Článek
V minulých dnech jsem publikoval článek na téma možných kroků stran původní pětikoalice, které je mohou nasměrovat k volebnímu vítězství v příštím roce. Pod mým článkem byl publikován oponentní příspěvek, na který považuji za vhodné v rámci veřejné diskuse reagovat, přestože s mými argumenty téměř nepolemizuje.
S autorem lze souhlasit, že „univerzální klíč co by každý občan potřeboval“ jistě neexistuje a většina věcí skutečně není černobílých. Příkladem je EET, důchodová reforma, daně, platy politiků, migrace, Green Deal i další témata, která jsou legitimním předmětem demokratického diskursu. Přesto však existují témata, která mají zcela jasnou polaritu. Stejně jako postupy, které v demokratické společnosti nepřinesou prospěch nikomu. A právě ty u naší neliberální opozice jednoznačně převažují.
Proč je současné hnutí ANO pro Česko objektivně škodlivé jsem psal již mnohokrát, takže postačuje nejstručnější přehled. Postoje hnutí ANO konvergují se zájmy Putinova režimu, tj. jsou proruské. Stojí na politice populismu, který je s řádnou správou země neslučitelný. Používá dezinformace jako standardní výrazový prostředek. Babišovi blízcí političtí přátelé jsou hlavy proruských antiliberálních režimů Fico a Orbán. Babišovo obhroublé a arogantní vystupování je neslučitelné s podobou demokratického evropského státníka 21. století. Minulá vláda premiéra Babiše naši zemi v řadě ohledů poškodila, ta nová by vzhledem k Babišově radikalizaci, antizápadní hysterii a potenciálním mezinárodním i vnitrostátním spojencům byla cestou do politického středověku.
Pokud jde o Babišovy osobní kauzy, nejkřiklavější a jak z divokého Východu je případ zavlečení jeho syna na Krym. I pokud nešlo o únos, ale o „ozdravný pobyt“ , bylo to fatálním selháním Andreje Babiše. Nad otcem s neomezenými finančními možnostmi, který svého nemocného syna trvale žijícího s matkou ve Švýcarsku pošle „ozdravit“ v doprovodu soudně trestaného Rusa na Ruskem okupovaný Krym, zůstává rozum stát. To má být vizitka premiéra demokratické země? A pokud se někdo takto chová ke členům vlastní rodiny, co od něj čekat při rozhodování o milionech lidí, ke kterým nemá žádný citový vztah?
Vůbec tak nejde o to, zda má někdo rád Babiše nebo Fialu, ale že hnutí ANO nemá základní programové, personální ani morální předpoklady vést tuto zemi k prosperitě. Babišovy politické kompetence lze přirovnat k chirurgovi, který si plete slinivku se žlučníkem i jehlu s nití, a pacientům namísto informací o zdravotním stavu říká co chtějí slyšet, aby na něj psali kladné recenze. Je to naoko takový bodrý chlapík, občas pacientům rozdává i koblihy a ukazuje své fotky v plavkách, takže ho někteří můžou mít i rádi. Ale jen úplný blázen mu svěří péči o své zdraví. Stejně jako Babišovi řízení státu.
Oponující autor se dále domnívá, že záměrně mlčím k údajným neúspěchům Fialovy vlády. A začíná inflací. Přestože je oponentní autor právník, nejspíš mu uniklo, že boj s inflací nenáleží k ústavním pravomocem vlády, ale ČNB, která je podle čl. 98 odst. 1 Ústavy odpovědná za cenovou stabilitu, přičemž současného guvernéra Michla jmenoval ještě Miloš Zeman.
Podle Jany Matesové, ekonomky a bývalé zástupkyně ČR při Světové bance, nese další díl viny za vysokou inflaci předchozí Babišova vláda „svou vysoce nezodpovědnou rozpočtovou politikou.“ Současná vláda podle ní nese vinu pouze v tom, že nedokáže zcela ignorovat opoziční tlaky na pokračování v příliš velkorysé výdajové politice. A svoji vinu mají i všechny předchozí vlády, neboť nezajistily ochranu českého trhu před vlivem silných podnikatelských lobby v odvětvích produkujících statky nezbytné pro život společnosti (kupř. energetika či vodní hospodářství). Svalovat tedy rozhodující část viny na současnou vládu je zcela nesprávné tvrzení. V neposlední řadě pak nutno dodat, že v současnosti inflace klesla pod 3 %, což již nepředstavuje vážný problém.
Autor dále zmiňuje, že vláda porušila svůj slib nezvyšovat daně. Použiju-li autorovu obvyklou terminologii, vyčítat vládě tento krok je velmi perfidní. Vláda totiž svůj slib neporušila ze své libovůle, ale z důvodu podstatné změny okolností nezávislé na její vůli. Je to totéž jako když někdo slíbí kolegovi půjčit auto, které mu ale mezitím někdo ukradne. Svůj slib tedy nesplní, ale nikoliv vlastní vinou, a proto mu to nelze přičítat k tíži. Vláda v okamžiku svého Programového prohlášení nemohla tušit, že přijde ruská vojenská agrese a její dominový efekt, energetická krize či dvouciferná inflace. Nic z toho nezavinila a ani nemohla předvídat. Zásah na pomoc nízkopříjmovým domácnostem v této situaci si samozřejmě vyžádal neplánované zvýšení státních výdajů, což bylo nutné kompenzovat zvýšením daňového výnosu. Máme tedy vládu kritizovat, že v krizových okamžicích nenechala občany na holičkách?
Kromě toho nutno připomenout, že provedené zvýšení daní bylo velmi minimalistickou variantou, a řada vlád by stejnou situaci řešila mnohem razantněji. A nelze zapomenout, že vláda zvýšila slevu na poplatníka, a základní potraviny, léky i zdravotnické potřeby přesunula do nižšího daňového pásma. V souhrnu se tak namísto zvýšení daňové zátěže jedná spíše o daňovou optimalizaci v rámci konsolidačního balíčku, který byl přijat k ozdravení veřejných financí po jejich drancování Babišovou vládou. A pokud si snad někdo myslí, že Babišova vláda všechny své sliby plnila, může si osvěžit paměť kupř. v tomto přehledu.
Autor dále za vládní hřích považuje vysoké ceny energií. To je však jen další příklad externality nespočívající v činnosti vlády. Hlavní nadstátní příčinou energetické krize je ruská invaze na Ukrajinu, a vnitrostátní potom pád Bohemia Energy, což jsou skutečnosti zcela nezávislé na činnosti vlády. A co naopak bylo činností vlády? Zastropování ceny energií, odstranění závislosti na ruském plynu, kterou žádná z předchozích vlád řešit nedokázala, a důležité kroky k odstranění závislosti na ruské ropě. Namísto kritiky tak i zde vláda zasluhuje pochvalu a uznání.
Ze stejných důvodů vláda není viníkem ani vysoké ceny potravin, kterou se jí autor rovněž snaží připsat. Vláda v tržním hospodářství neřídí cenotvorbu, takže za cenovou hladinu logicky není odpovědná. Neúměrně vysoké ceny jsou důsledkem špatně fungujícího trhu, za jehož kontrolu trhu odpovídá ÚOHS v čele s Petrem Mlsnou, kterého jmenoval Miloš Zeman na návrh Babišovy vlády. Případná kritika by tak měla směřovat sem. Přestože má současná vláda na poli cenové regulace potravin minimum možností, podnikla již zmíněný důležitý krok v podobě přesunu základních potravin a léků do nižšího pásma DPH. A pokud to očekávané zlevnění nepřineslo, opět to není vinou vlády, ale obchodníků, kteří tuto úsporu do cen pro koncové zákazníky patřičně nepromítají.
Největší bizarností však je, že Babiš zadlužení státu (které sám způsobil) a vysokých cen potravin (z nichž Agrofert významně profituje), velmi poklesle zneužívá v politickém boji. A nejspíš si z toho udělal dokonce strategii k trvalému podvázání moci v této zemi.
Jak? Velmi jednoduše. V době své vlády vyhazuje ve velkém státní peníze za účelem korumpování svých voličů. Tím je „namlsá“ a příští rozpočtově odpovědná vláda musí přistoupit k úsporným opatřením, což vede k voličské nespokojenosti. Lidé se totiž paradoxně nezlobí na vládu, která rozhazovala, ale na vládu, která po ní napravuje škody. A Babiš jako původce tohoto stavu veřejnost ještě podněcuje k útokům na vládu a slibuje „vrátit, co jim vláda vzala“. Ovšem nikoliv z vlastní kapsy, ale opět z veřejných peněz, čímž znovu ztíží pozici jakékoliv příští odpovědné vlády. A tento cyklus se může opakovat pořád dokola, dokud lidé budou na populistickou politiku slyšet.
Současně Babiš plní farizejskou dvojroli, kdy na jedné straně v roli dominantního hráče na podnikatelském trhu z vysokých cen obrovsky profituje, a současně za ně ve své druhé roli opozičního „politika“ vládu kritizuje. A třešnička na tomto podivném dortu? Agrofert je rekordmanem čerpání z evropských fondů. Ano, z peněz toho zlého Západu, proti kterému se Babiš rozhodl „národně konzervativně“ bojovat se svými kamarády Viktorem a Robertem.
A tohle všechno kupodivu Babišovi stačí k podpoře od třetiny voličů, kteří mu nadále zobou z ruky a věří, že je Andrejem Dobrodějem, který je přijde zachránit z „fialové drahoty“. Pořád přemýšlím, zda je to jen zlý sen, anebo tomuto národu veškerý rozum vážně odnesl čáp do svého hnízda. Opět lze souhlasit s Petrem Fialou, který chápe nespokojenost ve společnosti, ale nechápe očekávání pomoci od Babiše.
S oponujícím autorem lze jistě souhlasit, že politika by měla mít na prvním místě člověka a vnímat svoji odpovědnost vůči voličům. Snaha vmanévrovat hnutí ANO do pozice zastánců chudých a slabých je však, velmi eufemisticky řečeno, nebetyčná naivita. V určité fázi svých předchozích metamorfóz si ANO na levicovou stranu alespoň rétoricky hrálo. Současné ANO má však programově i spojenecky nejblíže ke krajně pravicovému populismu.
Skutečně levicová politika je navíc založena na budování sociálního státu usilujícího o snižování společenských rozdílů. K tomu je potřebné vyšší, a především progresivní zdanění příjmů, které v Česku platilo do roku 2008 a na Západ od nás je běžné. Čím více je peněz ve státním rozpočtu, tím je logicky větší možnost jejich přerozdělování. S tím se pojí důraz na tzv. testované sociální dávky, kdy se nárok žadatele posuzuje podle celkové výše jeho majetku. Samotný status starobního důchodce či rodiče více dětí totiž ještě automaticky neznamená chudobu. Třeba Václav Klaus je dnes starobní důchodce, a Renata Kellnerová samoživitelkou tří dětí. Přesto ani jeden z nich finanční pomoc společnosti nepotřebuje. Na testované dávky dosáhne menší počet příjemců, ale o to vyšší dávky jim lze poskytovat a tím i účinněji bojovat proti skutečné chudobě.
Nic z toho Babiš nikdy neprosazoval. Peníze rozhazoval bez rozmyslu i těm, kdo je nepotřebovali. Jeho primárním cílem totiž nebylo pomáhat potřebným v nouzi, ale sobě samému k moci. Zároveň Babiš vždy byl a nadále je zastáncem rovné daně a nízké daňové zátěže, což je rovněž protipólem základních paradigmat levicové politiky. A v neposlední řadě nutno připomenout, že nejlepším předcházením chudoby je budování prosperující společnosti, inovativní ekonomiky a využívání konjunktury k prorůstovým investicím. Populistické rozhodování ani používání veřejných peněz jako předvolebního nástroje či programový život na dluh k ní však cestou nejsou.
Babiš tak reálnou levicovou politiku nikdy nedělal, a to dokonce ani v dobách, kdy si na levicového politika ještě hrál. A přestože je současná vládní kalice středopravá, i o nízkopříjmové skupiny obyvatel se stará lépe než Babiš v jakékoliv svojí metamorfóze.
Nadále tak neshledávám vůbec nic, v čem by vláda neliberální opozice byla pro naši zemi ve srovnání s vládou premiéra Fialy přínosem. Nemohu za to, že rozdíl mezi vládními stranami a neliberální opozicí je skutečně černobílý. Já jsem jej nevytvořil. Pouze si odmítám nalhávat, že jej nevidím.
