Článek
Milan Smutný ve svém textu pozitivně hodnotí současné Polsko a politické představitele vládnoucí PiS, které považuje pro svoji zemi za přínosnější než naši současnou politickou reprezentaci pro ČR. Nabídnu odlišný pohled.
Úvodem nutno zdůraznit, že pozitivně hodnotit současné Polsko můžeme především za jednoznačné odsouzení ruské vojenské agrese a mohutnou pomoc ukrajinským uprchlíkům, což je velmi světlý moment na jinak značně temném kabátu vlády PiS. Zvláštní, že zrovna ten Milan Smutný ve svém článku nezmiňuje.
V současném geopolitickém kontextu pak s autorem lze souhlasit v pozitivním hodnocení budování robustní polské armády. Obzvláště, je-li realizováno v koordinaci s potřebami kolektivní obrany v rámci NATO, a bude-li součástí případného evropského obranného systému.
A souhlasit lze i s tvrzením, že je Polsko ve srovnání s ČR recentně úspěšnější v budování infrastruktury, pokud tedy nemá tamní dálniční sít kvalitu české D47. Nutno sice doplnit, že Polsko má cca 4× větší rozlohu i počet obyvatel než ČR, čemuž nutně musí odpovídat i násobně hustší dopravní infrastruktura. Nicméně i tak v tomto ohledu za Polskem (a ještě více za Německem, Rakouskem, Francií a mnoha dalšími zeměmi) zaostáváme.
Obávám se však, že tím zdroje inspirace u našich severních sousedů končí. Kaczynského Polsko je totiž spolu s Orbánovým Maďarskem nejtmavší skvrnou recentní unijní demokracie.
Jedná se o ultrakonzervativní, autoritářský, silně euroskeptický, euroutilitaristický, nacionalistický a ultrapravicový režim s restriktivním výkladem lidských práv a redukovaným modelem demokracie, snahou o systematické podvazování politické plurality, nezávislého soudnictví a svobody médií. Polsko rádo užívá všech výhod evropské integrace a čerpá evropské peníze, jichž je čistým příjemcem, ale mezi povinnostmi si chce vybírat, které bude ochotno plnit. Můžeme být jen rádi, že vládní koalice u nás má výrazně odlišný politický kurz a kulturu.
Skutečnosti, že Polsko je v rámci EU i dle vlastních kontrolních orgánů lídrem v záchytech nebezpečných potravin, jsem věnoval tento článek. Kvalita potravin ani u nás samozřejmě není bezvadná, a západním standardům se můžeme rovnat bohužel pouze v cenách. Nicméně tak otřesným kauzám jako polské potraviny jsme se nikdy ani nepřiblížili.
Co obecně kvalita života? Měřeno ekonomickými parametry, HDP Polska kleslo ve 2. čtvrtletí letošního roku o 3,7 %, což byl mezi státy EU největší pokles, a rovněž z hlediska absolutní výše HDP je na tom ČR lépe než Polsko. I státní dluh je v ČR ve srovnání s Polskem nižší, a to navzdory tomu, že u nás v poslední době roste rychleji. A v devizových rezervách náležíme dokonce ke světové špičce. Přestože cenová hladina je v ČR vyšší než v Polsku, jsme na tom pořád lépe též v mapě kupní síly obyvatel. Ta navíc velmi ilustrativně zachycuje přetrvávající výrazné rozdíly mezi bohatým západem a chudým unijním východem, kde Polsko žádného ekonomického tygra věru nepředstavuje. Průměrná mzda je v ČR rovněž vyšší než v Polsku, totéž průměrný důchod. Přes velký prostor ke kritice tuzemské ekonomiky včetně kroků ČNB pod vedením guvernéra Michla nadále platí, že Česko nabízí svým občanům vyšší míru blahobytu a životní úrovně než náš severní soused, a náležíme k nejbohatším zemím chudého postkomunistického unijního středo-východu. Ani zde tedy příliš nerozumím nadšení Milana Smutného z polské ekonomiky.
A co subjektivní pohled z perspektivy obyvatel, tzv. index štěstí? Dle výzkumu World Happiness Report, který se opírá o hodnocení spokojenosti obyvatel s životem ve své zemi v oblastech sociální podpora, příjem, zdraví, svoboda, štědrost a absence korupce, obsadila ČR za loňský rok v konkurenci více než 130 světových zemí 18. místo. Polsko zaujímá 39. pozici, dokonce až za zeměmi jako Panama, Kosovo nebo Konstarika. I subjektivní kvalita života je tak u nás vyšší než v Polsku.
Co délka života? Ve srovnání s Polskem je v ČR průměrně téměř o 2 roky vyšší. Lépe jsme zvládli i největší zatěžkávací zkoušku zdravotního systému novodobé historie v podobě pandemie covidu, kdy smrtnost u nás byla 0,92%. zatímco v Polsku 1,85%. A lidé v chronicky podfinancovaném polském zdravotnictví trpěli ještě mnohem více než u nás. Polsku se méně než nám daří i v indexu proočkovanosti populace proti covidu, který do značné míry odráží i index ohleduplnosti dané společnosti, a míru úspěšnosti státu v očkovací kampani.
Obrovským, těžko pochopitelným, a především úplně zbytečným problémem Polska je jeho notoricky známá středověká potratová legislativa. Ta dalece přehlušuje jiné prvky polské rodinné politiky a je zcela neslučitelná s liberální západní svobodou. „PiS zabijí “, byl nápis na jednom z transparentů na protivládní demonstraci v Polsku. A za poslední rok skutečně došlo k několika případům úmrtí v důsledku zpřísnění protipotratové legislativy, nemluvě o dalšímu nárůstu případů zdravotních komplikací nastávajících maminek, které jsou nuceny nepřerušit těhotenství ani při četných zdravotních rizicích. Nehledě k brutálnímu potlačení svobodné vůle matek, kterou legislativa PiS spolu s jejich právem na ochranu zdraví, osobní integrity či lidské důstojnosti doslova znásilňuje.
Jako neuvěřitelná se proto jeví představa, že by se potratové podmínky v Polsku ještě zostřovaly. To se však může stát realitou, pokud v říjnových volbách vedle PiS uspěje také ultrapravicová Konfederace představující prapodivný subjekt, který nejen že by chtěl zemi vyvést z EU a rušit daně, ale současně ještě striktněji zakazovat potraty. Poněkud nesourodý extremistický mix ultrakonzervatismu a libertarianismu, oproti kterému je naše SPD ještě umírněná strana. Polská vládnoucí garnitura pomocí legislativy navíc vnucuje svoji vizi konzervativního katolicismu i těm, kdo jej nesdílí, tj. třeba ateistům. A netřeba připomínat, že polské výklady Křesťanství jsou mnohdy v rozporu i s výkladem Vatikánu. Došlo to tak daleko, že kupř. krakovský duchovní, profesor a bývalý rektor katolického semináře Edward Staniek se veřejně modlil za rychlou smrt papeže Františka.
Ani pokud jde o sousedské vztahy není se u polské PiS obvykle čím inspirovat. Poláci zkrátka hrají jen sami na sebe, a co jim není po chuti, arogantně odmítají, bagatelizují, nebo prostě ignorují bez ohledu na to, kde je pravda, morálka či jaké mají závazky. Obdobně jednostranné chování praktikuje vládní PiS i vůči orgánům EU.
Sami s tím máme neblahé zkušenosti. V kauze závadného polského masa namísto důsledné sebereflexe tehdejší polský ministr zemědělství ze strany PiS Ardanowski začal vyhrožovat kontrolami českého piva. Jeho případné nedostatky jsou tak podle něj asi srovnatelný problém se shnilým polským masem. Jiným příkladem budiž bezohlednost a neskrývaná arogance vůči naší zemi v kauze těžby v dolu Turów, včetně ignorace rozhodnutí evropských institucí. Obdobně se Poláci projevili nedávným vyhlášením zákazu dovozu řady zemědělských produktů, kdy Polsko sice na jedné straně Ukrajinu opravdu vehementně podporuje v boji proti ruské agresi, avšak na straně druhé je schopno téže Ukrajině vrážet nůž do zad uzavřením svého zemědělského trhu jejím produktům, přestože Ukrajina je na vývozu produktů z obilí existenčně závislá. Tolik krajní nacionalismus ústící až do ekonomického protekcionismu nejhrubšího zrna kombinovaný s předvolebním populismem ze strany PiS.
A ani dlouhodobá protiněmecká zášť není tím, co by polskou politickou reprezentaci zdobilo, včetně občasných nesmyslných siláckých výroků na adresu Němců. Vládní PiS asi zapomíná, jak klíčovým je Německo pro Polsko hospodářským partnerem či kolik Poláků v Německu pracuje.
Milan Smutný dále oceňuje, že „polská vláda podala žalobu na Evropský parlament a Radu Evropské unie, v níž tvrdí, že tři klimatické politiky EU ohrožují energetickou bezpečnost a nechrání blaho občanů“.
Nejsem odborníkem na klimatologii ani Green Deal. Detailní věcný diskurs o rozsahu potřebných opatření ohledně snižování exhalací, uhlíkových stop či zákazu spalovacích motorů rád přenechám odborníkům, a omezím se zde na obecné úvahy a systémový pohled. Osobně se kloním k tzv. umírněnému antropocentrismu. Jinými slovy, středobodem našeho zájmu by měl být člověk, který by však neměl přírodě ubližovat víc, než je bezpodmínečně nutné, tj. upřednostnění zájmů člověka nelze zaměňovat s kultem jeho bezohlednosti. S touto premisou lze formovat i postoj ke Green Dealu. Ona racionální priorita člověka však platí nejen v rovině statické, ale i dynamické, tj. nelze ji redukovat na péči o lidi současné generace, ale zahrnuje i odpovědnost ke generacím budoucím. Chování ve stylu „po nás potopa“ totiž není upřednostněním člověka, ale vlastní bezohlednosti.
Jako klimatologický laik těžko mohu relevantně hodnotit věcný postoj Polska v této situaci, tj. zda hájí vlastní bezohlednost, anebo jsou napadená unijní opatření zbytečným klimatickým alarmismem. Obecně však v evropské politice vnímám jako vážný problém každou situaci, kdy jeden stát svým absolutním vetem blokuje přijetí pravidel, na nichž se všechny ostatní země shodly. V případě oponentury Polska je to situace, kdy cca 410 milionů obyvatel EU mají ustoupit vůli (resp. nevůli) cca 38 milionů občanů Polska. Nedomnívám se, že takový postup je hoden obdivu, jak naznačuje Milan Smutný. Nehledě k tomu, že požadavek jednomyslnosti se snadno může stát předmětem obyčejného účelového vydírání, k čemuž se zejména Maďarsko uchyluje velmi často, např. v otázkách pomoci Ukrajině.
Samozřejmě si lze představit situace, kdy některá otázka je pro jeden členský stát z objektivně ospravedlnitelných důvodů natolik zásadní, že ji odůvodněně odmítne i proti vůli drtivé většiny ostatních. Rozhodně by se však z tohoto postupu neměl stát univerzální nástroj torpédování shody ostatních zemí, vydírání či snahy ždímat z unijních fondů další peníze. Takový postup je totiž v rozporu se samotnou podstatou integrace, která nemůže fungovat bez férové spolupráce, kompromisů a přizpůsobení. Komu se to nelíbí, nechť do integračních celků nevstupuje, a může si pak ve své zemi rozhodovat zcela autonomně. A taky za své peníze bez evropských dotací, což se Polsku ani Maďarsku zjevně nechce. Velmi oceňuji, že naše vláda se touto cestou nevydává.
Jak v mechanismu unijního rozhodování předcházet tomu, aby menšina vydírala či brzdila většinu, anebo naopak byla válcována většinovým rozhodováním? Systémovým řešením je další posilování mechanismů vícerychlostní Evropy umožňující většině i menšině ponechat si vzájemně odlišná řešení. Jakkoliv má pochopitelně své limity, je pořád nejlepším (či nejméně špatným) řešením jinak neřešitelných rozporů mezi členskými státy, resp. jejich zájmy. Samozřejmě tím dojde k posilování nerovnoměrného vývoje EU a prohlubování rozdílů mezi jádrem a periferií. Je už ovšem věcí rozhodnutí každého státu a jeho občanů, zda bude chtít být součástí progresivnějšího jádra či pomalejší periferie.
Bylo by chybné se domnívat, že ČR je v evropském srovnání kdovíjak skvělé místo k životu. V řadě zemí EU, především těch západních či ve Skandinávii, se žije o mnoho lépe než u nás. Obdobně liché by ale bylo tvrdit, že jsme na tom hůře než Polsko. A pokud si udržíme současné prozápadní směřování, a v Polsku i po říjnových volbách zůstane u moci PiS, ani v příštích letech nás Polsko nepřeskočí.
Na rozdíl od pošilhávání po zemích, které jsou v kvalitě života ještě několik příček pod námi, bychom se měli začít učit od skutečných evropských lídrů. Pro začátek postačuje si uvědomit, kolik Poláků či Čechů jezdí pracovat do Německa, a kolik Němců opačným směrem.
