Článek
V minulých dnech Václav Klaus opět rozvířil veřejnou debatu na téma ruské vojenské agrese, když se ztotožnil s článkem profesora Chicagské univerzity Johna Mearsheimera, dle něhož Rusko bylo k válečné agresi vůči Ukrajině vyprovokováno Západem, protože vývoj na Ukrajině považovalo za fatální ohrožení své bezpečnosti. Dle Macinkovo citace Mearsheimera se NATO „vydalo na východ, což nakonec vyprovokovalo Rusy k zahájení preventivní války. Kdyby USA a jejich spojenci v dubnu 2008 nepodnikli kroky k tomu, aby Ukrajina vstoupila do NATO, nebo kdyby byli ochotni vyjít vstříc bezpečnostním zájmům Moskvy po vypuknutí ukrajinské krize v únoru 2014, na Ukrajině by dnes pravděpodobně žádná válka nebyla a její hranice by vypadaly stejně jako v roce 1991… Západ se dopustil kolosální chyby, za kterou on i mnozí další ještě nepřestali platit“.
Jsem hluboce přesvědčen, že Mearsheimerův názor je mylný a na jednoznačné odpovědnosti Ruska nic nemění, k čemuž uvedu strukturovaně tři okruhy základních argumentů:
1) Klaus i Mearsheimer si mohou myslet co chtějí. Podstatné však je, co o jednání Ruska říká mezinárodní právo, podle něho je útočná válka mezinárodním zločinem. Základem je čl. 2 odst. 4 Charty OSN, dle něhož se všichni členové OSN „vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“ Ten byl postupně dále rozvíjen kupř. rezolucí VS OSN č. 3314, Římským Statutem Mezinárodního trestního soudu a dalšími normami. Plánování, příprava, rozpoutání nebo vedení útočné války nebo války v rozporu s mezinárodními smlouvami, dohodami nebo garancemi jsou mezinárodními zločiny proti míru, které spadají mj. do jurisdikce soudů v Haagu - státy se zodpovídají před Mezinárodním soudním dvorem, jednotlivci pak před Mezinárodním trestním soudem, což je ten soud, který již na Putina vydal zatykač.
Rusko svoji vojenskou agresí na Ukrajinu rozpoutalo a vede útočnou válku v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem. Žádné mezinárodní normy neposkytují právní základ pro relativizaci jeho viny. Nikde se nehovoří o tom, že by se sousední stát nesměl stát členem jiné mezinárodní organizace jako např. NATO (což mimochodem Ukrajina není), byl povinen „vycházet vstříc bezpečnostním zájmům sousedních zemí“ (rozuměj zde požadavkům a diktátu Moskvy) či se se měl tázat na souhlas. Na okraj lze ještě doplnit, že Rusko svým jednáním porušilo též Budapeštské memorandum zaručující Ukrajině mj. od Ruska vojenskou ochranu výměnou za její status nejaderné země. To jsou objektivní fakta, na kterých žádné úvahy Mearsheimera o subjektivní motivaci agresorského státu nic nemění.
V neposlední řadě je nutno uvažovat o způsobu vedení války. Rusko opakovaně a organizovaně útočí na civilní cíle, řeže zajatcům hlavy či je kastruje, civilisty mučí, vraždí, vysídluje, unáší a znásilňuje, a ničí vše co mu na Ukrajině padne do drápů. Jedná se tak o velmi špinavý způsob vedení války, což vinu Ruska pochopitelně dále navyšuje.
2) Uvažujme ale klidně i v intencích názoru Mearsheimera a Klause snažící se relativizovat vinu Ruska tím, že bylo vyprovokováno. Pokud ovšem bylo Rusko „vyprovokováno“ jednáním Ukrajiny k „preventivnímu útoku“, úplně stejně platí, že Ukrajina byla vyprovokována k úsilí o vstup do NATO a europeizaci země jednáním Ruska. Kupř. jeho soustavnou vojenskou, organizační i politickou podporou separatistických tendencí na východě Ukrajiny, vměšováním do vnitroukrajinských záležitostí, dlouholetým vojenským vyhrožováním apod. Podobně jako žádostí o vstup do NATO reagovali na vývoj v Rusku třeba Švédsko a Finsko.
Chtějí-li tedy Mearsheimer a Klaus vysvětlovat jednání Ruska tím, že konalo v sebeobraně na základě vývoje na Ukrajině, musí i tak dojít k závěru, že v právu je Ukrajina, neboť ta měla na sebeobranu úplně stejný nárok jako Rusko, a NATO mělo právo její obavy vyslyšet. Anebo snad mělo Ukrajinu přenechat „pragmaticky“ Rusku napospas, a utvrdit jej v přesvědčení, že vyhrožování a diktát jsou nejlepší formou diplomacie? Klíčový rozdíl je navíc v tom, že Ukrajina své obavy z Ruska řešila v intencích mezinárodního práva, naopak Rusko své „obavy“ z Ukrajiny jeho flagrantním porušením prostřednictvím útočné války. I dle tohoto kritéria je tak zřejmé, sebeobrana které z obou zemí byla provedena legitimně, a kdo se zachoval jako mezinárodní gangster.
Jako obiter dictum lze dodat, že Rusko reálně v žádné potřebě sebeobrany nejednalo. Rusko nikdo nenapadal ani neohrožoval, a NATO je obranné uskupení, které se do přímého konfliktu s Ruskem nehodlá pouštět dokonce ani za situace nynější invaze, natož předtím. Rusko to dobře vědělo a ví. I pokud však někdo skutečně trpí paranoidními a vykonstruovanými obavami, přece to ostatní nezavazuje skákat, jak on píská. A začne-li jako reakci na nesplnění svých požadavků paranoik do lidí střílet, jeho paranoia nic nemění na tom, že je vrah.
V žádném případě neusiluji o černobílý pohled. Pochopitelně ani ukrajinský režim nejednal před vypuknutím konfliktu bezchybně a situace na východě země mohla být jistě řešena lépe. Podstata však spočívá v tom, že vojenská odpověď Ruska je se všemi případnými předchozími přešlapy na straně Ukrajiny či Západu asi tak nesouměřitelná, jako když někdo bude na souseda pokřikovat přes plot, a soused po něm v reakci na to začne střílet z kulometu.
3) Ukrajina je suverénní stát, a zda bude či nebude členem nějaké mezinárodní organizace je její rozhodnutí, do kterého Rusku vůbec nic není, a nezakládá Rusko sebemenší právo ji za něj vojensky napadnout. Obdobně je čistě věcí ukrajinského lidu, že dal přednost evropské cestě před tou ruskou, a podle toho si zvolil i politické představitele. Anebo snad někdy někdo říkal Rusku, že si nesmí zvolit do čela Putina, jinak to Ukrajina, NATO či kdoví kdo ještě bude brát jako existenční hrozbu, a naplánuje si na jeho území „zvláštní vojenskou operaci“? Umí si vůbec někdo představit ten kremelský pokřik, když by si kdokoliv z ciziny troufl mluvit Rusům do vnitrostátní politiky? Ne? Tak jakým právem do ní Rusové chtějí mluvit Ukrajincům? Již pouhé připuštění myšlenky, že by se Ukrajina snad Ruska měla ptát či se dokonce dovolovat je neslučitelné s mezinárodní zásadou svrchované rovnosti států a jejich suverenity.
Závěrem ještě pár slov k roli Václava Klause v tomto názorovém diskursu.
Klaus se stal proponentem ruského režimu od okamžiku poznání, že liberální Evropskou unii svým zapšklým ultrakonzervatismem a nacionalismem prostě nepřesvědčí a ani neovládne. Ruský režim se mu proto již mnoho let před invazí stal přirozenějším partnerem. Invaze na Ukrajinu však Klausovi rozbourala stavbu, kterou se zde roky snažil pracně budovat podsouváním formátu ruské společnosti české veřejnosti a akcentem jejích „výhod“ před „dekadentním eurofederalismem“. Vojenský útok na Ukrajinu sám o sobě Klaus neschvaluje, ale ani ten pro něj není dostatečným impulzem, aby začal Rusko nahlížet v realistických barvách a opustil svoji dřívější rétoriku.
Přece jen je však o něco chytřejší než Okamura nebo Rajchl a jim podobní, takže svoji rétoriku vede sofistikovaněji. Rusko přece „neospravedlňuje“, jeho jednání pouze „komentuje“. A snaží se přitom zaštítit nějakou vyšší autoritou, než je sám, v tomto případě americkým profesorem. Cíl v podobě importu těchto myšlenek do naší společnosti je tím splněn. Dokonce lépe, než kdyby je Klaus prezentoval sám za sebe.
Co na tom, že Mearsheimerův názor je na Západě výrazně menšinový? Obdobně v Rusku bychom nalezli kategorické odpůrce invaze, nejčastěji pochopitelně v sibiřských trestných koloniích kterými režim odměňuje své kritiky. Tato menšina ale Klause pochopitelně nezajímá, neboť s jeho názorem nekonvenuje.
Odborné kvality prof. Mearsheimera nikdo nezpochybňuje. I profesor však může být politický extremista, může se mýlit, či být ovlivněn nejrůznějšími dalšími zájmy. Václav Klaus nás o tom přesvědčuje téměř nepřetržitě. Podobně jako děkan Ševčík, který se popere s policisty při snaze davu o násilné vniknutí do Národního muzea, když jde „náhodou kolem“. Je-li nějaký názor mylný, není důležité, zda jej říká demonstrant s ruskou vlajkou na náměstí, Václav Klaus či americký profesor. Podstatné je, že názor je mylný. A mylný je takový názor, který nelze v korektní diskusi relevantně obhájit.
Ve svém projevu v Petrohradě v roce 2015 Klaus prohlásil, že „vytlačovat nyní Rusko z Evropy by bylo tragickou chybou. Rusko si zaslouží mít šanci definovat svoji novou historii, nalézt si vlastní cestu a být aktivním hráčem na mezinárodní scéně. Tragickou situaci na Ukrajině považuji za domácí ukrajinský problém, ne ukrajinsko-ruský problém, ani problém mezi Západem a Ruskem.“ A dodal: „Nemělo by se zapomenout ani na to, že podstatná část současných světových problémů je spojena se situací na Západě, se stavem Západu, s jeho postupnou ztrátou identity, s jeho kulturním a civilizačním úpadkem a hospodářskou stagnací. Zde bychom měli hledat klíč k řešení aktuálních světových problémů.“
Takže shrnuto: Západ je vlastně větším problémem než Rusko, situace na východní Ukrajině neměla s Ruskem (a ani se Západem, jak Klaus tvrdí dnes) nic společného a Rusko nám invazí na Ukrajinu ukázalo, jak ta jeho „nová historie, vlastní cesta a pozice aktivního hráče na mezinárodní scéně“ vypadá.
Ale možná Klaus na té ruské konferenci nevystupoval. Možná jen náhodou šel kolem.
