Článek
Národní ostudou byla nikoliv proto, jak neslavně nakonec dopadla. To bylo tím nejmenším, co by na ní mělo být kritizováno. S hranicemi podle Mnichovské dohody bylo toto území absolutně neubránitelné - což musel (nebo přinejmenším měl) vědět prakticky každý politik. A možná i každý občan.
Nelze tedy plivat na Jozefa Tisa kvůli tomu, že raději vyhlásil pseudo samostatný stát, než aby Slovensko skončilo rozparcelované mezi Polsko a Maďarsko, případně obsazené Německem. K tomu druhému stejně nakonec došlo - a Tiso tuto okupaci veřejně vítal, což už odsouzeníhodné bylo. Stejně jako Tiso udělal časem plno dalších věcí, za které si ten „plivanec“ opravdu více než zaslouží. A možná i tu oprátku. Ale to by bylo na další dlouhý článek.
A samozřejmě už vůbec nelze plivat na dr. Emila Háchu, že podepsal onen ostudný dokument na téma, kterak „vůdce německé říše žádá o ochranu českého národa“. Věděl moc dobře, že v podstatě jinou možnost nemá. I pokud by v noci ze 14. na 15. března 1939 v Berlíně spáchal sebevraždu, okupaci by tím neodvrátil. Hitler by za něj snadno našel náhradu - a to navíc takovou, která by se určitě nesnažila spolupracovat s domácím a zahraničním odbojem nebo si na okupační moci vynucovat alespoň malé ústupky.
Ano, vynikající film Noc rozhodnutí se skvělým Rudolfem Hrušínským v roli prezidenta Háchy není žádným dokumentem, jak to přesně v tom Berlíně tehdy bylo, ale jistou uměleckou nadsázkou. Která je ovšem nesmírně pravdivá - nikoli v detailech, ale v samotné základní podstatě toho, o co přesně tehdy šlo a že dobré řešení neexistovalo.
A jakým způsobem lze ze všech těch špatných řešení, která se zrovna nabízejí, nyní vybírat, v tomto filmu ukazují i další postavy, ztvárněné neméně mistrovsky pány Němcem, Abrhámem a Sejkem.
Každý z nás si může zvolit, se kterým z hrdinů tohoto filmu nejvíce souzní.
Problémem je, že nejen velká část politiků, ale i značná část obyvatelstva „druhé republiky“ si tehdy zvolila onu programovou malost, ba přímo (slušněji se to napsat nedá) „přizdisráčství“. Tedy ono sobecké „bližší košile než kabát“, čehož součástí bylo i naprosté zavržení všech masarykovkých hodnot a nejen plivání na ty, kteří je nezavrhli, ale i vyslovené štvanice na všechny „masarykovce“. Své by o tom mohl vprávět zejména Karel Čapek.
Ani Člověk proti zkáze není žádný dokument, ovšem i zde je uměleckými prostředky mistrovsky vyjádřena velká pravda. Pravda o tom, že jeden z největších českých spisovatelů, jaký kdy žil, byl uštván vlastním národem. Slova jeho ženy (v podání paní Hany Maciuchové) „ne, byla to vražda“ je výborně vyjádřenou obžalobou celé druhé republiky a atmosféry, která v ní panovala.
Její nedílnou součástí byl i vzepjatý nacionalismus a dokonce odporný antisemitismus, kdy většina úředníků neváhala vracet německé demokraty a Židy na území Sudet bez ohledu na to, že jim tam hrozilo vězení či rovnou smrt - a spousta Čechoslováků jim za to ještě tleskala. Ono přece to, co se s těmi ubožáky stane, „naše lidi“, kteří se starali pouze o „blaho našich lidí“, vůbec nezajímalo.
Většina buď uvažovala stylem „ať nějaké němčoury a židáky třeba vezme čert, co je mi po nich“, nebo se snažila uchlácholit své svědomí kecy o tom, že on ten Hitler zas až tak hrozný, jak se o něm povídá, přece jen nebude a třeba se těm Židům a antifašistům „nic moc nestane“. Jinými slovy, možná je nezavřou a pokud ano, tak je aspoň nezabijí. Ovšem to nebylo až tak podstatné. To hlavní přece byl pocit, „hlavně, že mně se nic nestane - a pokud si k tomu ještě pořádně nacpu panděro, tím líp“.
Nějaké masarykovské ideály tomu jen stály v cestě. Tedy v tom lepším případě byly k smíchu - a s nimi i všichni ti, kteří se k nim ještě hlásili. V tom horším případě byly vnímány jako překážka, která stojí v cestě, a tudíž musí být bez milosti smeteny a zlikvidovány. A spolu s nimi i všichni „masarykovci“. Docela by mě zajímalo, jestli jim tehdy také nadávali do „lepšolidí“, „sluníčkářů“ nebo „pražské kavárny“.
Film Noc rozhodnutí, natočený už v roce 1993, je i v tomto mimořádně prorocký - proněmecký ministr (ve skvělém podání Františka Němce) se posmívá Háchovu osobnímu lékaři (ztvárněnému neméně výborným Josefem Abrhámem), že touží hlavně po tom, aby se o něm s obdivem mluvilo v „pařížských kavárnách“. Hmm, třeba za druhé republiky nebyla tím největším nepřítelem „pražská kavárna“, ale „pařížská kavárna“.
Ať tak nebo tak, humanistické a liberální ideály byly najednou považovány za „špatné“.
Není se potom moc co divit, že Slovenský štát přijal zcela dobrovolně jedny z nejhorších protižidovských zákonů v celé Evropě - a později dokonce nacistickému Německu platil za transport vlastních židovských obyvatel do koncentráků. K čemuž naprostá většina slovenských politiků i běžné veřejnosti v lepším případě mlčela, v horším to schvalovala. Odvážní, kteří veřejně nesouhlasili, se dali spočítat na prstech.
Stejně tak se nelze divit nejen excesům, ke kterým docházelo při poválečném odsunu Němců, ale také tomu, že většině lidí vůbec nebyla „proti srsti“ okleštěná demokracie v podobě Národní fronty po roce 1945 a poté se (opět většina) bez větších problémů smířila s totalitní diktaturou od roku 1948. Ti, kteří proti převzetí moci komunisty protestovali, opět byli jen málo početnou skupinou.
K tomu všemu se ale „úspěšně“ nakročilo už za druhé republiky.
Ano, zklamání z Mnichova bylo obrovské - a asi to vážně našemu národu pokřivilo páteř. A lze se tisíckrát hádat, jestli Beneš měl nebo neměl ten Mnichov přijmout. Existují názory pro i proti - a jsem přesvědčená, že ani Beneš to rozhodování neměl jednoduché. Ano, možná Hácha žádnou větu o tom, že už ho chápe, nikdy neřekl, ale i tato věta je z obecného hlediska nesmírně pravdivá. On totiž Beneš byl svým způsobem při rozhodování v dosti podobné pasti.
Ovšem zběsilé štvanice na „masarykovce“, ba ani ten vypjatý antisemitismus druhé republice jako státu a už vůbec ne jejím obyvatelům nikdo „nenadekretoval shora“. A i kdyby náhodou nadekretoval, resp. i kdyby to všichni ti politici a úředníci dělali z strachu ze sousedního po zuby vyzbrojeného Německa, které kdyby se naštvalo, může na nás zaútočit, aspoň ti obyčejní „naši lidé“ se na tom přece nemuseli aktivně podílet. Těm to přece nikdo nenařídil.
Přesto to dělali.
Ptáme se, jak se mohl leginářský hrdina Moravec stát kolaborantem? Ptáme se, proč Karel Čurda zradil?
Ptejme se, proč se z kdysi liberálního politika Orbána stalo to, co se z něj stalo. Ptejme se, co se stalo s někdejším disidentem Sašou Vondrou, který právě Orbána obdivuje. Ptejme se jak to, že Marka Bendu, syna politického vězně, političtí vězni, ba ani vraždění civilisté v jiných zemích nijak neznepokojují.
Co se to s nimi všemi stalo?
Ano, v dnešní době to vypadá, že zase začíná vládnout ten jedovatý „druhorepublikový“ duch. Místo na Masaryka a masarykovce se plive na Havla a „havloidy“. Ovšem, kdo ví, třeba se brzo začne plivat i na samotného toho Masaryka a jeho přátele. Třeba se zase začnou odsuzovat Čapek s Peroutkou. Konečně řeči o článcích „vlevo dole“ s tím už tak trochu začaly.
A „intelektuálové z kaváren“ - ať už pražských, brněnských nebo třeba pařížských -jsou všemožně posmíváni a odsuzováni. Stejně jako narůstají počty antisemitských konspirátorů, podle kterých „zlí židovští světovládci“ páchají nějaké temné rejdy proti „slušným lidem“. A opět to nikdo nikomu nenařizuje.
Jak daleko tedy máme k té druhé republice?
A přitom to putinovské Rusko (na rozdíl od hitlerovského Německa) ani není naším bezprostředním sousedem, jehož desítky divizí by hned zítra mohly vtrhnout na naše území, ale dělí nas od něj - naštěstí - prozatím dvoje hranice.
Přesto zde máme plno takových, kteří by klidně poslali druhé lidi do vězení nebo na smrt, jenom aby se „ruský medvěd“ náhodou nenaštval.
Případně aby si místo dvou piv náhodou nekupovali jenom jedno.
Vážně jsme se z historie vůbec nepoučili?
Chceme si tedy celé dějiny dvacátého století zopakovat?
Druhou republiku i všechno, co následovala po ní?
Na podobné téma:
Pro srovnání i zamyšlení:
Karel Čapek: Hořký závěr života nejuznávanějšího českého spisovatele (dokument kanálu Životy slavných)
Druhá česko-slovenská republika 1938-1939 — dokument (2018)
Protentokrát? — dokument (1999)
Badatelé živě: Největší hrdinové a padouši Protektorátu (opraveno) (YouTube kanál Badatele.net)
Tváří v tvář absolutnímu zlu: Emil Hácha (YouTube kanál Jirka vysvětluje věci)
Edvard Beneš tragédie politika (1. část) (Dokument)
Edvard Beneš tragédie politika (2. část) (Dokument)
