Článek
V nedávné době veřejným prostorem rezonoval otevřený dopis umělců adresovaný české vládě a prezidentovi s požadavkem podpory příměří v palestinsko-izraelském konfliktu. Nepříznivá humanitární situace v pásmu Gazy je nesporná a politováníhodná, tím spíš, pokud přináší oběti z řad dětí. Jednostranné výzvy k příměří adresované Izraeli či jeho spojencům jsou však pláčem na špatné adrese.
Viníkem kritické situace civilistů v Gaze totiž není Izrael, ale teroristický Hamás, jehož zrůdné útoky z loňského 7. října s dodnes zadržovanou částí rukojmích jsou příčinou nynějších vojenských akcí Izraele, který realizuje své mezinárodním právem zaručené právo na sebeobranu. Hamás coby agresor nese veškerou morální i právní odpovědnost za následky, které v důsledku izraelské legitimní sebeobrany vzniknou.
Nejde však jen o hnutí Hamás. Rovněž západem podporovaná Palestinská samospráva je ústy svého premiéra v demisi Muhammada Ištajji zjevně velmi vzdálená schopnosti adekvátního pojmenování říjnového masakru. Na únorové Mnichovské konferenci Ištajja skandálně hovořil o tom, že by svět měl zapomenout na 7. říjen, přičemž namísto jednoznačného odsouzení zločinů Hamásu s ním vyjádřilo vůli jednat. A kde? No přece na pozvání Ruska v Moskvě.
Zapomenout na 7. říjen? Neskonalou drzost takového návrhu snad nikdo nemůže myslet vážně, natož k ní veřejně vyzývat. Je to obdobné jako požadavek zapomenout na koncentrační tábory či gulagy.
Jestlipak představitelé palestinské samosprávy viděli alespoň část videozáznamů či fotografií z řádění Hamásu? Ženám během hromadného znásilňování teroristé odřezávali prsa, která pohodili na ulici a hráli si s nimi. Těhotné ženě zaživa rozřízli břicho a plod uvnitř jejího těla ubodali. Jinde zase lopatou sťali hlavu ženě, která se nechtěla dobrovolně svléci. Z palestinského řádění jsou zdokumentovány případy nekrofilie, nelidského mučení, hromady zavražděných znásilněných žen se znetvořeným pohlavím, popálená v obličeji, s hřebíky zatlučenými do slabin či stehen, průstřely v oblasti genitálií, zlomeninami pánve, či těla zavražděných svázaných, znásilněných a zohavených dětí. Zvěrstva páchaná hnutím Hamás potvrdil též vyšetřovací tým OSN.
Pachatelé takovýchto skutků jsou bytostmi, o nichž těžko smýšlet jako o lidech. Ba ani o zvířatech, neboť ani ta podobná zvěrstva nepáchají. Je to něčím zcela nepředstavitelným, neospravedlnitelným a nenapravitelným. Žádné odsouzení není dostatečně velké, aby vystihlo míru ohavnosti, kterou teroristé rozpoutali, a nic menšího než doživotní tresty vězení každému usvědčenému pachateli si nelze představit. Tyto zrůdné činy navíc nejsou žádným bojem za zájmy Palestinců. Respektive nejsou vůbec bojem, ale nejhlubší zbabělostí s projekcí nejhorší zvrácenosti a volným průchodem nejprimitivnějších pudů, které byly zločinem již ve starověku. Na to se zapomenout nejen nedá, ale ani nesmí. Takto totiž vypadá nenapravitelné a krystalické zlo. Takto vypadá protiklad lidské civilizace.
Hamás je teroristická organizace, která ve své brutalitě překonala i jednotky SS. S takovými zločineckými skupinami se nejedná, takovým se ukládají pouze jednostranné příkazy – okamžitě složit zbraně, bezpodmínečně propustit všechny rukojmí, vydat izraelské spravedlnosti všechny pachatele říjnového útoku, jejich pomocníky i sympatizanty, a zříci se veškerých teroristických myšlenek už v zárodku.
Pokud někdo nalezne způsob, jak teroristy přimět k dobrovolnému splnění těchto požadavků, konflikt může skončit klidně hned. V opačném případě není jiná cesta než k němu teroristy donutit silou, přičemž teroristé pak pochopitelně nesou plnou odpovědnost za všechny oběti tohoto konfliktu na obou stranách. Pokud bychom byť na jedinou vteřinu připustil, aby se říjnová zvěrstva nakonec rozplynula v trvalém příměří, plivli bychom do tváře nejen napadeným Izraelcům, právu a morálce, ale zároveň ukázali teroristům ohromnou slabost a bezbrannost, což je to nejhorší, co bychom mohli udělat.
Historie izraelsko-palestinského konfliktu samozřejmě černobílá není. Říjnové útoky však černobílé jsou. Jakmile některá ze stran sporu k takovýmto metodám přistoupí, sama se diskvalifikuje z možností civilizovaného jednání a exkomunikuje z mezinárodního společenství. Násilný terorismus, nadto spojený s metodami jaké předvedl Hamás, nemá v civilizovaném světě místo.
Činy palestinských teroristů jsou zároveň zcela nesouměřitelné s veškerými nežádoucími přesahy izraelské odpovědi. Nehledě k tomu, že teroristé dále drží rukojmí z řad izraelských civilistů, tj. pokračují v páchání zločinů. Proč naši umělci raději nevyzývají svět k podpoře Izraele v boji proti terorismu a potrestání nelidských říjnových událostí? Anebo proč nevyzvou vedení zločineckého Hamásu k okamžitému propuštění všech izraelských rukojmí? Jejich propuštění by přece byla nejrychlejší cesta k příměří.
Hamás se brání dezinformacemi podobnými těm ruským. Metody teroristů se zkrátka shodují. Prý si to udělali Izraelci sami a chtějí to na ně „hodit“, fotky jsou zfalšované, videa jsou zfalšovaná, všechno je zfalšované a Izraelci hledali jen záminku k útoku. Nic překvapivého, od Ruska slýcháme podobné nehoráznosti. Nepřekvapí ani to, že Rusko a Hamás se v současnosti vzájemně podporují. Tragédií však je, když se v civilizovaném světě najdou lidé, kteří jsou schopni teroristickým dezinformacím uvěřit.
U některých signatářů z řad našich umělců se to přímo nabízí. Třeba podepsaná zpěvačka Bára Basiková ostře zpochybňovala nebezpečí covidu a celou situaci podezírala ze spiknutí až do chvíle, kdy jí na covid zemřeli dva přátelé. Nepoučila se? Anebo by snad rodinám zavražděných izraelských žen vzkázala stejně jako obětem covidu, že smrt je přece součástí života?
Humanitární pomoc Palestině s ochranou civilistů je samozřejmě povinností mezinárodního společenství. Musí však bezpodmínečně směřovat tak, aby k ní neměli přístup teroristé, jejichž vůdci jsou mnohdy dolarovými miliardáři.
Současně je nutno připomenout, že Palestinci si Hamás v roce 2006 sami zvolili a je integrální součástí palestinské společnosti, a dokonce nejvyšší autoritou, která ani po zrůdných útocích nijak nepoklesla. To palestinskou společnost činí za teroristické hrůzy Hamásu spoluodpovědnou. Pokud chtějí být od činů Hamásu oddělování, musí se od nich skutečně distancovat. A nikoliv je spolu s dalšími skupinami nenávidícími Izrael a celý západní svět ještě oslavovat, jako tomu bylo na podzim dokonce i v mnoha evropských městech. Kéž by to chápali též naši umělci.
„Pojďte osadníci, zabijeme vás. Čekáme na vás ve všech městech Západního břehu. To, co vám provedl Hitler, byla legrace. Budeme pít vaši krev a pojídat vaše lebky,“ napsala loni v říjnu na svůj Instagram palestinská aktivistka Ahed Tamimiová. I takto mohou myslet a mluvit palestinští civilisté.
Chce-li civilizovaný svět pomoci k řešení humanitární katastrofy v Gaze, docílí toho jedině podporou Izraele v jeho záměru úplné eliminace teroristického hnutí Hamás a nekompromisním potírání jím hlásaných myšlenek. Nic méně ambiciózního problém v této oblasti nevyřeší. Je to patrné i z postoje Hamásu, který má ještě drzost stupňovat své požadavky a licitovat o výměně rukojmích za své zločince v izraelských věznicích.
Vláda Petra Fialy proto zasluhuje naopak velké ocenění, že teroristickou agresi hnutí Hamás jednoznačně odsuzuje a bezvýhradně stojí na straně morálky a práva, aniž by dovolila relativizaci postavení viníků a obětí. Dokonce jsme schopni být v tomto postoji jedním z evropských lídrů, podobně jako v případě pomoci Ukrajině. Právě tyto silné morální postoje naší vlády v mezinárodní politice jsou alespoň pro mě neporovnatelně důležitější, než kolik u nás stojí Nutella. A rozhodně mnohem lépe odrážející hierarchii civilizačních hodnot, než otevřený dopis našich umělců.
Hodnoty demokratické humanity má smysl uplatňovat pouze vůči těm, kdo se sami cítí jimi být vázáni. Naopak dovolávat se jich ve prospěch sil toužících po jejich zničení je nejlepší cestou, jak jim v jejich záměru pomoci.
