví a chce mu zamezit. Relativní moralista ihned volá Policii, a formu osobní pomoci zváží podle toho, jaké má možnosti útočníky eliminovat, aniž by přitom vážně ohrozil sám sebe.
Relativní mravní nihilista při míjení místa především přidá do kroku, aby si ho náhodou agresoři nevšimli. A pokud to nepovažuje za své ohrožení, z bezpečí domova či veřejného prostoru (takže klidně třeba za 20 minut), informuje Policii, ideálně anonymně. Absolutní mravní nihilista spěchá od inkriminovaného místa co nejrychleji pryč. Policii nevolá, přestože je to jeho právní povinností. Nic neviděl, neslyšel, o ničem neví. Přece si nebude přidělávat problémy, a nedej bože svědčit proti nějakým kriminálníkům. Vždyť by to bylo „proti jeho zájmům“.
Když si místo lidí dosadíme státy, snadno spatříme analogii této situace na mezinárodní úrovni. Typicky ruská agrese na Ukrajinu. Naše vláda osciluje mezi absolutním a relativním moralismem, neliberální opozice od Babiše po Zahradila mezi absolutním a relativním mravním nihilismem. Nihilisté samozřejmě oběti (tedy Ukrajině) pomáhat nechtějí. Rusko nemusí nutně milovat, ale nechtějí si z něj dělat nepřítele, protože nadevše milují sebe a své zájmy, což jim pochopitelně velí neriskovat hněv nukleárního medvěda, který neváhá svým nepřátelům na potkání uřezávat hlavy.
Že neexistuje nic přízemnějšího než takový přístup? To je jeho stoupencům jedno. Za svoji přízemnost se nestydí. Naopak ji považují za přednost. Klaus se navíc nikdy netajil tím, že by rád politiku v rovině absolutního hodnotového nihilismu, který se neváže nejen morálkou, ale pokud možno ani zákonem. Podobné podmínky „vytvořil“ americký Nejvyšší soud Trumpovi. A Putin se nikoho neptal, a „vytvořil“ si je sám zbraněmi.
Zajímavé je, že pokud uvažujeme o jednání mravních nihilistů na mikroúrovni (v případě napadené ženy), většina lidí je odsoudí jako ohavné. Pokud k tomu samému dochází na makroúrovni (v případě napadené Ukrajiny), mají u nás mravně nihilistické politické strany v součtu téměř 50 % podporu. Pochopí někdy voliči „chcimíru“ tento bizarní rozpor ve svých vlastních morálních úvahách?
Skutečnost, že zájmová politika referenčním kritériem morálky neobstojí, však patrně nikoho nepřekvapí. Podívejme se ale na pozici české zahraniční politiky klidně i z onoho „zahradilovského“ pohledu. A položme si otázku, zda kdybychom na zájmovou politiku přistoupili, a mravně se degradovali na úroveň režimů Fica či Orbána, přineslo by nám to Zahradilem slibovaný profit.
Zahradil radí zhruba toto: sledujme své zájmy a o nic jiného se nestarejme. Jenomže zapomíná dodat, že stejně se pochopitelně budou chovat i ostatní země, včetně našich spojenců. A pak nemáme sebemenší šanci.
Vysvětlím proč. Klíčový problém není v často zmiňovaných rozdílných zájmech jednotlivých zemí, ale v jejich propastně rozdílných možnostech tyto své zájmy prosazovat. Když chce Rusko „hájit své zájmy“ vražděním Ukrajinců na jejich území, prostě to udělá, protože fakticky může a morálka ani právo ho nezajímá. Naopak by to ovšem nefungovalo. Obdobně vážně zní výhrůžky Trumpa vůči Dánsku ohledně Grónska. Stejná rétorika ze strany Dánska vůči Spojeným Státům by však zněla nanejvýš jako vtip.
Každému je asi zřejmé, že Česko je v pozici dánské, nikoliv americké. Naším vitálním zájmem a základním pilířem svobody je proto svět založený na onom Zahradilem vysmívaném prosazování globálního dobra (protože tam silní slabé k prosazení svých zájmů vojensky napadat nemohou) a mezinárodním právu (které faktickou nerovnost mezi státy přetavuje na právní rovnost). Druhým pilířem naší svobody je pak integrace do širších celků (EU či NATO) spojených pravidly vzájemné pomoci a kolektivní bezpečnosti.
Naopak prosazení principu „každý sám za sebe a své zájmy“ by pro mírumilovné nevojenské země našeho typu a významu znamenal katastrofu. Právě potom, nikoliv současným členstvím v EU, by skutečně byla naše existence a státnost reálně ohrožena. Taková džungle je totiž vysněným světem agresorů ruského formátu, pro které jsou cílovou kořistí právě země jako ta naše. Čím více tedy zájmové politiky v mezinárodních vztazích, tím větší nebezpečí našeho zotročení či záhuby. Je stěží uvěřitelné, že Jan Zahradil po tolika letech v „reálpolitice“ nepochopil ani tohle.
Nemusíme ale ani uvažovat v existenciální či vojenské rovině. Úplně stačí, až Trump na Evropskou unii uvalí zamýšlená cla, díky kterým by v Česku mělo přijít o práci zhruba 55 tisíc lidí a naše ekonomika o 300 miliard ročně. Bude zajímavé sledovat, zda stoupenci zdejší zájmové politiky zůstanou konzistentní, budou Trumpa nadále adorovat a začnou vysvětlovat svým voličům, že jejich chudnutí je vlastně správné. A až neliberální voliči a jim podobní voliči vyrazí protestovat s transparenty o „Trumpově drahotě“, jsem zvědavý, jak jim Babiš či Macinka budou vysvětlovat, že takhle vypadá ten slibovaný zlatý věk bez morálky a libtardů.
„A protože symboly mají svůj význam, je napříště třeba z vládních dokumentů o zahraniční politice vynechat adjektivum „havlovská“. Píše se rok 2025, od éry V. Havla, B. Clintona a M. Albrightové jsme vzdáleni čtvrt století, a už je to irelevantní. Trumpovo znovuzvolení prezidentem USA k tomu poskytuje dost dobrou záminku,“ vyzývá Zahradil.
Tato Zahradilova parodie myšlenkového procesu je naivní jako snaha běžet na hliněných nohou.
Když je politický odkaz irelevantní už po 25 letech, co potom Masarykův odkaz po 100 letech? Ten škrtneme také? A poradí Zahradil v tomto duchu i americkým republikánům a britským konzervativcům, že Reagan a Thatcherová už jsou po těch desetiletích také hodni zapomnění? Budou z něj určitě nadšeni.
Ze Zahradilových nesmyslných slov navíc jako plamen šlehá přetrvávající komplex, který Klausovci z Václava Havla vždy měli. A zjevně se ho nedokázali zbavit ani mnoho let po Havlově smrti. Podobně jako Klaus nikdy nepromine Petru Fialovi, že dokázal skloubit pravicovou politiku s morálkou, a nepotřebuje v ní Klausovy rady.
Kromě toho jsou Zahradilovy divoké sny o konečné porážce hodnotové politiky podobně nesmyslné jako byla (ideologicky opoziční) Fukuyamova vize konce dějin. Politická scéna demokratického státu je odrazem lidské společnosti. A v té je konflikt mezi dobrem a zlem věčný. V demokracii obvykle navíc velmi vyrovnaný, což potvrzují dlouhodobě velmi těsné výsledky voleb napříč mnoha demokratickými zeměmi. Ameriku nyní čeká jen další kolo tohoto nekonečného boje. Od stavu před Trumpovou inaugurací se totiž změnil pouze prezident, nikoliv americká společnost.
Zahradil v pomíjivém opojení Trumpem či Orbánovou rusokracií za unijní peníze také přehlíží, že Trump získal z celkového počtu cca 151,5 milionu hlasujících o pouhých 2,4 milionu více hlasů než Harrisová, což odpovídá rozdílu 1,6 %. To má být dokonce historicky třetí nejmenší rozdíl od roku 1888, a přibližně 3× menší, než byl rozdíl ve prospěch Bidena v roce 2020. Pokračování hodnotové a liberální politiky Bílého domu si v USA volbou Harrisové přálo více než 74 milionu voličů. To na „konec liberální demokracie“ a zapuzení společenské morálky opravdu nevypadá.
Zahradil dále adoruje Orbána za způsob komunikace s Trumpovo administrativou. „Orbán má zkrátka do vzájemných vztahů s USA slušně nainvestováno, my se svým věčně vztyčeným moralizujícím prstíkem nikoliv,“ říká Zahradil.
I zde Zahradil prokazuje velkou naivitu. Trump je ryzím stoupencem absolutní zájmové politiky. A Maďarsku proto bude věnovat tolik prostoru, kolik bude odpovídat jeho zájmům. Bude-li jej potřebovat, bude vstřícný. V opačném případě jej bez váhání překročí jako louži na chodníku. Obojí bez ohledu na to, jak kolem něj bude Orbán servilně poskakovat. Stoupenec absolutní zájmové politiky totiž vyjadřuje vstřícnost jen jako nástroj k prosazení svých zájmů, nikoliv přátelskou reciprocitu.
Kromě toho Zahradil zapomíná i na Trumpova specifika. Lidé s jeho hypertrofií ega vnímají servilitu svého okolí jako samozřejmost, nikoliv zásluhu. Je s podivem, že za tolik let strávených s Klausem si toho Zahradil ještě nevšiml. Podobným příkladem je Putin, který prý pohrdá nejvíc právě svými sluhy. Své o tom ví i americký moderátor Carlson, který s ním svého času dělal servilní rozhovor. A podobně směšný byl Miloš Zeman podbízející se jak malý kluk s krtečkem v Číně.
V neposlední řadě nelze přehlédnout ani Zahradilovo farizejství. Na jedné straně Fialovu vládu nesčíslněkrát kritizoval za nedostatek suverénní a svébytné politiky, přílišnou loajalitu k Bruselu, eurohujerství apod. Když však vláda razí suverénní a svébytnou hodnotovou zahraniční politiku, najednou se Zahradil pro změnu pohoršuje nad jejím „velikášstvím, sebestředností, neefektivním syndromem planého moralizování“. O žádnou národní suverenitu mu totiž nejde a nikdy nešlo. Je to jen další z mnoha záminek, kterými se nás jen snaží přimět klanět se před „správnými dveřmi“ - tedy takovými, které vedou do světa Trumpů, Orbánů, Ficů, a hodných čínských či ruských strýčků.
Hodnotová politika je tak pro demokratický svět jasnou volbou z perspektivy axiologické, a pro státy jako jsme my navíc i volbou existenční, a tedy ryze pragmatickou. Václav Havel podle toho již před 25 lety jednal, zatímco Jan Zahradil to za stejnou dobu nedokázal ani pochopit. A právě to nejlépe vystihuje rozdíl mezi nimi.
Nicméně já všechny dosavadní vážné myšlenkové přehmaty Janu Zahradilovi klidně prominu. Pod podmínkou, že v naší zemi už nikdy nebude vládnout.
