Článek
Informace lze dělit dle nejrůznějších kritérií, kupř. na objektivní (skutková tvrzení) a subjektivní (hodnotící soudy). Objektivní jsou takové, které mají pravdivostní hodnotu (platnost), kterou lze dokázat argumenty, jež nelze v korektní diskusi vyvrátit. Subjektivní jsou pak ty, které pravdivostní hodnotu (platnost) nemají a jsou pouhými hodnotovými soudy (názory) na nějakou objektivní skutečnost.
Příkladem objektivní informace může být, že v ČR je průměrná teplota v červenci vyšší než průměrná teplota v lednu. Platí-li tato informace, nemůže současně platit žádná její negace. Je to tedy v dané otázce „jediná pravda“, a lze ji dokázat statistikou měření.
Subjektivní je pak informace, zda mám radši červenec, nebo leden, jakou teplotu moře či kvalitu sněhu preferuji, či zda myslím, že letos na Vánoce bude sněžit. Takové výroky nemají žádnou pravdivostní hodnotu, neboť vyjadřují toliko subjektivní postoj k nějakému objektivnímu jevu. Neexistuje proto žádné měřítko, kterým jeden názor nadřadit nad ostatní jako správnější. Žádná „univerzální pravda“ o ideální teplotě moře totiž neexistuje, je to věc individuální preference.
Trik dezinformátorů spočívá v tom, že k objektivním informacím přistupují jako k subjektivním. Popírají jejich prokázanou pravdivost tím, že je degradují na subjektivní hodnotové soudy, tj. z prokázané skutečnosti na pouhý názor na nějakou skutečnost. A poté prezentují celou plejádu (zpravidla velmi účelových) oponentních „názorů“ na tu samou věc, které staví do horizontální pozice vůči oné objektivní informaci. Tím se snaží zastřít, že objektivní skutečnost platí bez ohledu na názory na její platnost. Třeba Země se otáčí kolem Slunce úplně stejně dnes i v dobách, kdy se za takové tvrzení upalovalo na hranici. Jako objektivní skutečnost totiž platí nezávisle na tom, jaký subjektivní názor na to kdokoliv z nás bude mít.
Co dovedou dezinformace, jsme zažili ve velké míře v minulých letech pandemie covidu. Příkladem může být objektivní význam ochrany dýchacích cest při této pandemii, resp. při respiračních infekcích obecně. Ta je založena především na bariérové ochraně, kdy otvory v materiálu respirátoru jsou jednoduše menší než viry samotné, které přes ně proto neproniknou. Ochrana funguje samozřejmě při správném utěsnění a používání v souladu s pokyny výrobce, tj. nikoliv kupř. s opětovným nasazením respirátoru vyjmutého ze špinavé kapsy pomocí špinavých rukou. Na stejném principu bariérové ochrany fungují prostěradla proti roztočům, filtry ve vysavačích, sítě proti komárům a nespočet dalších výrobků, jejichž funkčnost je zcela nerozporná.
Již stovky let víme, že ochrana dýchacích cest významně snižuje přenos respiračních infekcí mezi lidmi. To platilo do chvíle, než přišel covid a různí Klausové, Landové, Dostálové a řada dalších začali tvrdit, že princip bariérové ochrany zrovna v případě covidu nefunguje a respirátory jsou tedy vlastně zbytečné. Nesmysl asi jako kdyby Klaus prohlásil, že v jeho Institutu nepůsobí gravitace, nejlépe třeba proto, že příliš omezuje svobodu jednotlivce. Rychle se přidávali další dezinformátoři, které nosit respirátor jen kvůli ochraně ostatních lidí také příliš obtěžovalo. Klaus svoji absurdní válku za bezohlednost dotáhl dokonce tak daleko, že si respirátor řádně nenasadil dokonce ani v okamžiku, když pociťoval příznaky covidu a sám se proto vydal na testování. Patrně se ve své sebestřednosti domníval, že pro každého musí být čest dýchat stejný vzduch jako dýchá on.
Tak jsme postupně vedle covidu bojovali ještě s epidemií dezinformátorů tvrdících, že žádný covid vlastně neexistuje, respirátory jsou napuštěny jedem, působí autoinfekci vlastními patogeny nositele, covid se přenáší očkováním, roznáší jej farmaceutické společnosti, Američané, Svobodní zednáři či dokonce Marťani. Asi jako když někdo bude stát po ramena ve vodě v zatopené vesnici, ale pořád bude opakovat, že žádná povodeň není. Třeba proto, že se mu nechce stavět protipovodňové hráze.
Hlasatelé těchto obludných a obvykle zároveň účelově pronášených nesmyslů se hlasitě domáhali, aby jejich „informace“ byly stavěny na stejnou úroveň jako vědecké důkazy epidemiologů či virologů, které zároveň napadali, že chtějí být „hlasatelé jediné pravdy“. Podle této logiky když budeme všichni tvrdit, že 1+1=2, hlásáme jedinou pravdu, což je přece „proti svobodě“. Takže v rámci svobody dezinformací musíme říkat, že výsledek tohoto součtu je možná 4, možná 1, anebo že je to věc názoru a úhlu pohledu, a vlastně je to subjektivní.
Stejné je to s ruskou invazí. Rusko na Ukrajině ničí vše co mu přijde pod okovanou botu, vraždí, mučí, znásilňuje, zotročuje a unáší ukrajinské civilisty. Kdo se dopustí takového jednání, je zločinec. Kdo to dělá s použitím válečné síly, je válečný zločinec. A kdo tak činí hromadně, je masový válečný zločinec. Dopustila se Ukrajina, Západ či kdokoliv ze spojenců civilizace něčeho podobného v Rusku? Nikoliv. Hrozil tím někdo Rusku? Nikoliv. Tudíž Rusko na Ukrajině na základě jednostranné nevyprovokované válečné agrese páchá hromadné mezinárodní zločiny nejhoršího kalibru. Které z těchto tvrzení může dezinformátor popřít a jakými argumenty? Pochopitelně žádné. A proto se bude opět snažit celý problém převést do subjektivní roviny s tím, že to celé se neděje objektivně, ale je to „věcí subjektivního názoru“.
Mnozí dezinformátoři možná sami vědí, že hlásají nesmysly. Dělají to totiž účelově, asi jako když podvodník chce vylákat z důvěřivce peníze a slibuje mu 200% zhodnocení a létající koberec k tomu. Těžko však pochopit, jak takovým nesmyslům může někdo uvěřit doopravdy.
Někteří lidé uvěří pro svoji nízkou informační gramotnost. Pokud třeba nechápou, na jakém principu funguje zmíněná bariérová ochrana dýchacích cest, jsou náchylnější uvěřit, že respirátory jsou k ničemu a na důvěřivých Češích chtějí jen vydělávat jejich výrobci spřažení kdoví s kým. Důsledné budování vzdělanostní společnosti je tak nepochybně jednou z účinných metod boje proti dezinformacím. Ale je to běh na dlouhou, a vlastně nekonečnou trat. A výsledky rozhodně nebudu viditelné hned.
Jiní lidé utíkají k dezinformacím z ryze bezohledného prospěchářství. Málokomu bylo příjemné třeba v období povinných protiepidemických opatření nosit celou pracovní směnu respirátor. Někteří lidé se covidu nebáli a činili tak tedy pouze z titulu povinnosti chránit své okolí. Pokud takový člověk byl zároveň bezohledný, velmi rád hledal jakékoliv argumenty „zdůvodňující“, proč je respirátor zbytečný. A hodil se mu sebevětší nesmysl, za který by se nemusela stydět ani parta hospodských štamgastů po deseti pivech. Třeba že virus je vymyšlený a umírající pacienti v nemocnicích jsou herci.
Obdobně zajímá-li někoho jen nejnižší cena plynu a ostatní okolnosti jsou mu jako správnému „pragmatikovi“ lhostejné, musí přece najít nějaký „důvod“, proč ti Rusové vlastně nejsou tak špatní. Takovým lidem proruská dezinfo scéna samozřejmě ráda potřebné „argumenty“ dodá. Zde tedy důvod přijetí dezinformací spočívá v bezcharakternosti takových lidí, kteří pokud se nebudou chtít změnit sami, nikdo je nepřevychová. Pro většinovou společnost je pak důležité především nepustit takto smýšlející dezinformační prospěcháře k moci či rozhodování o druhých.
Další skupinou podléhající dezinformacím jsou pak lidé, kteří mají takový strach z nepříjemné pravdy, že si raději zakrývají oči tmavými brýlemi dezinformačního webu. Chtějí mít hlavně svůj klid, bez ohledu na to, jak spravedlivý nebo rozumný. Bojí se proto třeba otevřeně odsuzovat Rusko, a tak rádi budou hledat sebemenší chybu na straně Ukrajiny, jen aby nemuseli kritizovat nebezpečného nukleárně vyzbrojeného agresora. Obdobně se nebyli schopni vyrovnat s faktem, že covid je neviditelné riziko, které je během několika dní může připravit o život, a každý den s tím nebezpečím tedy musí bojovat. A tak raději začali věřit, že žádný covid není, a celé je to vlastně jen „jako“. Tito lidé si musí uvědomit především sami, že zakrýváním očí nepříjemná realita nezmizí. Asi jako nezmizí nepořádek, když jej místo vyhození do odpadků přikryjeme ubrusem. S problémy je totiž nutno bojovat, a nikoliv si překrucováním reality slabošsky nalhávat, že neexistují.
Společenský systém, v němž žijeme, je neoddělitelně spojený s demokracií a společenským konsensem o ní, lidskými právy, právním státem, rovností ve svobodě, solidaritou, mezilidskou úctou, svobodnými volbami reflektujícími vůli voličů, vymahatelností práva, nezávislými soudy, integrací naší země do struktur obdobně smýšlejících dalších civilizovaných států, budováním vzdělanostní společnosti, vědou založenou na důkazech či odmítáním násilí od mikroúrovně uvnitř společnosti po makroúroveň ve významu mezinárodním. Toto jsou znaky demokratického systému civilizované humanitní evropské země 21. století, který se dezinformátoři snaží zpochybnit, protože je jejich úhlavním nepřítelem. Především pro zdejší ruskou pátou kolonu je boj proti vyspělé západní civilizaci navíc nutným prvkem v marné snaze o podsouvání ruského barbarství podporovaného čínskou diktaturou a nejohavnějšími zločinci ze skupin Kadyrovců či Vagnerovců.
Antisystémovost proto není žádnou abstraktní a účelovou dehonestační nálepkou. Je to zcela konkrétní a odůvodněné pojmenování názorů stoupenců nahrazení demokratického systému nějakým jeho antisystémem. Třeba tím ruským.
