Článek
Správně
Ze všeho nejdůležitější je, jak hodláte k článku přistupovat. Máte pouze dvě varianty. Buď politika, o němž píšete, máte rádi, nebo ne. Kolegyně Simona z Jiren říká, že existuje ještě třetí varianta, a to že politika přímo milujete, leč to si zase já myslím, že politická erotika se jenom tak správně dělat nedá a dá se dělat pouze sprostě.
Tento článek je reakcí na variantu pozitivního pohledu, proto se na ni zcela zaměřím. Pisatel, a to úplně každý by si měl po celou dobu svého psaní čehokoli v hlavě opakovat, proč zrovna píše. Je to stejné jako při rvačce, při níž by si taky měl rvoucí se člověk opakovat, proč se vlastně pere. Pokud opakovat přestane, snadno se stává, že svým dílem začne nechtěně „ubližovat“ – obdobně jako rváč, který zapomene na svoji převahu a začne lámat ruce hlava nehlava.
Ublížení je vlastně pro autora vlastní zesměšnění, kam se dotyčný sám textem dostal a o čem, a hlavně JAK se vyjadřoval. Opět paralela s bitkou, po níž můžete být vítězi, půjde z vás strach, ale taky mnozí na adresu vaší nekontrolované brutality utrousí, že jste jenom vůl.
Ale tím se nenechte zaskočit. Při pozitivním psaní o politikovi je důležité nenechat přesvědčit sám sebe, že je nutné ukázat i politikovu druhou tvář a začít, byť jenom letmo, korespondovat s jeho možnými kauzami a omyly. Na tohle při správném psaní zapomeňte a nepouštějte se do debaty se svým svědomím, natož se svědomím toho, o kom píšete. Pamatujte si, že špinavou práci za vás udělá někdo jiný, a proto si s něčím takovým nemusíte vy špinit prsty a klávesnici. Někdo jiný rád přispěchá s kritikou vašeho oblíbence a za vás čtenářům zprostředkuje, co by vám ve vašem článku jenom přitížilo.
Pokud se snažíte o pozitivní pohled, musíte svůj diamant vybrousit do dokonalosti. Nesmí být na něm sebemenší kaz, prasklinka, a musí se stát výstavním kouskem, jenž získá další plusové body stylovým podstavcem a nasvícením. Nesmíte ustoupit ani před možností, že vás za váš názor bude někdo hanit, čemuž se však dá předejít mnohými způsoby. Nestačí si jenom říct, že lidé jsou takoví a jsou takoví hloupí a že vám pouze závidí um, musíte se od mnoha věcí úplně oprostit a nedovolit k vaší osobě jejich sebemenší vliv.
Píšete na veřejném médiu, protože jinde nemáte šanci se dostat do většího podvědomí čtenářů, a co si budeme povídat, nepíšete pro srandu králíkům, takže se tlaku čtenářů neubráníte. Můžete však takový tlak zmírnit.
Třeba jej zmíníte, že pod svým článkem nepovolíte diskuze. Je to drobnost, ale s velkým psychologickým účinkem pro vás. Jako lidé snadno propadáme pochybám a mezi mnoha oblíbenými větami, které v životě užíváme, jsou i ty, že na tom něco je a na každém šprochu, pravdy trochu.
Názory pod články nepotřebujete. Působí jako kapky jedu, jimiž se vám pomaličku polehoučku plní duše, abyste poté i třeba mnohé věci vzdali a sami ukolébali do představy, že ani neměly cenu. Diskuzi vypněte a odůvodněte si to třeba tím, že rady nepotřebujete, a co jste zač, už vám stejně dávno řekli jiní.
Vzpomínka
V tomto místě mi dovolte trochu zavzpomínat. Před lety jsem psal pro jiné médium a nebyl jsem pro některé redaktory oblíbeným, případně snadno stravitelným soustem. Psal jsem si vlastní linií, uklidňuje sám sebe čímsi o svobodě duše a projevu, a sbíral další zkušenosti o tom, jak tak na světě chodí, když vás někdo nemusí, ale nechce vám to říct, jelikož stále slušně na vás vydělává.
Když nechcete někomu něco říct, někoho si na to najdete. V tomto případě to bylo celé komando autorů a diskutérů, kteří se na mě pod článkem vrhli a bodali jako vosy. Bylo jedno, co jsem napsal, důvod na výtku či osobní útok se našel vždycky nehledě na téma.
Řešil jsem situaci s redakcí, aniž bych tušil, že se mi předem vysmála a nijak proti svým lidem logicky nezasáhla, načež jsem přešel k jinému řešení a pod články nepovoloval diskuze. Moc to nepomohlo. Zrušit diskuze znamená viditelné stigma, pokud sám diskutujete někde jinde. Něco jako „neplatíš, nepřepínej!“ Povolaní diskutéři si vás posléze na jiných diskuzích najdou a nehledě na váš příspěvek, dají vám skutečnost, že vy sám nepovolujete diskuze, několikanásobně sníst.
Diskuze jsem nakonec povolil a nijak na ně nereagoval, ale když se poměry změnily a přitvrdily v tom, že jste mohli při psaní patřit pouze jedné straně síly, toto medium jsem opustil a přešel sem. Podotýkám, že cokoli v podobě šikany jsem zde v diskuzi nezažil, třebaže diskutéři, kteří se šikany dopouštěli jinde, už i zde kolem mě slídí. Ale nejspíš tuší, že jejich kamarádské vztahy s tamější redakcí upevňované stálým poplácáním po zádech zde nemá takovou sílu.
Pište jako o život
Když však píšete články a nepovolujete diskuzi, musíte tento fakt nějak omluvit. Děláte to nejen pro sebe, ale i pro vlastní vědomí, že co děláte, je správné. Nepotřebujete tomu tolik. Stačí, když ostatním dáte vědět, že věcnou diskuzi a oponenturu vítáte jinou formou a příliš nevnímáte, když se pak kdokoli skutečně vyjádří. Nad někým takovým mávněte rukou a usmějte se na sebe. Nic víc nedělejte. Nemáte to zapotřebí.
Víc se zaměřte na své psaní. Absolutně a daleko hoďte za hlavu veškeré možné nesrovnalosti s vaší hlavní postavou a vypíchněte jí v co nejjasnějším světle a nebojte se přehánění, jelikož přehánění má obrovskou, pro vás pozitivní moc.
Lidská mysl má při čtení vždy spuštěnou cenzuru, a pokud něco čte, dokáže mnoho věcí zpětně vymáznout, aby celkové vyznění textu bylo pro ni snesitelnější. Někdo by mohl říct, že nejde o cenzuru, nýbrž o názor, ale i tak se stále jedná o přijatelné opatření, aby výsledek pro čtenáře nepůsobil natolik šokujícím vyzněním.
Díky této vlastnosti můžete do textu vložit mnohé, o čem vy tvrdíte, že je pro čtenáře důležité. Stačí takovou věc pouze postavit mezi dvě šokující, které čtenářova mysl vymaže, a ponechá mu právě vámi vybranou uprostřed. Podobný trik používal třeba Quentin Tarantino, který do svých filmů přitočil schválně extra brutální scény, které cenzor, nebo chcete-li ten, kdo určoval diváckou přístupnost, bez debaty vyhodil, avšak také přimhouřil oči nad (z jeho pohledu teď) méně pohoršujícími. Konečný střih byl poté přesně takový, jak si ho pan režisér přál.
Nijak se proto neobávejte svůj pozitivní přístup řádně přiostřit. Navíc vám za něj nic nehrozí, tudíž si můžete nad klávesnicí vyhrnout rukávy a nechat plynout svoje nadšení skrze slova a věty. Pořád si pamatujte, že lidská přirozenost dělat si vlastní názor/cenzuru je na vaší straně – v té chvíli jste jako boxer, který má soupeře v rohu a ten soupeř je už vyčerpaný, slabý, ale rozhodčí nemá důvod nic ukončit, dokud nepadne na zem, kde mu ještě dáte dvě rány, a teprve pak vás od něj odstrčí.
S tímto přístupem ke psaní, k tématu, k charakteru popisovaného politika, ale i k sama sobě, dosáhnete obdivuhodných výsledků a najdete si své čtenáře. (Na odpůrce jsme se naučili nemyslet.) Váš život může díky dynamickému psaní nabrat nový směr, nehledě na možnosti, jimiž si svým psaním a názory v něm život zlepšíte.
A o to přeci jde. Něco zlepšit.
O tom rvaní si víc řekneme jindy. Nebojte, ono taky přijde. Většinou právě po psaní, které budete muset jednou před někým obhájit.
