Článek
Dlouhou dobu jsem se domníval, že kandidatura Filipa Turka v bizarní koalici Motoristů a Přísahy je spíše recesí, která nemůže oslovit seriózně uvažující voliče. Po přečtení tohoto článku jsem však nabyl dojmu, že jsem české voliče opět přecenil. A dovolím si proto krátce reagovat.
Představa Turka jako reálného kandidáta na získání mandátu především potvrzuje neskutečnou personální bídu naší politiky. Člověk jeho kompetencí by v evropských orgánech mohl kvalifikovaně ovládat možná funkci zástupce garážmistra. Udělat z něj poslance odpovědného za přijímání evropské legislativy zní jako hodně hloupý vtip. A nejhorší je, že v naší zemi to nemálo lidí za vtip nejspíš nepovažuje.
Kdo ještě neslyšel Filipa Turka hovořit v této kampani a nemá čas či chuť poslouchat jeho názory na YouTube či stanicích typu XTV, může o něm nahlédnout několik základních informací na Wikipedii, na jeho stránkách si přečíst že v mládí byl rváčem, anebo si prohlédnout fotogalerii na stránkách koalice Motoristů a Přísahy. Výraz v jeho obličeji na většině fotek je myslím výmluvnější než dlouhé textové rozbory.
Než se však dostanu blíže k samotnému Turkovi, nejprve pár slov ke koalici Motoristů a Přísahy. Za překážku volební podpory bych považoval již absolutní absenci volebního programu. Kromě pěti národoveckých tezí se na stránkách koalice o programových prioritách nedozvíme nic. Nehledě k tomu, že i tyto teze jsou velmi obecné, a zcela absentuje to hlavní, a sice jak kandidáti chtějí dosáhnout jejich naplnění.
Všem tezím je navíc společné, že směřují k negaci nějaké části evropské politiky, tj. proti Green Dealu, proti přerozdělování migrantů, proti vstupu do eurozóny, proti zrušení práva veta a proti zákazu spalovacích motorů. Celý „program“ tak říká, co vše z evropské politiky dělat nebudeme. Ale už zcela mlčí o tom, co vlastně dělat chceme, jakou Evropu si představujeme a jaká řešení kritických problémů navrhujeme. Lze něco takového vůbec myslet vážně jako základ pro svoji práci jménem občanů za stovky tisíc korun měsíčně na dlouhých pět let? U nás bohužel zjevně ano. Český volič je totiž velmi nenáročný.
Problematika zákazu spalovacích motorů je pro volební kampaň vděčné téma, neboť jím lze vytvářet ve společnosti paniku. Co na tom, že zákaz má platit nejdříve od roku 2035, a o jeho definitivní podobě, odkladu, výjimkách či nakonec i platnosti jako celku prozatím vůbec nebylo rozhodnuto. Přesto může bulvarizovaný odpor periferní politické koalice stačit jejím lídrům ke zvolení do Evropského parlamentu, aniž by hnutí představilo jakoukoliv vizi, jakými argumenty a mechanismy chce své stanovisko v EU prosadit.
Ani já nejsem stoupencem zákazu spalovacích motorů. V hierarchii významů národní i evropské politiky je však takový záměr uvažovaný nejdříve za 11 let prozatím marginálií, v jejíž akcentované prezentaci vidím především lacinou záminku dalšího zuřivého boje proti evropské integraci. Především si však neumím představit, že by jedno takto izolované téma mělo být důvodem volby jakéhokoliv politického kandidáta. Obzvláště pak takového, který žádný další program nemá.
A nyní k panu Turkovi. Nechme nyní stranou, že pro jádro či konkurenceschopný průmysl se úplně stejně jako on vyslovuje třeba i koalice SPOLU, takže tyto body opravdu nejsou projevem jeho rozdílové kvality. Nechme stranou i jeho roli v prodeji šarlatánských přístrojů Zapper údajně léčících snad úplně všechno, stejně jako rostoucí podezření z jeho fascinace nacismem, o které už se zajímá i Policie ČR. A toliko za bonmot považuji prezentovat pana Turka (dle Wikipedie bakaláře či nedostudovaného politologa) jako „velmi vzdělaného člověka“. Mimochodem, hledá-li volič opravdu vzdělaného kandidáta, nabízí se třeba Danuše Nerudová. A příkladem absolutní vzdělaností špičky mezi politiky je u nás především premiér Petr Fiala.
Zastavme se namísto toho u tří mnohem důležitějších skutečností, které naprosto stačí jako důvody, proč je Filip Turek pro demokratického voliče na stejné úrovni nevolitelnosti jako SPD, PRO a vůbec celá česká dezolátní scéna.
Za prvé není vcelku podstatné, že pan Turek nechce opouštět EU jako kupř. SPD. To Orbán také nechce, a přesto je obsah jeho hybridní provýchodní politiky realizované za západní peníze Unii vzdálenější než třeba neunijní Norsko a Švýcarsko. Neopouštět EU je navíc naprostou nezbytností a samozřejmostí pro zachování naší prosperity, bezpečnosti a hodnotové integrity, a nikoliv důvodem k obdivu vůči moudrosti nějakého kandidáta. Podobně jako se nebudeme obdivovat někomu, kdo umí počítat do deseti.
Za druhé je chybné tvrzení, že Filip Turek není proruský. Být proruský neznamená nutně milovat Rusko a modlit se k jeho vůdci. Úplně postačuje hlásat názory, které konvenují zájmům Ruské federace. A to Turek dělá bezezbytku. Postačuje si přečíst kupř. rozhovor, kde Turkovy názory jednoznačně konvenují s požadavkem ukončení bojů i za cenu územních ztrát Ukrajiny. To je úplně totéž, co chce Rusko. A totéž, co hlásá ANO, SPD, PRO a celá dezolátní scéna.
Třetí, a snad nejdůležitější věcí je, že pan Turek kandiduje za koalici tvořené též stranou Motoristé sobě, kterou vede manažer Institutu Václava Klause a absolvent gymnázia PORG dříve vedeného Klausovým synem Petr Macinka. Těžko bychom hledali servilnějšího obdivovatele Václava Klause a jeho politiky, než je právě Macinka, který se bez Klausvých proslovů neobešel ani na vlastní svatbě. Reklamu jeho myšlenkám dělat nehodlám, zájemci si mohou Macinkovy názory vyhledat např. na Parlamentních listech.
Stranu Motoristé sobě jsem dříve chápal jako recesi, a možná tak zprvu i byla koncipována. Vzhledem k předvolební koalici s Přísahou a nečekaným preferencím právě pro Filipa Turka ji však nutno považovat za reálného uchazeče o europoslanecké mandáty. A přísahám na všechny spalovací motory světa, že pokud by do EP skutečně pronikla, bude především hlásnou troubou Klausistánu a tím pochopitelně i kremelské propagandy. Jinými slovy bude to totéž, jako kdyby v jejím čele stál sám Klaus.
Však to byl sám Macinka, který Turka ke kandidatuře přesvědčil. Turek se netají svým kladným vztahem k Václavu Klausovi,a Klaus mu na oplátku ve volbách otevřeně vyjadřuje podporu. Vzájemná symbióza tak zjevně funguje na výbornou.
Turkovi v případě zisku mandátu bude stačit opájet se pocitem vlastní důležitosti ve funkci, v níž sám nejspíš nikdy ani nedoufal. Ideolog, politik ani myslitel to opravdu není. Tuto roli by tak beze vší pochybnosti sehrál Václav Klaus, a to prostřednictvím svého věrného asistenta Macinky, který by si jednak netroufal odporovat, a jednak jsou jeho názory s těmi Klausovými v podstatě identické. Volit motoristickou koalici tak neznamená nic jiného, než volit do EP Václava Klause.
Na celé této kauze je pro mě překvapením a zklamáním role Roberta Šlachty. Od něj, coby bývalého elitního policisty, který celý život zasvětil boji proti zlu a vždy se prezentoval vysoce morálními zásadami, bych opravdu čekal víc než koalici s hlasateli klausismu, proti jejímž manýrům nakonec bojoval i zásahem na Úřadu vlády. Těžko říct, co ho k nynější bizarní spolupráci vedlo a jaké jsou tedy jeho skutečné cíle.
Případ Filipa Turka odhaluje ještě jednu naši děsivou vlastnost. Neustále se snažíme za každou cenu hledat oponenturu vůči té „zlé Evropě a Západu“, a vybíráme si k tomu čím dál grotesknější zástupce. Jejich úroveň je zcela výmluvná, a to že u nás sahají po evropském mandátu je jedním z důvodů, proč jsme stále zónou beta. Touto křečovitou snahou o odlišnost za každou cenu nejvíc škodíme sami sobě. A úrovní kritiky Západu naší antiliberální scénou připomínáme odmítání nejnovějšího Mercedesu, neboť jsme sestrojili tříkolový dřevěný trakař, který je nejlepší, protože je ryze český.
Až nám konečně dojde, že je mnohem lepší jezdit německým Mercedesem než českým trakařem, budeme na správné cestě k prosperitě a blahobytu. Nadcházející volby napoví, jak daleko se v tomto poznání nacházíme.
