Článek
Petr Fiala na víkendovém kongresu ODS jednoznačně obhájil funkci stranického lídra. Předsedou je od roku 2014, letos byl zvolen již pošesté za sebou. Za svoji prozatím poměrně krátkou politickou kariéru (do ODS vstoupil r. 2013) dokázal téměř nemožné.
Když v roce 2014 přebíral ODS, byla v nejhorší situaci za celou svoji historii. Po sněmovních volbách 2013 skončila na potupném 5. místě se ziskem 7,72 % hlasů a 16 mandáty, což byla méně než polovina mandátů tehdejší KSČM. Uplynulo 8 let, a ODS se po dlouhých letech opozičního paběrkování vrátila do Strakovy akademie jako lídr nově formované vládní koalice s křeslem premiéra. Jak toho Petr Fiala dosáhl?
Na počátku člověkem z vrcholných pater akademického prostředí bez politických zkušeností. Neměl žádné kmotry v pozadí, nikdo mu zadarmo nic nedal a musel se adaptovat na zcela odlišné podmínky, než na jaké byl zvyklý. Zvládl to na úrovni atakující pomyslnou hranici excelence, což je výsledkem jeho vzdělání, píle a intelektuálně velmi náročné, cílevědomé a tvrdé práce.
Nejprve se pustil do obrody ODS, která pod jeho vedením vstala jako bájný pták Fénix z popela. Před veřejností musel dlouho napravovat její velmi pošramocenou pověst ústící do značné diskreditace celé české pravice. Vtiskl ji novou, kultivovanou tvář, vrátil sebevědomí a nabídl vítěznou koncepci. Rozbil klišé z Klausových devadesátek, že pravicová politika musí být spojena s kmotrovstvím, utilitarismem a nesnesitelnou arogancí. A nechal zapomenout na své dva neschopné předchůdce, kdy Mirek Topolánek vynikal pouze neotesaným křupanstvím, a Petr Nečas nedokázal řídit ani vlastní sekretariát.
Před sněmovními volbami 2021 dokázal Fiala sjednotit demokratické prozápadní strany způsobem, jaký v naší polistopadové éře nemá obdoby. V podobě koalice SPOLU vytvořil tým, který táhl za jeden provaz s jednoznačnou ambicí zvítězit. Málokdo věřil, že se to může podařit. Nicméně Fiala to dokázal a při návratu ODS do Strakovy akademie mu museli tleskat i Klausovi pohrobci, kteří jeho politiku jinak upřímně nenávidí.
Po volbách Fiala rozšířil koaliční spolupráci o Piráty a STAN, představil novou vládu pětikoalice, a s přehledem vyhrál souboj s Milošem Zemanem o své ministry, včetně jedné z nejvýraznějších osobností současné vlády Jana Lipavského.
Celé dosavadní volební období pak spolupráce koalice probíhá bez veřejně známých třenic, a to navzdory složení z pěti programově nikterak unifikovaných stran. Premiérem vyhlášenou a partnery sdílenou prioritou je nedopustit rozpad koalice s předčasnými volbami a nástupem neliberální scény. Premiér jde příkladem, neboť je excelentním mistrem kompromisu a konsensu i tehdy, když má ustoupit ODS.
Nynější vládní koalice je definována především principiálně a ideově, neboť hledá spíše průřezová řešení, aniž by se musela úzce vázat na pravicová paradigmata. Potenciál oslovit široké spektrum voličů preferujících prozápadní prodemokratickou hodnotovou politiku je nesmírně silný spojující prvek, schopný v současnosti přemostit celé demokratické pravo-levé politické spektrum.
Oč flexibilnější je programový profil vlády, o to rigidnější je ten principiální, kde má vláda několik červených čar, které za žádných okolností nepřekračuje a za kterými konsensus nehledá. Těmi je především politický extremismus, populismus a hodnotová politika. Premiér Fiala tak plně dostál svému závazku vrátit do politiky a společnosti morálku. A právě to je trnem v oku všem, kdo morálku v politice vidí jako zdroj nenáviděného sebeomezení.
To vše se vládě daří navzdory tomu, že Petr Fiala řídí vládní koalici v bezprecedentně náročném období zcela nesrovnatelném s podmínkami předchozích vlád. Kromě toho si musí hlídat záda i před „zahradilovskou“ frakcí v ODS, která by stranu nejraději nasměrovala vstříc spolupráci s hnutím ANO, což nakonec Jan Zahradil znovu otevřel i na víkendovém kongresu. Fiala tak bojuje těžké boje na mnoha frontách současně. Nevidím v české politice jinou osobnost, která by s ním v této roli dokázala alespoň několik metrů držet krok.
Výkladní skříní vlády je její zahraniční politika. Po dlouhých letech ohnutých zad před východními despociemi náhle nejen že stojíme pevně na straně demokratického západního světa, ale umíme být dokonce i lídry. To je vynikajícím vysvědčením nejen premiéra, ale i ministra zahraničí Lipavského. Není divu, že se člověk jako Miloš Zeman tolik vzpouzel jeho jmenování.
Lze vést dlouhé diskuse, co by vláda mohla dělat lépe v politice domácí, především v oblasti větší odvahy k systémovým reformám. Nejzásadnější problém dle mého názoru totiž leží mimo dosah její práce.
Vládě chybí důstojná parlamentní levicová opozice, která by byla v opozičním parlamentním spektru dominantní. Moderní, prozápadní, demokratická, běžná v západních zemích a typická třeba pro země skandinávské. Taková, jaká v naší zemi ještě nikdy nebyla, a v dohledné době určitě nebude, neboť zde naprosto absentují osobnosti, které by ji v politice reprezentovali. Taková, která by v současné zahraniční politice byla s vládou ve shodě, a v té domácí nabízela levicovější alternativu.
Pokud by totiž existovala, odčerpala by část voličů neliberálnímu hutí ANO a přilákala k volbám část nevoličů. Kromě toho by se pak pětikoalice mohla více soustředit na program pro pravicové voliče, u kterých ji oslabuje nutnost příliš širokého programového rozkročení motivovaného tím, aby při absenci prozápadní levice nezůstával tento voličský elektorát zcela napospas antisystému či rezignaci zájmu o politiku. Takováto levicová opozice by pak mohla natolik oslabit antiliberální nesystémové a populistické strany, že by přestaly být nebezpečím.
Bohužel nic takového však nelze v dohledné době očekávat, neboť současná SOC-DEM ani KSČM nemají s liberální či dokonce moderní prozápadní levicí pranic společného. A tak musí pětikoalice plnit roli catch-all party prozápadního voliče, která při své orientaci na umírněné voliče pravice musí zároveň dávat pozor, aby pro levicové voliče nebyla antivolbou jako ODS v 90. letech. Vláda i tuto roli zvládá velmi obstojně, vzpomeňme kupř. na zastropování cen energií. Široce rozkročený program je však dalším zdrojem omezení, který především reformní vládní strategii do jisté míry svazuje ruce.
Petra Fialu proto považuji nejen za nejdůležitějšího a rozdílového, ale v současnosti i zcela nenahraditelného člověka nejen v čele ODS a vládní koalice, ale i celé prozápadní občanské veřejnosti naší země. A to navzdory tomu, že ve srovnání s mainstreamem ODS jsem voličem liberálnějším a progresivnějším. I proto mě osobně velmi těší zvolení liberální poslankyně Evy Decroix do funkce stranické místopředsedkyně.
Jakkoliv bych všema deseti bral co nejrychlejší vstup do eurozóny, naší otevřenou příslušnost k unijnímu jádru, progresivní daně z příjmů běžné v západní Evropě, vídeňský model řešení bytové krize či posilování forem sdílené ekonomiky, v současnosti musíme nejprve uhájit západní orientaci naší země jako celek. A k tomu si neumím představit povolanějšího lídra, než je Petr Fiala.
„Nepropadejme blbé náladě, nenechme se odradit, budoucnost naší země máme ve svých rukou, nedejme ji nikomu zadarmo. Proto vás žádám o mandát na příští dva roky, abych tento souboj mohl svést“, požádal Petr Fiala delegáty kongresu před svým znovuzvolením.
Petr Fiala své bitvy neprohrává. A já jsem naprosto přesvědčen, že neprohraje ani tuto prozatím nejzásadnější. Nejde do ní kvůli sobě, ale kvůli svým morálním závazkům vůči této zemi, našim občanům a demokratickému řádu, a kvůli naší budoucnosti, životu v prostředí bezpečí, hodnotové demokracie a prosperity.
Těším se na návrat doby, kdy se o demokratické zřízení nebojuje, protože je pro všechny aktéry samozřejmostí, obdobně jako skutečnost, že kdo vede válečnou agresi je válečný zločinec, a kdo lže je lhář. Tato doba nastane, až antiliberální barbarské hlasatele rusokracie opět vytěsníme na politickou periferii, kde je jejich místo. A pak se můžeme začít zase dohadovat, zda je lepší ekonomickou teorií monetarismus, či keynesiánství, když laureáti Nobelovy ceny jsou v obou táborech. V nynější politické situaci to však podstatnou otázkou není.
„Bude to souboj dvou světů. Buď vyhrajeme my a budeme dál posouvat naši zemi kupředu, nebo vyhrají oni a znovu se z nás pokusí udělat periferii Evropy,“ říkal Petr Fiala na kongresu. S jistým zjednodušením lze říci, že současná pětikoalice plní vůči neliberální opozici principiálně podobnou roli, jakou plnilo Občanské fórum, sjednocující všechny tehdejší demokratické síly proti silám nedemokratickým. V roce 1989 jsme si příslušnost k Západu znovu vybojovali. A pevně věřím, že v klíčových volbách za dva roky si ji s podobnou energií obhájíme.
