Článek
V reakci na stupňující se ruskou agresivitu a ochladnutí transatlantických vztahů Evropa velmi správně stupňuje snahy o zajištění vlastní bezpečnosti. EU k tomu hodlá vyčlenit stovky miliard eur, předpokládaný budoucí německý kancléř Merz akcentuje budování společné evropské armády a francouzský prezident Macron chce nabídnout Evropě jaderný deštník. To vše jsou úvahy jednoznačně správným směrem.
Na rozdíl od záměru Motoristů, jejichž předseda Petr Macinka minulý týden nadhodil téma částečného obnovení povinné vojenské služby v naší zemi. Ostatní strany napříč politickým spektrem však jeho návrh odmítly. Naštěstí.
Směřuje totiž k něčemu úplně jinému než je zvýšení naší ochrany před Ruskem. A pouze se snaží zneužít současné rozjitřené bezpečnostní situace k další deliberaci naší společnosti, a přiblížení jejích standardů k té ruské. V dnešním článku vysvětlím proč.
Nejprve několik poznámek ke smysluplnosti vojenského výcviku civilistů v obecném významu.
Představa, že absolventi Macinkova „výcvikového kempu“ by díky němu byli schopni bránit zemi proti ruské armádě je tak nesmyslná a směšná, že to snad ani netřeba blíže dokazovat. Snad ještě směšnější je pak představa, že by se do ostrého boje zapojili ti, kteří se nebudou chtít zapojit ani do vojenského výcviku, a raději zvolí náhradní službu či prostě vojenský výcvik jen „odchodí“.
Navíc pokud by měl výcvik absolventy skutečně naučit alespoň nejzákladnějším dovednostem, bude finančně velmi náročný. Procházka kolem tanku a rozcvička v uniformě opravdu nestačí. Mzdy lektorům, vojenská technika, spotřební vojenský materiál, pohonné hmoty, ubytování a stravování účastníků opravdu nejsou korunové položky. A asi těžko po účastnících budeme chtít, aby si svůj nedobrovolný pobyt ještě sami platili.
Náklady porostou úměrně tomu, kolik odvedenců bychom chtěli výcvikem obšťastnit a jak často jej opakovat. Nesmíme zapomenout, že mladší „nevycvičené“ ročníky budou dorůstat a původní absolventi budou nabité dovednosti ztrácet. Nevěříte? Zkuste jít na 3 měsíce do jazykovky, poté naučený jazyk nepoužívejte a za 3 roky si vyzkoušejte, co z něj ještě umíte.
Náklady se tak snadno vyšplhají do astronomických rozměrů, a to vše za současných přepjatých rozpočtových podmínek, kde by se musely prostředky nejprve vůbec nalézt. A to ještě odhlížíme od skutečnosti, že muži poctění povinným výcvikem by po jeho dobu byli ekonomicky neproduktivní, což by celý cirkus dále prodražilo. Vysvětlujte to pak třeba nízkopříjmovým rodinám.
K tomu se váže ohromná byrokratická zátěž spojená s obnovením „odvodů“ a všech souvisejících postupů včetně sankčního mechanismu za vyhýbání se výcviku či náhradního plnění, a jeho vymáhání. To vše vyžaduje kromě financí též ohromné zdroje personální a organizační.
Takže to shrňme – vynaložíme astronomické náklady s naprosto zanedbatelným efektem. A jako bonus akceptujeme další stupeň deliberace společnosti a budeme otravovat život uniformou i lidem, kteří by ji v reálném konfliktu stejně nikdy neoblékli. To ani v rovině obecné úvahy nevypadá jako přínosná myšlenka.
A ano, v Evropě existují režimy demokratických zemí, kde krátká povinná vojenská služba nebyla zrušena či byla obnovena. Aktuálně její obnovení zvažuje kupř. CSU v Německu, a typická je pro státy Skandinávie. Přehledný článek na toto téma nedávno přinesly Seznam Zprávy. Nicméně ve Skandinávii takové kempy nenavrhla proruská strana jakou jsou Macinkovi Motoristé. Navíc rozdíl mezi společenskou kulturou (a tím i přijatelností služby pro civilisty) represivních složek třeba Norska je ve srovnání s Českem podobně propastný jako třeba rozdíl mezi norským a českým vězením.
Nicméně i kdybychom skandinávský model dokázali okopírovat, v obraně před Ruskem je to slepá cesta. Zamysleme se blíže proč.
Základem vojenské obrany vyspělých liberálních zemí je profesionalita vojenských složek a sdružování do širších nadstátních obranných bloků. Zapojení laického prvků z řad občanů je samozřejmě možné a třeba i vhodné, ale pouze na základě dobrovolnosti. A právě dobrovolnost, kterou zdůrazňují i koaliční politici, je naprosto klíčovým prvkem všech těchto úvah v mnoha ohledech. Rozeberme si ty hlavní.
Především - vycvičení dobrovolníci mohou mít v současných ozbrojených složkách nanejvýš podpůrnou roli vůči profesionálům. Moderní zbraně a jejich používání je vysoce odbornou záležitostí, která vyžaduje mnohdy složité zaškolení i u specialistů. Voják je povolání a odborná profese, stejně jako třeba policista, hasič, záchranář či jiné. Napadne snad někoho řešit nedostatek policistů povinnou službou civilistů? Ne? Tak proč se takové myšlenkové stereotypy pořád vrací u vojáků?
Dělba práce vždy byla jedním z motorů lidské prosperity. Stavět obranu země na „poučených laicích“ znamená vracet se do společenského pravěku, kde umí všichni všechno trochu, ale pořádně nikdo nic. Ani sebelépe vycvičený civilista nemůže v žádném oboru nahradit profesionála. Podobně třeba zedníka můžu naučit základy hry na klavír, ale profesionální klavírista bude vždy hrát o mnoho lépe. A totéž platí pochopitelně naopak.
Vedle dobrovolnosti a profesionalizace je neméně významným prvkem moderní obranné politiky sdružování do širších bloků, kde celá alianční armáda chrání každého jednotlivého člena. To je obzvláště výhodné pro nevojenské země jako je ta naše, protože tento model nejen minimalizuje riziko napadení kterékoliv z členských zemí, ale navíc i vojensky nejslabší země má za sebou celu alianční armádu. Na tomto konceptu prozatím funguje i NATO.
Akcent dobrovolnosti pro vojenskou službu má však nejen výše popsaný rozměr praktický, ale i filozofický. V liberálním řádu práva člověka předchází direktivu státu, který je zde proto, aby sloužil zájmům člověku, nikoliv naopak. Z toho pak vyplývají i veškeré konsekventní úvahy o branné povinnosti, která představuje extrémní zásah do lidské integrity a přirozených práv, a to včetně nejvýznamnějšího práva na život.
Optikou této doktríny je velmi obtížně představitelné, že někdo půjde proti své vůli do války nasadit svůj život a současně třeba pomáhat připravovat o život jiné pouze proto, že tak rozhodly orgány státu, jehož je občanem. Neexistuje argument, který by v této otázce z přirozenoprávního hlediska legitimizoval nařizovací pravomoc veřejné moci. Takové rozhodnutí totiž dalece překračuje nejen hranice jednoho volebního období, ale i obecného státoprávního režimu.
Proč je nezávislost jednotlivce na státu v takto bezprecedentní otázce tak důležitá? Představme si, že Rusko vojensky napadne Evropu. Ještě předtím však v naší zemi ovládnou poslanecké i prezidentské volby stoupenci Ruska. A ti pak vyhlásí všeobecnou mobilizaci, a připojení k ruské frontě v boji proti Západu. Budete bojovat na straně Ruska a střílet třeba po německých civilistech jen proto, že vám to nařídí prezident zvolený Babišovými, Okamurovými a Macinkovými voliči?
Osvojení „vojenského minima“ samozřejmě může být pro obyvatelstvo přínosem. Stejně jako třeba kurzy první pomoci či finanční gramotnosti. Jen musí zůstat dobrovolné. Je už úlohou státu, aby tyto programy či profesionální vojenskou sužbu zatraktivnil natolik, že osloví dostatek zájemců. Selhávání v této roli nelze nahradit direktivou. Povinnosti občanů vůči armádě v liberálním řádu musí končit tím, že si profesionální armádu platí, stejně jako ostatní veřejné sbory.
V případě Macinkova návrhu však navíc nejde „jen“ o vojenský výcvik. Jde o mnohem víc. Jasněji může být po přečtení rozhovoru s Václavem Klausem z roku 2021, tedy ještě před ruskou invazí. Klaus vyjadřuje k armádě neskrývaný obdiv. Vojnu označuje za „dobrý vklad do života“ a připomíná, že se zrušením povinné vojenské služby nikdy nesouhlasil. „Byl jsem ve vládě v 90. letech, spolu s jedním ministrem za ODA, a byli jsme jediní dva, kteří při debatách na zasedání vlády zásadně protestovali proti zrušení povinné základní vojenské služby,“ říká Klaus.
Macinka se nijak netají, že je vlastně jen zesilovačem Klausových myšlenek. Těžko říct, zda pro absolutní neschopnost tvořit myšlenky vlastní, anebo pro tak hlubokou oddanost ke Klausovu vidění světa. Tyto dvě varianty se vzájemně nevylučují, naopak posilují. Základním Macinkovým motivem je tak nepochybně skutečnost, že identickou pozici vždy zastával Klaus.
A uvažujme dále. Klaus se svým Institutem je jedním z nejotevřenějších zastánců ruského režimu, o čemž zde píšu velmi pravidelně. Pokud tedy Macinka hájí Klausův názor, hájí pochopitelně i jeho kontext. A ten určitě není na straně Evropy, ale Ruska.
Anebo si snad opravdu myslíte, že by nejoddanější Klausův člověk navrhoval opatření, které by bylo v rozporu s Klausovou ruskou linií? Tedy vojenská cvičení zamýšlel jako prostředek odstrašení Ruska? Za to by ho Klaus navždy exkomunikoval ze svého života. A proti jeho Institut by proti tomu zuřivě brojil podobně jako proti záměru budovat společnou evropskou armádu coby reakci na Trumpem iniciovaný transatlantický výpadek vojenské spolupráce.
Rovněž popsaná vysoká finanční náročnost a minimální efektivita výcviků je pro Macinku nejspíš promyšleným záměrem. Pokud bychom totiž čerpali prostředky do této formy „domobrany“, o to méně jich zbude na podporu skutečně funkčních a profesionálních systémů v Evropě. Budeme tedy naoko budovat obranu, ale ve skutečnosti uděláme maximum, abychom před Ruskem zůstali bezbranní. A v IVK dali mnohokrát najevo, že ruskou vojenskou hegemonii v Evropě máme přijmout jako fakt.
Kromě toho by obnovení povinné vojny plně zapadalo do dalších snů Václava Klause o „podstatných změnách“ v naší společnosti. Především budování nacionalistického světa „My“ a „Oni“ podle formálního kritéria státní příslušnosti, a nikoliv podle věcné názorové shody. Spolu s tím posílení kultu formální autority, nacionalismu, maskulinity, a samozřejmě vlády síly, který je ztělesněním ruského světa, a stojí v přímém protikladu k vládě práva, za který bojuje Západ spolu s Ukrajinou. A samozřejmě také nástroj indoktrinace. Nelze pochybovat, že „zocelování“ ve vojenských kempech pod píšťalkou Macinky by spočívalo též v důsledné ideologické masáži, že Rusko není nepřítel. A Klaus ruskému světu skutečně věří - vždyť ruské bance svěřil i své vlastní peníze.
Macinka tímto podivným návrhem možná po milionté potěšil ego Václava Klause, ale politicky si dal gól do vlastní branky. Významnou skupinou voličů Motoristů jsou totiž mladí muži. Kdo z nich po vojenském kempu touží, již nyní jej snadno může absolvovat dobrovolně. Všem ostatním však Macinka volbu Klausovy partaje takovým návrhem asi značně znechutí.
Pokud si podle nynějších Putinových norem chtějí žít sami Rusové, nechť si tak ve své zemi do sytosti činí. V liberální Evropě však místo není. Ani pro ruské normy, ani pro jejich hlasatele.
