Článek
Při pohledu na průzkumy veřejného mínění se takový scénář může zdát jako sci-fi, a kdekdo si bude ťukat na čelo. Avšak v minulosti se nejednou stalo, že konečné výsledky se od průzkumů výrazně odlišovaly. Kupř. ještě na přelomu února a března roku 2021 přisuzovaly průzkumy koalici PirStan zisk 34 % hlasů, aby nakonec skončila se ziskem 15,6 %.
Nedávné krajské volby navíc prokázaly, že rozdělení hlasů mezi systémový a nesystémový blok je stále zhruba vyrovnané, v senátních volbách pak kandidáti SPOLU dokonce zvítězili. A rozhodující cílová rovinka před volbami je prozatím hodně daleko. Největší chybou by tak bylo začít se již nyní s nástupem hnutí ANO do budoucí vlády smiřovat, a volby pasivně vyhlížet jako nevyhnutelnou popravu demokracie.
Základní cíl prozápadních voličů v nadcházejících volbách je stejný jako v těch předchozích, a sice zisk nadpoloviční většiny mandátů pro systémovou koalici, tj. vládní strany a Piráty. A není nikterak nereálný. Systémová koalice mu však musí jít naproti mnohem ofenzivněji, promyšleněji a sebevědoměji než doposud.
Co si pod tím představit? Třeba čtyři následující okruhy:
1) Komunikace výsledků dosavadní práce vlády a vize budoucnosti
Pro objektivní hodnocení dosavadní činnosti vlády jsou rozhodující dvě základní skutečnosti:
- vláda svůj mandát v extrémně náročném období od roku 2021 zvládá v souhrnu nesporně lépe, než by jej zvládl kabinet hnutí ANO, lhostejno zda jednobarevný či ve spolupráci s dalšími neliberálními stranami
- systémová koalice je u nás prozatím jediným garantem pokračování demokratického směřování a západního kursu naší země, tj. i životní úrovně na kterou jsme zvyklí
Prokázat pravdivost těchto výroků není složité. Vláda má na své straně to nejdůležitější, a sice objektivní data, která hovoří v její prospěch. Musí však veřejnosti své výsledky mnohem aktivněji prezentovat a podrobovat důsledné veřejné kritické analýze návrhy opozičních antiliberálů. Jinými slovy, lépe vše komunikovat navenek.
K vítězství v politice totiž bohužel nestačí nabízet objektivně nejlepší vizi, ale přesvědčit veřejnost o tom, že je (pro ni) nejlepší. To je samozřejmě mnohdy nevděčná dřina, neboť někdy je nutné dokola vysvětlovat i tak zřejmé věci, jako kupř. že životní úroveň na Západě je neporovnatelně vyšší než v Rusku. Bohužel lepší to nebude. Většinová česká společnost není a v dohledné době určitě nebude plná informačně plně gramotných géniů, a politik s tím musí počítat.
A když to vláda umí odpracovat, je skutečně tak nepřekonatelný problém umět to i adekvátně prezentovat? A pokud Babiš zvládá politický marketing populismu a dezinformací, proč by vláda nemohla zvládnout marketing pravdivých dat?
Pochopitelně nemůže zůstat jen u výsledků dosavadní práce. Systémová koalice musí předvést dynamickou kampaň pro budoucnost, přesvědčivě vysvětlovat kam a proč chce naši zemi směřovat a jak toho dosáhnout. Samotný program Antibabiš skutečně nestačí, jakkoliv obvykle velmi ilustrativně ukazuje, kde naši zemi vidět nechceme. Lidé musí vidět pozitivní vize, které je osloví, musí jim rozumět a uvěřit, aby se s nimi mohli ztotožnit.
Příklad? Jednou z priorit by nepochybně mělo být koncepční řešení naší dlouhodobě velmi nepříznivé situace s dostupností bydlení a náklady na něj, přičemž inspirací by mohl být třeba vídeňský model. Pak alespoň část voličů oželí i těch pár stovek, které by jim na úkor dalšího samoúčelného zadlužování státu přihodil Babiš. A právě třeba tato část voličů může být rozhodující.
2) Maximalizace profitu z integračního i dezintegračního prvku v systémové koalici
Systémová koalice musí v oslovování potenciálního voličského elektorátu vytěžit maximum ze své pětiprvkové struktury, která bude v předvolební kampani proti neliberální opozici výhodou. Klíčem k úspěchu je vhodná kombinace integračního i dezintegračního prvku. Na jedné straně tedy integrace ODS, KDU-ČSL A TOP 09 do volební koalice SPOLU, na straně druhé odstupňovaná dezintegrace těch partnerů, kteří určitě 5 % překročí. Relativní dezintegrace se týká hnutí STAN (jsou součástí vlády, ale nikoliv koalice SPOLU) a absolutní se týká Pirátů (nejsou již součástí vlády, ale jsou spolu s vládními stranami nadále součástí systémové koalice).
Nejdříve k výhodám integračního prvku. Bude-li ODS, KDU-ČSL A TOP 09 opět kandidovat v koalici SPOLU, nemohou propadnout hlasy oběma menším stranám. Ty mohou pro koalici mít cenu zlata a navíc jejich voliči se nemusí bát jim hlasy odevzdat. Tato koalice byla základem úspěchu již ve volbách 2021, a má veškeré předpoklady to zopakovat.
K tomu krátké odbočení. Konzervativní stoupenci samostatné kandidatury ODS jako Jan Zahradil jsou průhlední jako sklenice vody. Formát SPOLU nekritizují ani tak z obav o „ztrátu identity a voličů“ ODS, ale v kalkulaci, že při samostatné kandidatuře se alespoň jeden z menších členů nynější koalice do PS nedostane a jeho hlasy propadnou. Většinová vláda na současném půdorysu by tak již nejspíš nebyla možná, a ODS měla po volbách pouze dvě varianty: vládu s hnutím ANO či odchod do opozice. Konzervativci předpokládají, že pak u rozhodující části straníků převáží touha po vládních křeslech nad mravním imperativem nespolupracovat s hnutím ANO. A to je právě cílem zbytku Klausistů v ODS.
Nyní k předvolebním výhodám dezintegračního prvku v systémové koalici. Kampaň díky ní může vést ve třech okruzích. Jádrem provládní kampaně bude koalice SPOLU. Hnutí STAN může těžit z toho, že je sice součástí vlády, ale není součástí SPOLU, takže v kampani bude mít mnohem větší autonomii a možnost se odlišit. A největší prostor v tomto ohledu mají Piráti, které s vládními stranami pojí již jen příslušnost k principiální systémové koalici. Mohou se tak zaměřit na posbírání maxima hlasů prozápadních voličů, které vláda z jakýchkoliv důvodů zklamala či pro ně je třeba málo progresivní. Hlasy všech těchto tří okruhů se po volbách sečtou ve prospěch systémové koalice.
Strany neliberální opozice jsou oproti systémové koalici ve značné nevýhodě. Jejich lídr hnutí ANO je jedinou stranou, tj. může mít jen jeden program, jednu personální strukturu a jeden voličský elektorát. A z jeho potenciálních partnerů má sněmovní jistotu jen SPD, z jejíhož spojenectví s Rajchlovci zjevně sešlo. A všichni ostatní potenciální spojenci jako Stačilo, SOC-DEM, či Motoristé s Přísahou mohou snadno zůstat pod hranicí 5 %.
Žádné z vládních stran díky koaliční kandidatuře nic takového hrozit nebude, a navíc v celkovém souhrnu může případný vzestup jedné z nich vyvážit pokles jiné. Systémová koalice jako celek pak pokryje mnohem širší okruh voličů, protože nabídne tři různé předvolební programy (SPOLU, STAN a Piráti). Těchto nemalých výhod nutno v kampani do posledního zbytku využít. A opět se sluší ocenit Fialovo politické mistrovství, díky kterému koalice SPOLU a vládní koalice existují.
3) Neutralizace cílených manipulací pohádkáře Andreje
Hnutí ANO a celá neliberální scéna se snaží vládní politiku diskreditovat cílenými manipulacemi, kterým musí vláda začít mnohem hlasitěji oponovat. Mlčení totiž pro nemalou část společnosti znamená souhlas.
Příkladem je neustále živený mýtus o „blbé náladě“ ve společnosti, resp. o jejím spojování s Fialovou vládou. V takovýchto ryze subjektivních a velmi abstraktních otázkách bohužel platí, že 100× opakovaná lež se stává pravdou. A když se pořád dokola rozebírá, jak je všechno špatné, depresivní a vláda všechny zklamala, tak tomu posléze uvěří i lidé, které by to jinak ani nenapadlo.
Celý mýtus o blbé náladě má hned tři manipulativní roviny:
- že se máme špatně
- že se máme vinou vlády hůře než dříve
- že při vládě neliberální opozice bychom se měli lépe
Každá z nich si pak může žít svým vlastním životem, a nabalovat na sebe další nesmysly, aby se vláda vykonstruovala jako univerzální symbol nespokojenosti části veřejnosti. Vláda pak může zkrátka za všechno, v nejnovějších choromyslných výplodech konspirátorů dokonce i za počasí. Češi jsou navíc ve stěžování mistři. Dokonce myslím, že kromě pití piva nám žádná jiná činnost tak dobře nejde.
Celá tahle mantra je bohatě živena marketingem hnutí ANO. Aby totiž mohli říci „ANO, bude líp“, musí nejprve veřejnosti podsunout myšlenku, že se má špatně. Oponovat je přitom velmi jednoduché. Třeba tím, že v závislosti na použité metodologii je Česko 32., resp. 19. nejvyspělejší zemí světa, průměrný Čech náleží mezi 14 % nejbohatších lidí na světě, a v EU jsme v indexu prosperity a finančního zdraví aktuálně na 14. místě.
Vzhledem k bezprecedentní náročnosti posledních let lze naopak považovat za úspěch Fialovy vlády, že se jí podařilo vysoký standard našich životů udržet. Kromě toho je vláda nekompromisním zastáncem naší pevné integrace se západem, z čehož nám kynou jen výhody. A pokud nás někdo chce z toho světa blahobytu vyštvat, pak právě neliberální opozice. Ještě má někdo dojem, že bychom měli kolektivně fňukat a čekat na spasitele z pohádky o hodném Andrejovi?
4) Maximální mobilizace prozápadních voličů
Tento nástroj se musí volební kampaní táhnout jako červená nit. Nemusí jít jen o zdůraznění západo-východní křižovatky, na které se v těchto volbách ocitneme. Motivace může mít i mnohem hmatatelnější podobu.
Nadcházející volby jsou totiž posledním vzepětím Andreje Babiše v tuzemské politice. Pokud opět neuspěje, další čtyři roky v roli řadového poslance už na nový úspěch čekat nevydrží. A po odchodu hlavního principála na politickou penzi se rozpadne i celý cirkus. Žádný z jeho spolupracovníků totiž nemá vlastnosti, aby ho dokázal udržet. Pokud by se Babiš v hnutí přestal aktivně angažovat, zanedlouho bude mít ANO jen kolem 10% podpory, případně se rozštěpí. Podobně by do zapomnění vyšuměla i SPD bez Okamury.
Jinými slovy, výsledek voleb může klidně znamenat rozhodující porážku české antiliberální nesystémové scény. A bez Babiše by se poté vrátila na společenskou periferii, kam patří. Tento monumentální úspěch je blíž, než se může zdát. Cíl vyhrát volby by tak neměl být defenzivní ve smyslu ubránit se před Babišem, ale ofenzivní a proaktivní politikou neliberální scénu úplně porazit. A to i v zájmu těch voličů, kteří se od ní nechali obelhat jako drobní střadatelé v 90. letech od Viktora Koženého.
Petr Fiala toho za svou prozatím velmi krátkou politickou kariéru dokázal víc než většina jeho předchůdců za celý svůj život. Na naší současné politické scéně není nikdo, kdo by mu byl v kombinaci intelektu, vzdělání a morálních vlastností schopen konkurovat. A pokud jsou lidé jako on společenskými lídry, má z toho rozhodující prospěch celá společnost.
Systémová koalice ztělesňuje vizi, která je světově nejúspěšnější, což dokazuje postavení západoevropské civilizace v evropském i světovém měřítku.
Pokud ji odmítneme, nepotrestáme Petra Fialu ani jiné koaliční politiky, ale sami sebe i příští generace této země.
Pokud ji přijmeme a nastoupenou západní cestu i pro další volební období potvrdíme, překročíme vlastní stín východoevropské tranzitní demokracie na cestě k demokracii plnohodnotné. A budeme mít konečně důvod být na sebe hrdí.
