Článek
Úvodem
Při čtení analýzy pana Pokorného si znovu uvědomuji hluboký rozdíl mezi technokratickým přístupem k politice a odpovědností, kterou jako občané cítíme vůči sobě navzájem a vůči své zemi.
Mezi řádky tohoto článku rezonuje obraz politiky jako šachové hry, kde každé rozhodnutí slouží k okamžitému zisku a prospěchu hráče, nikoli však ke skutečné pomoci či úlevě těm, kdo tuto pomoc potřebují.
Z poměrně povrchního přístupu publicisty R. Pokorného vyplývá domněnka, že by české problémy mohly být řešeny prostou výměnou postů na politické scéně, střídáním jedné figurky za druhou, jako bychom stáli před jednoduchým součtem mocenských operací. Stačí vyměnit křesla, provést nové volby, a vše se opět „spraví“ anebo zásadně „pokazí“, kdyby se k moci dostali Pokorného neoblíbenci. Koho pan Pokorný nemá rád, ví čtenář jeho textů již od počátku. Pokorný jede jako buldozer - vše je pro něj černé (dnešní opozice) nebo sněhobíle čisté (Fialova koalice). Pokorný úplně zavírá oči před dnešními problémy, které způsobila Fialova vláda. Bohužel, po třech letech této vlády, je jasné, že Fialová pětikoaliční (dnes čtyřkoaliční) vláda nevládla dobře. Problémů jsou tuny, hlavně v ekonomické oblasti. Naše úspory se za tuto dobu znehodnotily o téměř 30 procent, což je evropský smutný primát. A to je jenom jeden z mnoha důvodů, proč této vládě neradno tleskat.
Odpovědnost za špatné výsledky
Nezapomínejme, že vláda pana Petra Fialy přišla do úřadu (2021) s příslibem ekonomické stability a rozvoje, ale místo toho jsme byli svědky citované nevídaně rostoucí inflace, rostoucích cen energií, potravin a dalších základních potřeb. A to více než v jiných členských státech EU. Navíc v rozporu se svými předvolebními sliby nám zvedla daně (například z věcí nemovitých, čímž mj. ještě více oslabila dostupnost bydlení nejen pro mladé lidi).
Ačkoli se vláda možná i snažila některé problémy řešit, jako například zvýšením minimální mzdy nebo jednorázovými podporami, tyto kroky zdaleka nestačily kompenzovat ztráty, které moravské a české spodní miliony občanů utrpěly.
Navíc, neschopnost vlády efektivně reagovat na výzvy a důsledky, které přinesla pandemie covid-19 a válka na Ukrajině, jen zhoršila ekonomickou situaci. Inflace dosáhla rekordních hodnot, a to nejen kvůli globálním faktorům, ale i kvůli nedostatečnému a chaotickému řízení naší ekonomiky. O tom všem Pokorný mlčí.
Nevyvážený černobílý nepokorný pohled
Takový jednostranný pohled (přes provládní růžové brýle pana autora) je nejen mechanický, ale také hluboce odtažitý od toho, co náš občanský život ve své podstatě znamená.
Jak často slýcháme, že někdo „ví“, co je pro občany nejlepší? Mnoho vševědných politiků, právníků, politologů a právních filozofů jako pan Pokorný si pohrává s konceptem „správných“ vládních rozhodnutí, jako by někde existoval univerzální klíč k tomu, co by každý občan potřeboval. Aniž by se ptali (mimo výjimky voleb) přímo nás, obyčejných lidí.
Ve svém článku kriticky zmiňuje (či spíše perfidně zesměšňuje) českou politickou opozici a vládní síly s lehkostí, která naznačuje, že „boj“ mezi nimi je jakýmsi trvalým a nutným zápolením, které by samo o sobě mohlo přinést výsledky.
Ale je to opravdu to, co společnost potřebuje? Nejsou skutečné problémy mnohem hlubší a systémové, mnohem více spjaté s odcizením mezi vládní mocí a těmi, kteří mají být příjemci jejích rozhodnutí?
Ve světě, který pan Pokorný vykresluje, se problémy společnosti redukují na problémy vlády, na úspěšnost či neúspěšnost těch či oněch kroků, ale kde je člověk v tomto přístupu? V této koncepci je občan často jen abstrakcí, číslem ve výzkumu veřejného mínění, přelétavou proměnnou, která má sloužit k tomu, aby ospravedlnila či podpořila nějakou agendu.
Ale člověk nemůže být pouhou proměnnou. Člověk, obzvláště ten trpící nebo ten, který se ocitá na okraji, je měřítkem, kterým se má poměřovat úspěch každého politického kroku. Politika bez empatie a bez schopnosti naslouchat skutečným potřebám lidí, je politikou prázdnou, mechanickou a odtažitou od reality, ve které denně žijeme.
Pokud se spokojíme s tím, že přistoupíme na povrchní rétoriku a pouhou výměnu křesel ve vládě, přestáváme chápat, že skutečná moc politiky neleží v boji o dominanci, ale v hluboké odpovědnosti, kterou by vládní činitelé měli mít vůči každému z nás.
Skutečný politik nesmí být ani technokrat, ani čistě pragmatický manažer, ale především člověk, který chápe a respektuje trable druhých, včetně těch, kteří nemají silnější hlas.
Představme si svět, kde politikové nejsou izolováni ve svých úřadech a kde každé jejich rozhodnutí není utopeno ve zjednodušujících klišé. Svět, kde politická moc není vykonávána „za“ lid, ale „pro“ lid. Kde si jsou vědomi, že slouží nám, a ne my jim.
Závěrem - touha pomoci ne po moci!
Odmítám přistoupit na myšlenku, že by stačilo někoho vyměnit nebo někoho odstranit, aby se věci automaticky změnily k lepšímu. Tím bychom jen vytvářeli prostor pro nové rozdělení moci, ale ne pro lepší správu a lidskou odpovědnost. Pakliže chceme skutečnou změnu, musíme opustit představu politiky jako mechanické hry o moc a vrátit se k podstatě veřejné služby.
Skutečně svobodná společnost byla a je společností, kde si mocní uvědomují, že jejich síla spočívá v naší důvěře a v jejich odpovědnosti. Pokud se naše politika zaměří pouze na výše citovaný mechanismus výměny a ztrácí kontakt s obyčejnými lidmi, nejen že se nevyhnutelně vzdaluje našim potřebám, ale i riziku, že ztratí důvěru lidí. Ano tu bazální důvěru na které byla a je její legitimita postavena.
