Článek
K dalšímu ostudnému představení Babišovy manéže došlo ve čtvrtek v Poslanecké sněmovně v průběhu ústních interpelací. Ministr Juchelka namísto odpovědí spustil na interpelující poslankyni Svárovskou (Piráti/Zelení) sprchu urážek za hlasitého povzbuzování a typického výsměšného úšklebku ministra Macinky. Korunu všemu nasadil předseda Sněmovny Tomio Okamura, podle kterého bylo vše v pořádku, neboť „u interpelací si může každý dávat, jakou chce otázku, a ministr má právo odpovědět, jak chce“.
Kdo z vládního tábora se v této situaci choval jako větší nevzdělanec, primitiv a buran, nechť posoudí sami čtenáři. Stejně jako absurditu skutečnosti, že tito periferní „politici“ v současnosti zastupují nás všechny. Tedy včetně špičkových lékařů, vědců, univerzitních profesorů, či úplně obyčejných slušných lidí.
Zaměřím se proto na jediný aspekt celého tohoto kolotočového představení vládního cirkusu. A sice na zoufalý vědomostní deficit expopeláře Tomia Okamury v oblasti jednacího řádu komory Parlamentu, které z vůle Andreje Babiše předsedá. Okamurův „výklad“ interpelací, že si při nich každý (a zejména interpelovaný ministr) může říkat co chce, svým obsahem připomíná Tomiovu mateřskou školičku, nikoliv vrcholnou ústavní instituci. V krátkosti si vysvětlíme proč.
Ústavní základ interpelací je zakotven v čl. 53 Ústavy, podle kterého má každý poslanec právo interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti, přičemž interpelovaný člen vlády odpoví do třiceti dnů. Ani toto krátké ustanovení, dále provedené v § 110anásl. zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, si Okamura zjevně nikdy neobtěžoval přečíst. Stranou nyní nechme otázku, jak se může „vlastencem“ nazývat člověk, který ani ve vrcholné ústavní funkci nezná Ústavu vlastní země.
Proč? Pokud Okamura prohlásil, že si u interpelací může každý dávat otázku jakou chce, říká jako obvykle nesmysly. Jak vyplývá z ústavního textu výše, interpelace lze podávat toliko v oblasti působnosti interpelovaného člena vlády, míněno především působnosti resortní. Pokud by se tedy některý z poslanců chtěl Juchelky zeptat třeba kolik obvykle zkonzumuje v poslanecké kantýně knedlíků, o interpelaci ve věcném významu se nejedná a neexistuje tedy ani právo požadovat na takovou otázku v rámci interpelací odpověď.
Ještě mnohem vážnější je však Okamurova představa, že ministr může odpovědět „jak chce“. Tedy že místo odpovědi může reagovat třeba mimoběžným monologem, tj. zcela zjevně se odpovědi vyhnout. Nemůže! A pokud to udělá, jedná v rozporu s ústavními kautelami této země. Ty jsou pro předsedu dolní komory zákonodárného sboru zjevně věcí buď neznámou, přesahující jeho rozumovou kapacitu, anebo po vzoru ruské diktatury formálními pravidly bez reálného obsahu.
Interpelace v demokratické zemi jsou totiž významnou formou kontroly vůči vládní moci a realizací práva na informace, kdy opozice se před zraky voličů ptá a představitelé vlády odpovídají. Nezastupitelnou kontrolní roli interpelací ve své judikatuře opakovaně potvrzuje i Ústavní soud.
Vláda má právo vládnout, opozice pak právo odpovědí na otázky, jak to vláda činí a proč. Mají-li interpelace plnit tuto funkci, nutně se musí jednat o dialog, a nikoliv dva mimoběžné monology. Odpovědi tak naprosto nezbytně musí reagovat na otázky, které jsou kladeny. Jsou to tedy právě interpelační otázky, které vymezují věcný rámec celého interpelačního dialogu.
Pokud by měl Okamura znalosti lingvistiky alespoň na úrovni prvního stupně základní školy, věděl by, že v rámci dialogu musí odpověď tvořit věcně kontextový celek s otázkou. Pokud jej netvoří, není to v lingvistickém významu odpověď. Proto pokud např. na interpelační otázku proč chce ministerstvo měnit sytém sociálních dávek odpoví ministr „protože bagr“, tento kontext zcela zjevně nezachoval, a na otázku tedy neodpověděl. Dojde-li k tomu v rámci interpelací, je taková „odpověď“ protiústavní a protizákonná.
Celé demagogické vystoupení Juchelky oceněné skandováním morálního i politického trpaslíka Macinky a posvěcené protiústavním „výkladem“ Okamury je jen dalším důkazem, jak se propadáme do čím dál hlubšího bahna autoritářství a arogance vládnoucí moci.
Tohle opravdu někdo z vás chce? A jako společnost fakt na nic lepšího nemáme?
