Článek
Projev amerického viceprezidenta J. D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci sice vyvolal bouřlivé reakce, ale vlastně nepřinesl nic nového. Pouze potvrdil, co můžeme očekávat od Trumpovy administrativy. Úvahou na toto téma volně navážu na skvělý článek vynikajícího autora Petra Míči, s nímž se plně ztotožňuji.
Nejprve k tomu, jak Vance hodnotí Evropu. A úvodem nutno říci, že kdyby s podobnou agresivitou vystoupil některý evropský politik vůči USA, patrně by tam byl ostře kritizován za vměšování do amerických vnitřních záležitostí. Není podstatné, zda to tak budeme také vnímat. Mnohem důležitější je, že tento přezíravý postoj je reálným vyjádřením pozice Trumpovy administrativy vůči Evropě, a především k jejímu liberálně demokratickému mainstreamu. A to nikoliv prvním.
Máme-li se zamyslet nad obsahem Vanceho slov, nejprve k tomu, v čem s nimi lze souhlasit. Nabízejí se dva základní okruhy. Prvním je, že Evropa dlouhodobě příliš spoléhala na zajištění své bezpečnosti prostřednictvím USA a ve výdajích se chovala spíš jako spolucestující než plnohodnotný partner. A druhým okruhem je migrační politika, přičemž jedním z mnoha důkazů její nefunkčnosti je bezprecedentní bezpečnostní situace ve Švédsku či množící se vražedné útoky v Německu.
K uvědomění těchto skutečností však nepotřebujeme Vanceho. Nezbytnost výrazného posílení výdajů na obranu většina zemí EU pochopila bezprostředně po zahájení „horké“ fáze ruské agrese, a další raději urychleně mění svoji původní neutralitu za členství v NATO. USA samozřejmě mohou dlouhodobě přehlížet, pokud se evropské země v projektu kolektivní ochrany tak trochu vezou. Pokud ale řeknou dost a požadují vyšší participaci, zlobit se na ně nemůžeme. Mají na to právo.
O těžko pochopitelné slepotě evropské migrační politiky jsem zde publikoval články již před více než rokem, např. zde a zde. Adekvátní systémová řešení však zatím nepřichází, čehož zneužívají krajně pravicové strany, které téma degradují populismem a spojují nenávist k migrantům s láskou k Rusku. Šanci na změnu tohoto kurzu reprezentuje v Německu např. předseda CDU a její kandidát na kancléře Fridrich Merz, který slibuje razantní změny v migrační politice současně s dalším zostřením protiruského postoje a slibem, že nebude spolupracovat s AfD.
Garance bezpečí evropským občanům a nulová tolerance k jednání neslučitelnému s evropským humanismem musí platit bez ohledu na to, zda vrazi a násilníci páchají své činy ve jménu Putina, Alláha či kohokoliv jiného. Toto by měla být jasná evropská pozice. Na rozdíl od transatlantické vojenské spolupráce jsou však tyto otázky vnitřní záležitostí Evropy, z nichž Vancemu skládat účty opravdu nemusíme.
Vance se naopak nepřekvapivě mýlí v kritice údajného evropského potlačování svobody projevu. Proč? Kupř. v renomovaném celosvětovém žebříčku organizace Reportéři bez hranic mapujícím svobodu projevu v jednotlivých zemích patřilo za rok 2024 všech prvních deset příček evropským zemím. Všechny náleží k západoevropské civilizaci, přičemž sedm z nich jsou členskými zeměmi EU a zbylé tři s ní úzce spolupracují. Samotné USA skončily loni na 55. místě, a třeba takovému Rusku patřila 162. příčka.
Vanceho obhajoba svobody slova je navíc skrz naskrz falešná. Vždyť Trumpova administrativa kupř. novinářům agentury AP zakazuje vstup na tiskové konference v Bílém domě, protože odmítají označovat Mexický záliv jako Americký. Anebo nelze zapomenout, jak se Trump v rámci své předvolební kampaně snažil zamezit ověřování pravdivosti svých výroků v průběhu živých přenosů. Jako obvykle tak nejde o systémový přístup ke svobodě projevu, ale obyčejnou podporu určitého názorového směru. A vzhledem k Vanceho náklonosti např. k AfD není těžké uhodnout, o jaký názorový směr se jedná.
Postoj Trumpovy administrativy k Evropě a Rusku opravdu příliš důvodů k radosti nenabízí. Zároveň však, snad s výjimkou Muskových obludností, ničím nepřekvapuje. Trump, Vance, Musk i další dělají přesně to, čím hrozili před volbami, bezprecedentně skandální a neuvěřitelné proruské postoje nevyjímaje. Pokud někdo nevěřil, že budou „opravdu takoví“, je to jen jeho naivita. Podobně naivně se i část politologů a médií po slovenských volbách domnívala, že Fico „až tak proruský nebude“. A se stejným zděšením sledují, že je ještě horší , než byla pesimistická očekávání.
Nemalovat si svět růžovými barvami je základním předpokladem správného rozhodování. Pokud se šéf Mnichovské bezpečnostní konference Christoph Heusgen po Vanceho slovech veřejně rozpláče, lidsky to lze pochopit. Nicméně připraví tím jen pobavení Trumpova kabinetu a oslavy v Kremlu i dalších táborech nenávisti vůči liberální demokracii. A nic z toho určitě nechceme.
Obdobně jako byla naivní očekávání, že Trump po získání mandátu bude třeba normální, jsou liché slzy přesvědčení, že USA se mávnutím kouzelného proutku změnily ze spojence Evropy ve spojence Ruska. Nezměnily. Vždyť Trump získal z celkového počtu cca 151,5 milionu hlasujících o pouhých 2,4 milionu více než Harrisová. To je rozdíl 1,6 %, který je třetí nejmenší rozdíl od roku 1888. Pokračování Bidenovy politiky Bílého domu si tak v USA volbou Harrisové přálo více než 74 milionu voličů. A to na nějaký americký odklon od euroatlantického partnerství a liberální demokracie opravdu nevypadá. Amerika sama je tedy stále stejnou zemí jakou byla před Trumpovou inaugurací. A už příští rok jsou na programu další volby do Kongresu.
Samozřejmě, pokud se Putin rozhodne zaútočit na Evropu, má k tomu za Trumpa nejspíš lepší podmínky než za Bidena. I tak je to však prozatím velmi nepravděpodobný scénář. Třeba proto, že by znamenal obrovské mezinárodní ponížení Trumpa. A ten je až příliš ješitný a nevyzpytatelný, než aby Rusko něco takového bez rozmýšlení riskovalo. Odpověď Trumpa by totiž mohla přijít nikoliv kvůli obraně Evropy, ale kvůli obraně jeho vlastního ega. Veškeré vztahy s Ruskem, Ukrajinou či kýmkoliv jiným totiž zakládá na automatickém předpokladu, že rozhodující slovo má on. A rozbombardovaná Evropa by s něčím takovým byla v neslučitelném rozporu.
Co dále potvrzuje Trumpova rétorika? USA a Evropa jsou společnou součástí západní civilizace. USA ale není totéž Evropa. V některých otázkách historie i současnosti se shodujeme, v jiných ne. Některé americké vlády jsou Evropě bližší, jiné vzdálenější. Z pohledu Evropana je rozdíl mezi západní civilizací v Evropě a USA asi takový, že USA je náš nejbližší přítel, zatímco Evropa jsme my samotní. A to by pro nás mělo být určující.
Příkladnou ilustrací je průzkum, jak by loňské americké prezidentské volby dopadly v Evropě. Ze 32 zahrnutých evropských států by Harrisová zvítězila ve 24 zemích a Trump v osmi - konkrétně Slovinsko, Slovensko, Moldavsko, Bulharsko, Maďarsko, Gruzie, Srbsko a Rusko. Největší podporu měl Trump v Rusku, a sice 78 % respondentů, což je ještě mnohem víc než v samotných USA. A všechny „Trumpovy“ evropské státy náleží do bývalého postsovětského bloku.
S nejlepším přítelem se prostě shodnout nemusíte. Vlastní existenci tedy na očekávání shody budovat nelze, protože není nároková. Evropská západní civilizace proto musí udělat maximum, aby si dokázala svoje hodnoty udržet i tehdy, když má její nejlepší přítel jiný názor. A ubránit je i proti těm nejzrůdnějším silám, které neznají nic než řinčení zbraní. Otáčet se jako korouhev ve větru podle toho, kdo zrovna vládne v USA za účelem zaručení (alespoň příslibu) vojenské ochrany je nesmírně ošidné, a činilo by to z Evropy namísto rovnoprávného partnera americkou kolonii. Účelové pochlebování Trumpovi tak opravdu není strategií.
Myšlenka vybudovat na úrovni EU společnou armádu a nástroje kolektivní obrany není ničím novým. Podle údajů Eurobarometru společnou obrannou a bezpečnostní politiku Unie podporuje 81 % jejích občanů. Pokud Trump může západoevropské civilizaci něco pozitivního přinést, pak poznání naléhavosti tohoto záměru. Čím bude Evropa bezpečnostně soběstačnější, tím bude také svobodnější a na mezinárodním poli sebevědomější. A pokud je Rusko federací 22 republik a USA dokonce 50 států, není důvod, aby jich federalizovaná EU nemohla mít současných 27 či víc.
Společný zájem? Evropský humanismus, liberální demokracie, kontinentální pojetí lidských práv, společnost založená na důkazech a kritickém myšlení, podpora světového míru, volný pohyb zboží, služeb i kapitálu, společné hranice, společná zahraniční politika, společné zajištění vnější bezpečnosti. A celá řada dalších, oproti kterým jsou jazykové odlišnosti nepodstatnou formalitou.
Jistě nepřekvapí, že evropská integrace, a především myšlenka společné evropské armády jsou doslova trnem v oku všem přátelům Ruska. Ti pochopitelně nenávidí představu, že by v Evropě existovala vůči Rusku nějaká vojenská protiváha. Chtějí zachovat Rusko jako vojenskou hrozbu, která cokoliv, co v Evropě neumí získat po dobrém, si prostě vezme násilím.
Relativizace ruských zločinů v jejich podání došla již velmi daleko. Kupř. Václav Klaus si už dovolí zcela otevřeně vyslovit, že ruská agrese je výsledkem nezodpovědné ukrajinské politiky, která učinila ruský útok téměř nevyhnutelným. Takže kdyby Rusko napadlo naši zemi, také by to byla „nevyhnutelná reakce“ za to, že nechceme být součástí jeho světa?
Pro Českou republiku vcelku není důležité, zda bude svět unipolární, bipolární či multipolární. Ve všech případech je totiž naším vitálním zájmem být integrální součástí silné civilizované Evropy. Česko není a nikdy nebude velmocí. O to důležitější je pro nás být součástí mocenského bloku, s nímž máme nejvyšší míru identifikace, což je zárukou naší seberealizace, bezpečnosti a svobody.
Evropa založená na západoevropské civilizaci je pro nás ze všech mocenských bloků nejen jednoznačně nejbližší sociokulturní volbou, ale současně celkem, jehož jsme přirozenou součástí a jehož podobu sami spoluurčujeme.
A také naším domovem. Tak se k ní podle toho chovejme. Včetně vůle ji samotnou a její hodnoty bránit.
