Článek
Současným mediálním prostorem rezonují pravidla restaurace Marthy’s Kitchen týkající se chování dětí v tamní restauraci. Z věcného hlediska se jedná o vcelku bezvýznamnou záležitost obsahující toliko několik pochopitelných pravidel pro chování v restauraci. Mnohem zajímavější je debata, která se kolem toho strhla ve veřejném prostoru.
Její věcná rovina je tak trochu pokračováním situací z lockdownů, kdy byla často zaměňována svoboda se svévolí - někteří lidé kupř. odmítali nosit ochranu dýchacích cest bez ohledu na to, jestli přitom někoho třeba nakazí covidem. Klíčové pro ně bylo jejich jáství a absolutní preference vlastních zájmů při absenci ohledu k druhým. Jedním ze smutných lídrů tohoto hypertrofovaného egoismu byl exprezident Klaus.
Právě odlišení svobody od svévole je jedním z klíčových předpokladů demokratického řádu. Zatímco totiž svoboda ve významu humánním a demokratickém je založena na vymezení nedotknutelného životního prostoru každého člověka (kupř. ústavně zaručenými základními právy) a rovnosti každého člověka v této svobodě (svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého), svévole znamená prosazování své vůle bez ohledu na oprávněné zájmy ostatních, včetně jejich případné újmy. Svévole tak nemá se svobodou v demokratickém významu nic společného, resp. je dokonce jejím explicitním popřením, a připomíná „svobodu“ zvířat v lese, kdy zajíc i liška jsou oba formálně svobodní, avšak zajícova svoboda končí okamžikem, kdy potká hladovou lišku.
Na obdobném principu záměny svobody za svévoli jsou založeny i mnohé kritické reakce na postup restaurace Marthy’s Kitchen. Tyto ji nejen napadají irelevantními argumenty o údajné diskriminaci rodin s dětmi, ale navíc hosta implicitně povyšují do role nadřazeného vůči personálu restaurace, kdy personál nemá jinou možnost než případné nevhodné chování hostů v podstatě strpět. Takový názor považuji za nesprávný a ve své podstatě s demokratickou doktrínou neslučitelný.
Především nutno zdůraznit, že pravidla restaurace Marthy’s Kitchen nejsou diskriminací z důvodu věku ani čehokoliv jiného ve významu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebo obdobných ustanovení mezinárodního či evropského práva. Pravidla restaurace totiž nesměřují plošně vůči dětem určitého věku (např. do 5ti let), ale proti některým typům chování, které je v restauraci obecně nežádoucí (rušení jiných hostů, znečišťování prostor apod). Předmětem regulace je tak ono nežádoucí chování, a nikoliv samotný věk, přičemž jak sama restaurace zdůraznila, děti schopné dodržování předmětných pravidel jsou v restauraci vítány (viz bod č. 7 pravidel Marthy’s Kitchen.) Tvrzení, že restaurace diskriminuje zákazníky (děti) z důvodu věku, je proto nesmyslné.
Každá restaurace má přirozeně právo vlastními provozními řády regulovat chování hostů, ať již s ohledem na své vlastní fungování, ostatní hosty, specifika svého provozu apod., což je nutné mj. z důvodu, že restaurace nese objektivní právní odpovědnost za škody hostům v provozovně způsobené. Restaurace Marthy’s Kitchen mohla pravidla formulovat klidně obecně na všechny hosty, tj. že není dovoleno rušit ostatní hosty hlukem, znečišťovat sedačky apod., a nemusela adresně vůbec hovořit o dětech. Z normativního hlediska by byl výsledek stejný, ale z hlediska společenského by to patrně nezbudilo žádnou pozornost. Předmětem regulace by i tak zůstalo toliko určité nežádoucí chování, nikoliv věk hostů. Navíc podnik nezakazuje nikomu vstup, pouze si dovoluje žádat hosty o kultivované chování. Myslím, že ve vyspělejší společnosti by se takový apel setkal s pochopením, a v ještě vyspělejší by ani nebyl třeba, neboť rodiče by jej automaticky sami dodržovali. Bohužel česká společnost má k těmto metám velmi daleko, a tak namísto pochopení se restaurace setkala dokonce i s nenávistnými útoky svévolníků, kteří se pohoršují nad tím, jak si vůbec někdo může dovolit omezovat jejich svévoli, oni (a jejich děti) se přece budou chovat, jak budou chtít. To je velmi smutná vizitka.
Patrně netřeba zdůrazňovat, že neukázněné chování hostů bez ohledu na věk skutečně může komplikovat práci obsluhy i obtěžovat jiné hosty. Restaurace zejména v Praze jsou extrémně rozmanité snad ze všech myslitelných hledisek. Určitě si lze představit nemalou skupinu hostů, kteří se chtějí najíst v klidu či nesednout si do křesla od pudinku. Tak proč by taková restaurace v Praze nemohla fungovat, když si to přeje její provozovatel i stálá klientela? Navíc v situaci, kdy restaurací nadšeně vítajících rodiny s malými dětmi je mnoho, a drtivá většina ostatních je v postoji k dětem neutrální, tj. vcelku jakékoliv chování malých dětí v podstatě akceptují.
Proč tedy tolik hněvu a nepochopení nad jednou restaurací, která se chce zaměřovat na jinou skupinu zákazníků? Vždyť naopak větší variabilita zaměření může být vítaným benefitem pro všechny. Vůbec nic špatného bych neviděl např. na restauraci pro seniory, restauraci pro nezadané, restauraci pro diabetiky, restauraci pro studenty, restauraci pro rodiče s malými dětmi atd. Nikdo by přirozeně nebránil návštěvníkům z jiných skupin přijít, ale mělo by být pro ně samozřejmostí, že respektují pravidla cílové klientely dané restaurace. A kromě toho by pořád existovala většina „všeobecných“ podniků, kam by chodili lidé v tomto ohledu bez podstatnějších preferencí, a bylo by tam od každého trochu. Co je na tomto modelu špatného? A není to pro všechny náhodou svobodnější než nucení dětských návštěvníků do restaurace, kde je nechtějí?
Extrémně absurdní je pak tvrzení, že lidé protestující proti pravidlům Marthy’s Kitchen jsou zastánci liberalismu, zatímco zastánci restaurace reprezentují hodnoty neliberální. Kdo toto tvrdí, patrně vůbec nepochopil, že liberalismus je odvozen od svobody ve významu demokratickém a nikoliv anarchistickém. Liberální vztah hostů a restauračního personálu proto v každém případě musí být rovnoprávný, přičemž takový by v žádném případě nebyl, pokud by role restauračního personálu byla redukována pouze na povinnost snášet i takové avantýry hostů, které snášet nechce. Kupř. za situace, kdy malé dítě rozšlape na podlaze restaurace zmrzlinu, a vedle sedící přezíraví rodiče nehnou brvou a jen čekají, až přiběhne servírka, a všechno (pokud možno s úsměvem) uklidí. Kdyby jim totéž udělal potomek doma, asi by to se stejnou nezúčastněností nepřijali, ale restaurace jejich není, tam je jim to jedno. Takové jednání nemá nic společného s liberalismem, a pochopitelně ani s elementární slušností.
Kdyby to končilo tím, že uražení hosté naštvaně restauraci už nikdy nenavštíví, ještě pořád by se to dalo pochopit. Pokud bych já přišel do restaurace, kde by na dveřích bylo bez odůvodnění třeba napsáno, že osobám nad 40let je vstup zakázán, protože jsou už příliš staří a neperspektivní, otočím se a půjdu jinam. Možná si zaťukám na čelo, možná se tomu zasměju, ale rozhodně se nanafouknu uražeností jako krocan a nebudu se pod hrozbou všech možných žalob či pomluv dožadovat, aby mě pustili dovnitř. Proč se budu tlačit někam, kde mě nechtějí? Opravdu si myslím, že restaurace má právo formulovat své požadavky a host zase své, pokud se nedohodnou, host půjde jinam. To je rovnost v právech na obou stranách.
Jenomže pro uražená ega některých svévolníků je tohle málo. Namísto aby respektovali apel restaurace (nadto racionálně pochopitelný, žádná přezíravost typu "chudým vstup zakázán") či do restaurace prostě přestali chodit, chtějí ji veřejně pranýřovat a nutit ji, aby jejich svévoli akceptovala. A just to tak bude, a budu tam s dětmi chodit i kdyby mně tam nechutnalo a děti tam pokaždé pomazali stůl čokoládou, jen ať vidí, že mně nebudou nic nařizovat, protože já jsem přece svobodný. A když mě napomenou nebo vykážou, natočím si je na mobil, a dám na FB, a budu jim dělat ostudu, a vyhrožovat žalobami, a já nevím čím vším ještě. Domnívám se, že právě tyto projevy absurdního hypertrofovaného ega, sebestřednosti, snaha za každou cenu prosazovat sám sebe a vyhledávat nesmyslné konflikty jsou jedním z nejhorších projevů lidské nevyspělosti.
