Článek
Podle zprávy portálu Euronews polská vláda podala žalobu na Evropský parlament a Radu Evropské unie, v níž tvrdí, že tři klimatické politiky EU ohrožují energetickou bezpečnost a nechrání blaho občanů. Varšava požádala, aby nejvyšší soud EU – Evropský soudní dvůr se sídlem v Lucemburku – tyto tři politiky zrušil.
V první z nich se tvrdí, že zákaz prodeje nových automobilů s emisemi CO2 v EU od roku 2035 nadměrně zatěžuje nejchudší vrstvy společnosti a „vede k vážným negativním důsledkům pro evropský automobilový průmysl, sociálnímu vyloučení, vyloučení chudších osob z dopravy a zvýšení rozdílů mezi občany, pokud jde o životní úroveň“.
Druhá námitka tvrdí, že roční cíle pro emise skleníkových plynů stanovené EU pro Polsko ohrožují energetickou bezpečnost země. Poslední žaloba a výzva se týká již oznámené snahy Evropské komise snižovat objem emisních povolenek s cílem nadále zvyšovat jejich cenu a tím i tlak na rušení využívání uhlí a dalších vysoce emisních kapacit. Varšava tvrdí, že by to mohlo vést ke snížení počtu pracovních míst v hornictví, což by vedlo k „větší sociální nerovnosti mezi členskými státy a většímu sociálnímu vyloučení“.
Polsko tvrdí, že tyto politiky jsou v rozporu se smlouvami EU, neboť byly přijaty bez jednomyslné podpory Rady, v níž je zastoupeno 27 členských států EU, přestože mají významný dopad na energetickou bezpečnost zemí.
Ke zprávě, kterou významná česká média nepochopitelně ignorovala, je nutno dodat, že polská vláda je ve své tvrdé kritice eurounijní dekarbonizační politiky důsledná. V prosinci 2019 jako jediná ze 27 zemí EU Polsko odmítlo odsouhlasit základ unijní dekarbonizační ideologie, tedy politiku Zelené dohody pro Evropu známou jako Green Deal. Varšava se také postavila proti realizaci této politiky v podobě legislativního balíčku Fit for 55, jehož součástí je také zákaz výroby a prodeje aut produkujících emise po roce 2035. Před dvěma lety vláda ve Varšavě vyzvala k revizi a zrušení systému spekulativních emisních povolenek, které mj. zcela zásadně zdražují elektřinu.
Současný předseda vlády ČR Petr Fiala se jako někdejší vůdce opozičních občanských demokratů nechal na kongresu ODS slyšet, že z „Bruselu nikdy nic dobrého nevzešlo“ a ještě na počátku svého premiérování tvrdil, že „zákaz automobilů se spalovacími motory je nepřijatelný“. Ovšem za předsednictví Česka Evropské unii i k úžasu tehdejšího místopředsedy Evropské komise a strážce zelené ideologie EU Franse Timmermanse Česko vše podvoleně a dokonce aktivně odsouhlasilo (když politiku Green Deal za Česko v prosinci 2019 odsouhlasil tehdejší premiér Andrej Babiš). A to je automobilový průmysl v České republice s 10% podílem na tvorbě HDP, se čtvrtinovým podílem na exportu země a s 10% podílem na všech pracovních místech v zemi násilným přechodem na elektromobilitu ohrožen daleko více než tento resort v Polsku.
K žalobě polské vlády by se logicky měly přidat další unijní země, které rovněž pociťují tvrdé sociálně-ekonomické dopady stále urychlovanější dekarbonizační politiky bez jakýchkoli předchozích studí dopadů. Bohužel, zatím tomu tak není a vše se zřejmě zkoncentruje až ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2024.
Mezitím vláda Polské republiky nejen v zahraniční, ale i domácí politice tvrdě hájí legitimní národní zájmy pro svých 40 milionů občanů. Na rozdíl od zcela pasivních vlád ČR si Poláci v Bruselu dojednali, že mohou používat uhlí, jejich klíčovou surovinu pro pokrytí 70% energetické potřeby státu, až do roku 2049. Důsledně prohlašují, že využívání uhlí zásadně omezí, až dobudují jaderné zdroje. První z 6 velkých reaktorů, z nichž je polovina zasmluvněna s americkým Westinghousem a polovina s jihokorejským státním koncernem KHNP, chtějí Poláci bez jakékoli jaderné zkušenosti po urychlení všech procesů zprovoznit už v roce 2033. Pro srovnání: Češi velmi diskutují, zda zvládnou postavit aspoň jeden nový reaktor v Dukovanech a zprovoznit ho chtějí až v roce 2037. Vedle toho vláda ve Varšavě nabídla polským uhelným firmám, že vykoupí jejich elektrárny, aby stabilita a dostupná cena dodávek energie pro Poláky zůstaly zachovány. Současně Polsko usilovně buduje nové solární a větrné elektrárny, na nichž ovšem nechce být klíčově závislé. Česko zřejmě drahé emisní povolenky už za tři roku donutí k zastavení produkce energie z uhlí, za které nebude náhrada ani dovozem elektřiny ze zahraničí.
Také v budování dopravní infrastruktury si vedou Poláci skvěle: Za posledních 10 let vybudovali 2800 km dálnic (Česko jen 142 km), přičemž nyní Polsko každoročně otvírá 280 km nových dálničních úseků, Česko jen 20 km. Dechberoucí je již realizovaný projekt obřího letiště mezi Varšavou a Lodží, které má pro začátek v roce 2028 odbavovat 40 milionů lidí ročně o po postavení třetí runwaye až 60 milionů (Praha letos očekává 13 milionů odbavených cestujících). Letiště má být z každé části Polska dosažitelné s pomocí vysokorychlostní železnice do dvou hodin, a to i od českých hranic. V Česku jsou takové železnice stále ještě nedostižným snem, což dokresluje impotence české politiky, že na centrální letiště Václava Havla v Praze se dostaneme s MHD stále jen autobusem a hlavně předraženými taxíky.
Strategické budování polské dopravní a energetické infrastruktury se odráží v rostoucí ekonomice země, jejíž HDP se podle analýzy Oxford Economics zvýšilo v letošním prvním čtvrtletí o 11 % proti poslednímu předcovidovému kvartálu roku 2019. To je nejvíce v Evropě. Za stejné období propadlo Česko zhruba o 1 % HDP. Kromě toho při vědomí svých tragických historických zkušeností a v konfrontaci s ruskou agresí proti sousední Ukrajině Polsko mohutně zbrojí a chce mít v EU největší a dobře vyzbrojenou pozemní armádu a na obranu vydat letos 2,5 % a napřesrok více než 4 % HDP (ČR zřejmě ani letos nesplní svůj závazek dávat na obranu nejméně 2 % HDP). Polsko přijalo na 2 miliony válečných uprchlíků z Ukrajiny, přičemž tvrdě odmítá přerozdělovací kvóty z Bruselu či ideu poplatků za nepřijetí imigrantů.
Jednobarevná vláda strany Právo a Spravedlnost je v Bruselu trnem v oku za svou reformu soudnictví. Varšavě v tomto kontextu zřejmě nepomáhá ani tvrdá protiněmecká rétorika, kdy v minulosti šéf strany Jaroslav Kaczyński obvinil vládu v Berlíně, že se se pokouší přeměnit Evropskou unii na „německou čtvrtou říši“. Loni v září J. Kaczyński vystoupil vůči Berlínu s požadavkem nových válečných reparací v hodnotě v přepočtu přes 30 bilionů českých korun, protože podle něj původně reparace byly po nátlaku Moskvy sníženy, aby nebyl devastován komunistický režim ve východním Německu pod sovětskou správou.
Polskou vládu kritizují i spřátelené země za tvrdou protipotratovou politiku. Na druhé straně polská vláda mohutně investuje do prorodinné politiky, aby čelila nepříznivému demografickému trendu stárnutí populace. Od ledna 2024 se zvýší přídavky na děti ze současných 500 na 800 zlotých (cca. 4300 Kč), který bude čerpat na 6,7 milionu polských dětí. Opozice tento krok kritizuje jako kupování si hlasů před parlamentními volbami 14. října. Ovšem předvolební průzkumy ukazují, že současná vláda zřejmě bude mít i v budoucím složení Sejmu většinu.
O srovnání s pozicí současné české vlády u voličů je asi zbytečné se rozepisovat. Strategie rozvoje Česka se snad teprve píšou, Polsko je už realizovalo, i když se přitom zadlužilo ve výši 55 % HDP. Česko nemá vybudované z klíčové moderní infrastruktury takřka nic a koncem roku bude český státní dluh činit 47,5 % HDP. Peníze se v Česku prostě projedly.
Není se co divit, když autor tohoto komentáře za své nedávné dovolené na Krétě zjistil, že druhou nejpočetnější skupinou turistů v tamním nadstandardním hotelu převážně pro francouzskou klientelu tvořili Poláci. Politika obhajoby národních zájmů a dlouhodobá národohospodářská strategie se nakonec musí odrazit v tom nejpodstatnějším, v lepší životní úrovni občanů.
Ta česká klesá už 7. čtvrtletí za sebou, stejně jako se veze celá ekonomika dvě čtvrtletí a zřejmě i dále v recesi, přičemž cenová hladina v ČR je proti poslednímu čtvrtletí roku 2019 o 26 % vyšší. Statisíce Čechů míří za kvalitnějšími a levnějšími potravinami a dalšími produkty k našemu severnímu sousedovi. Někdejší přezíravý post Čechů vůči Polákům se obrací. U některých v závist, u jiných v obdiv. Mají to čeští politici do Polska daleko? Mentálně asi ano.
