Článek
Slovenský sociolog Michal Vašečka v rozhovoru pro Seznam Zprávy upozorňuje, že „Slovensko je dnes opravdu nejproruštější a nejproputinovštější zemí v Evropě“ a zároveň „patří mezi nejpanslavističtější země ve střední a východní Evropě“. Nepochybně i díky ruské propagandě, která zde nachází velmi úrodnou půdu.
Česko je na tom prozatím lépe. Konspiracím zde podle think tanku Globsec podléhá „jen“ 29 % lidí ve srovnání s 56 % na Slovensku, a Západ ohrožuje naší národní identitu také „pouze“ podle 29 % lidí, zatímco na Slovensku si to myslí 50 % populace. Přesto i u nás se ideje panslavismu šířené ruskou propagandou a odpůrci západní civilizace objevují. A groteskním způsobem se pokouší opět násilně rýsovat dělící čáru mezi Západ a Východ do míst jejího vedení za dob železné opony, zcela bez zřetele k současnému přesahu západní civilizace daleko na geografický východ.
Panslavismus však k žádnému recentnímu všeslovanskému spojování, či dokonce dobrovolnému podvolení ruskému diktátu argumenty neposkytuje, a celá jeho idea je v současnosti nejen nepoužitelná, ale i zcela absurdně konstruovaná. Doložit to lze z vícero různých perspektiv.
Odkaz na nějakou historickou velikost slovanských národů, k níž se chceme vrátit? To těžko. V době, kdy kupř. Římská říše, z jejíhož monumentálního odkazu čerpáme dones, již prožila všechny fáze vývoje až po rozvrácení barbarskými kmeny, se teprve začaly objevovat první zmínky o Slovanech, kteří nositeli vyspělosti opravdu nebyli. Kupř. podle byzantského historika Prokopia citovaného Wikipedií byli Slované chudí, žili v žalostných chatrčích, jejich život byl drsný a primitivní, jejich zevnějšek špinavý a hospodářství založené na zemědělství a pastevectví.
Ani později nepředstavovala slovanská kultura civilizační protiváhu kulturám germánským, či dokonce románským. A žádná přirozená „velkoslovanská říše“ zahrnující všechny nebo alespoň většinu slovanských národů nikdy neexistovala. Vzdáleně ji připomínal pouze uměle vytvořený východní blok po druhé světové válce, který však nebyl dobrovolný, ale založený na vojenské diktatuře Sovětského svazu. Při první příležitosti se z něj „neruské“ země koncem 80. let minulého století velmi rády vymanily a Ukrajina nyní platí nejvyšší možnou daň, aby se tam nemusela vrátit. V historickém kontextu tak rozhodně není na co navazovat.
Národní hrdost? Rovněž vedle. Kupř. historik Alexandr Brummer na str. 16–17 své disertační práce „Slovanství a slovanská tradice v meziválečném Československu 1918–1938“ připomíná, že české pojetí slovanství bylo tradičně spojeno s rusofilstvím, které bylo vůči Rusku „až nábožensky obdivné“. Od konce 19. století pak řešilo „dva české komplexy, a sice politickou slabost a kulturní zaostalost vůči německému prostředí“, přičemž vůči slovanskému východu byla naopak akcentována naše pozice „nejpokročilejšího kmene slovanského“. Naše tehdejší slovanství a rusofilství Brummer zároveň označuje jako českou „protiváhu evropanství“. Základem naší historické motivace ke slovanství tedy mnohem spíše než národní hrdost byl komplex národní méněcennosti vůči úspěšnější západní civilizaci.
Je pozoruhodné, jak se za těch cca 120 let nic nezměnilo. Komplexu z vyspělosti západní civilizace jsme se nezbavili dokonce ani tehdy, když jsme její integrální součástí. A protože tento komplex nedokážeme strávit a ani přes mohutné evropské dotace evropský Západ vlastní prací dohnat, zaklínáme se „slovanskou identitou“ ke zdůraznění, že „jsme jiní“, abychom nemuseli přiznávat, že jsme horší. A abychom si připadali dostatečně velmocensky, obracíme se k rovněž slovanskému Rusku, jehož zaostalost nám současně slouží jako léčba komplexů naší zaostalosti vůči Západu. Tedy žádná hrdost, ale hypertrofované komplexy, které by u jednotlivce byly psychiatrickou diagnózou.
V této mimořádně bizarní motivaci navíc rádi zapomínáme, že naše „nejvyšší vyspělost mezi slovanskými kmeny“ byla vždy dána tím, že jsme byli „nejzápadnějším slovanským kmenem“, tj. nejvíce prolnutým se západními kulturami a geograficky nejvzdálenějším od veliké Rusi. Kam naše životní úroveň směřovala, když jsme byli nedobrovolně součástí sféry sovětského diktátu, patrně připomínat netřeba. A teď bychom do ruské oprátky chtěli strkat hlavu znovu a dobrovolně?
Genetická blízkost? Další rána vedle. Podle profesorky Šárky Pospíšilové z Masarykovy univerzity na základě mapování genetické variability české populace vyplynulo, že„zastoupení osob s typickým slovanským původem (cca 36 %) významně nepřevyšuje nad ostatními, například germánský původ je zastoupen u 25 % Čechů, tři další (jihoslovanský, skandinávský a středomořský) mají zastoupení přibližně po osmi procentech.“ Genografická variabilita obyvatel Česka je tak ve srovnání s ostatními evropskými státy výrazná a geneticky máme nejblíže k Němcům a Rakušanům, a nikoliv ke Slovanům, s nimiž nás dominantně spojuje pouze jazyk. To jen potvrzuje slova filologa a redaktora RFE Siarhieje Šupy, že vzývání Slovanství má dnes již cíle pouze politické, a sice podporu Ruska.
A co recentní společensko-politické důvody panslovanství? Ty jsou gradientem veškeré této demagogie. Co totiž očekáváme od spojenectví se zaostalým východem pod vedením primitivního, násilnického a arogantního Ruska namísto integrace se západní civilizací představující to nejlepší, co současný svět nabízí? Může to vůbec někdo myslet vážně?
Ruské bratrství se slovanskými národy? Jak si jej Rusové představují sledujeme v přímém přenosu na Ukrajině, kde své ukrajinské bratry vraždí a své ukrajinské sestry znásilňují. Větší ránu panslavismu v očích všech alespoň elementárně soudných lidí Rusové zasadit nemohli. A skutečnost, že třeba na Slovensku podpora Ruska Putinovou agresí nikterak neutrpěla je velmi výmluvným důkazem, že panslavismus žádné racionální zdůvodnění nemá.
Panslavismus jako řešení nedostatku demokracie v EU? Vtip desetiletí. Odhlédneme-li od všech možných pochybností o demokratičnosti ruských voleb, především nutno připomenout, že občané neruských slovanských států by o obsazení ruských orgánů vůbec nerozhodovali, protože v Rusku nemají volební právo. Zároveň by však rozhodnutími Ruska coby náčelníka říše východní bídy byli vázáni. Opravdu jim nedochází, že v tomto formátu by se jejich postavení ve srovnání s občanstvím Unie nejen neposílilo, ale degradovalo do role úplných nevolníků?
Panslavismus jako záruka větší bezpečnosti a životní úrovně? Vtip století. Díky Západu jsme chráněni v rámci NATO, což je rozhodujícím důvodem, že nás ještě nepotkal ukrajinský scénář. V posledním desetiletí se máme patrně nejlépe za celou naši historii. Naše životní úroveň začala výrazně narůstat po obnově naší integrace se Západem a čistý příjem Česka z EU od našeho vstupu do Unie přesáhl 1 bilion korun Co nám přinesl poválečný Sovětský svaz a Rusko coby jeho nástupnická země? Bezbřehou aroganci v podivné kombinaci se závistí, Vrbětice, hybridní válku, okupaci v roce 1968 a stomiliardový dluh, na jehož vzniku se z pozice tehdejšího ministra financí podílel Václav Klaus a z něhož Rusku desítky miliard posléze zřejmě prominul Miloš Zeman. To má být oním panslavistickým lákadlem?
Jednotlivé „slovanské“ země napříč střední a východní Evropou pochopitelně generují začasté zcela protikladné režimy, ať již jde o dominantní společenské hodnoty, geopolitickou orientaci, mezinárodní integraci, způsob života a společenskou kulturu. Kupř. Pobaltí je dnes pevnou součástí západní civilizace, zatímco Bělorusko zamrzlo v dobách sovětské vojenské diktatury minulého století. Očekávat, že tyto propastné rozdíly lze přemostit prohlášením panslavistické jednoty je smysluplné asi jako chtít založit např. velkou světovou říši přírodních blonďáků.
A jaké procento slovanského etnika je vlastně potřebné pro získání statusu „slovanské společnosti“? Většina? Pak z té velké východní říše mnoho nezbude, protože přes 50 % Slovanů bylo při studiu genografie evropských zemí zjištěno pouze v Polsku, které zároveň patří mezi nejzarytější odpůrce Putinova režimu. Dokonce i v samotném Rusku byla slovanská haploskupina zjištěna jen u 46 % obyvatel. Nemělo by tedy hypotetickým lídrem oné slovanské říše být spíše Polsko, a Rusové jeho poslušným satelitem?
Prosazovat ideje panslavismu jako žádoucí motivy našeho jednání je tak obludnou demagogií. Hledat v nich legitimizaci ruských zločinů či nějakého pomýleného „ruského nároku“ vládnout evropskému středovýchodu je demagogií ještě obludnější, nápadně konvergující s Brežněvovou doktrínou omezené suverenity. Panslavismus tak není žádným učením o české národní hrdosti, slovanské vzájemnosti či dokonce cestě k prosperitě a štěstí, ale neuměle zakrývanou touhou kremelských vůdců a jejich sluhů po ruské světovládě. A těžko si představit něco horšího, než být jejich poddanými.
