Článek
Samozřejmě už se našli různí Doníkovi „poskoci“ a „obhájci“, kteří se nás teď budou snažit přesvědčit, že to o těch 24 hodinách jejich idol nikdy neřekl, že jsme to prostě špatně slyšeli nebo pochopili. Případně že to sice možná i „tak trochu“ řekl, ale myslel to nějak úplně jinak - a jak, to nevědí nejen oni sami, ale nejspíš ani ten Donald osobně.
Proč mě to vůbec nepřekvapuje? Protože za prvé je podobný způsob jednání ve větší či menší míře vlastní téměř všem politikům, co kdy na této Zeměkouli existovali, existují a budou existovat - tedy slibovat lidem přesně to, co chtějí slyšet, a když dojde na plnění slíbeného, tak se různě vymlouvat, případně namítat, že jejich slova byla „překroucena“ nebo přinejmenším „špatně pochopena“.
Politiků, kteří jsou schopní se svými voliči - či potenciálními voliči - brutálně zatřást a sdělit jim, že „zlatá doba“ nebude, ale naopak pokud nechtějí, aby bylo ještě hůř než je, budou muset zatraceně tvrdě „makat“, je extrémně málo. Z „našich luhů a hájů“ mě napadá např. Masaryk, Rašín a možná ještě trochu Klaus („utahování opasků“) či Havel („naše země nevzkvétá“, „blbá nálada“). Z těch zahraničních je asi nejznámějším exemplářem Winston Churchill, který sliboval „krev, pot a slzy“.
Většina takových, kteří lidem neslibovali „světlé zítřky“, ale - v tom nejlepším možném případě - hlavně problémy a dřinu, ovšem nedopadala moc dobře. Sir Winston sice přivedl Británii k vítězství ve druhé světové válce, ale poté volby okamžitě prohrál. Alois Rašín se stal obětí atentátu skutečného, Václav Klaus tzv. „sarajevského atentátu“ (když tedy nepočítáme o mnoho let později ten komický „atentát“ kuličkami), protože utahování opasků sice doporučil všem kolem sebe, ovšem pro něj samotného a především pro jeho stranu to vůbec neplatilo, tu mohli klidně sponzorovat mrtví Maďaři a neexistující Indové. A ti naši dva prezidenti?
Tomáš Garrigue Masaryk byl sice za svého života svým způsobem živoucí legendou, ovšem to za prvé plynulo z jisté setrvačnosti v myšlení lidí - několik generací bylo zvyklých na dobrotivého „stařičkého mocnáře“, shlížejícího na ně z obrazů ve školách a úřadech. Takže (vcelku logicky) když se Rakousko-Uhersko rozpadlo a vzniklo Československo, prostě „starýho Procházku“ potřebovali urychleně nahradit někým jiným. A kdo jiný by byl vhodnější než starý pán s titulem „prezident-osvoboditel“, který se dokonce podle zákona „zasloužil o stát“ a navíc ještě seděl v paláci někdejších českých králů?
A za druhé TGM také nebyl vždy tak „všeobecně milován“, jak si mnozí myslí - v době „boje o Rukopisy“ i za tzv. „hilsneriády“ byl všemožně veřejně ponižován a zesměšňován, ba i fyzicky napadán. A to stejné se opakovalo už za tzv. „druhé republiky“, tedy po Mnichovské zradě, kdy začalo patřit „k dobrému tónu“ na Masaryka a jeho politiku co nejvíce nadávat a jeho příznivce (protože Masaryk sám už ležel v hrobě) všemožně ostrakizovat a napadat. Třeba Karel Čapek by o tom mohl něco povídat a dost možná byl nakonec i rád, že o Vánocích roku 1938 zemřel, protože by jej už nic dobrého nečekalo (každému, kdo ještě neviděl film Člověk proti zkáze, jej vřele doporučuji). A jak na Masaryka naplivali komunisté a co všechno za lži si o něm navymýšleli, to by bylo na několik velmi dlouhých samostatných článků.
A něco podobného platí i pro Havla. Za revoluce a těsně po ní se stal jistým symbolem změn, takže byl až nekriticky obdivován a zbožňován, ovšem moc dlouho to taky nevydrželo. Před listopadem 1989 o jeho existenci podstatná část lidí vůbec nevěděla (to měl s Masarykem poměrně společné, až na pár intelektuálů před rokem 1914 taky moc lidí o existenci nějakého pana profesora Masaryka nemělo ponětí) a většina těch, kteří znali alespoň Havlovo jméno, byla režimem ze všech sil přesvědčována, že se jedná o „zrádce a zaprodance“. No a jak o Havlovi dnes - kdy už je taky mrtvý a tedy se nemůže bránit - mluví ne až tak malá část veřejnosti a co za lži a vyslovené nesmysly si o něm mnozí vymýšlejí, to asi není třeba příliš popisovat. Včetně toho, že k sympatizantům s jeho názory se chovají velmi podobně jako tehdy čeští fašounci a ultrakonzervativí katolíci k Čapkovi.
Prostě politik, který lidem nemaže ten příslovečný med kolem pusy není davem nikdy příliš oblíbený. V naprosté většině případů vůbec nikdy - no a v těch velmi řídkých případech výjimek potvrzujících pravidlo může být sice valnou většinou společnosti respektován, obdivován nebo dokonce uctíván a zbožňován, ovšem pouze po krátký čas. Který je spojen buď s nějakou velmi závažnou krizovou událostí, kdy je nezbytně nutné, aby se společnost semkla, nechce-li dopadnout velmi špatně („bitva o Británii“), nebo s okamžiky velmi zásadních společenských změn.
V dobách revolucí (lhostejno, zda krvavých či nekrvavých) je ten, kdo je jejím vůdcem nebo alespoň symbolem, davem nekriticky milován, a to bez ohledu na to, zda říká líbivé fráze či nikoli. Naopak, velmi často čím méně líbivé fráze říká, tím více je lidmi obdivován - možná za tu odvahu, kterou by oni sami nikdy neměli. Po vystřízlivění z revoluční euforie ovšem nastupuje frustrace (protože žádná změna režimu neznamená, že začnou lidem bez námahy létat do pusy ti přísloveční pečení holubi) a přesně za to, za co byla určitá osoba obdivována, je nyní zavile nenáviděna.
Někdejší symboly revolucí tudíž nedopadají příliš dobře - v lepším případě pro ně samotné, ovšem ve velmi špatném pro zbytek jejich země, se stanou krvavými diktátory, jejichž „finále“ jsou pak různá. Někdy je svrhne jiná revoluce a oni skončí „na lucerně“ či před revolučním tribunálem, který je pošle na popraviště, jindy jimi zavedený režim přežije jejich fyzický život a oni tudíž pokojně dodýchají sešlostí věkem v přepychu a blahobytu.
Ti revoluční vůdcové a „maskoti“, kteří na diktátorství nemají dost silný žaludek, končí v tom nejlepším možném případě téměř zapomenuti, v horším případě popliváni a nenáviděni a v tom úplně nejhorším jsou nespokojenému davu předhozeni k lynčování. Vzhledem k tomu, že jsme „civilizovaní lidé“, veřejný lynč už neprobíhá ve formě fyzické - od dob sekání hlav gilotinou hlava nehlava jsme se přece jenom už trošku posunuli. Nyní stačí pouze „štvanice“ v médiích a na sociálních sítích - ve kterých se (pro někoho možná překvapivě) velmi často nejvíce „vyznamenávají“ právě ti, kteří dotyčného či dotyčnou v dobách jeho/její největší slávy naprosto nekriticky zbožňovali a záviděli mu/jí odvahu. A pokud není možné zaútočit na samotný někdejší „ideál“, protože ten mezitím odešel do věčných lovišť, o to více se nenávidí jeho případní příznivci, podporovatelé, spolupracovníci a přátelé.
Populisté tudíž dospěli k názoru, že než velmi nejistý osud revolučního vůdce, který si může dovolit říkat i nepopulární věci, daleko jistější a bezpečnější cestou ke slávě, popularitě, bohatství, politické moci a také ke zbožňování alespoň ze strany významné části populace je říkat lidem pouze to, co chtějí slyšet. Slibovat klidně i nesplnitelné, protože jak známo, slibem nikdy nezarmoutíš. Resp. taktika nikdo vám nemůže dát tolik, kolik já vám můžu slíbit je naprosto bezpečná v dnešní situaci, kdy průměrný volič má paměť kratší, než popletená rybička Doris z Hledá se Nemo.
A pokud je populista ještě ke všemu i naprosto čistokrevný narcis bez pořádného vzdělání a s nepříliš vysokým intelektem, tak to holt potom dopadá takovými nesmyslnými sliby, jako předvedl Doník. Jenže lidé jsou zkrátka nepoučitelní, pořád čekají na nějakého „spasitele“, který pro ně nějak - nejspíš kouzlem - zařídí, že aniž by museli hnout prstem, budou se mít líp. Proto jsou schopní a ochotní takovým Doníkům znovu a znovu skákat na špek.
Jediné, co mě osobně celkem uklidňuje, je právě ta skutečnost, že Trump je pouze a jen ten „náčelník Velká Huba“. Tedy ne moc chytrý rádoby kovboj, který se hlavně rád poslouchá - ale skutek utek.
Tedy pevně věřím, že v úřadu prezidenta bude především kecat a nic nedělat. Chraň nás pánbůh a všichni svatí, že by se pokoušel své sliby plnit. To totiž zní jako recept na dost solidní apokalypsu.
Ještě strašidelnější představou už je pouze to, že by po něm přišel nějakej ten „mladej sekáč, co se nezakecá“ - např. J. D. Vance.
Související články:
