Článek
V neděli jsem publikoval úvahu, co výsledky krajských voleb vypovídají o současném rozložení sil mezi vládou a opozicí. Pod mým článkem se objevily dvě oponentní stanoviska (zde a zde), na které si dovolím souhrnně reagovat, pro přehlednost strukturovaně.
1) Není pochyb, že pětikoalice prohrála krajské volby a třeba Piráti utrpěli ohromný debakl. Mým cílem však nebylo hodnotit výsledky za kraje, ale na jejich základě orientačně presumovat celospolečenské rozdělení sil mezi vládními stranami a hnutím ANO. K tomu je nejpřesnějším indikátorem porovnání počtu mandátů získaných vládními stranami a hnutím ANO souhrnně za celou zemi, z čehož při celkovém počtu 685 rozdělovaných mandátů vychází rozdíl ve prospěch hnutí ANO zhruba 30 mandátů. Úspěch pětikoalice to samozřejmě není, debakl ovšem také ne.
Chceme-li pak promítnout tato čísla do hypotetického výsledku voleb do PS, musíme dále namodelovat její podmínky. Do PS na rozdíl od krajů volí i voliči Prahy, což je přes 900 tisíc oprávněných voličů, s obvykle výraznou podporou současných vládních stran. A ve volbách do PS je oproti krajům obvykle výrazně vyšší volební účast, což rovněž nahrává stranám pětikoalice.
Do propočtu jsem zahrnul pouze strany, které v krajích získaly nějaké mandáty a současně lze očekávat jejich kandidaturu do PS s volebním ziskem alespoň 5 %. Přísaha kandidovala, ale nezískala ani jeden mandát, proto jsem ji nezahrnul. Motoristé v krajích nekandidovali, takže nebylo co zahrnovat. Kromě toho je pravděpodobné, že na to voliči Motoristů nereagovali neúčastí, ale přišli podpořit Přísahu, SPD, PRO, Trikoloru či příp. ANO. V součtech hlasů neliberální scény za kraje jsou tak pravděpodobní voliči Motoristů z podstatné části zahrnuti.
S Petrem Duchkem lze souhlasit, že k uvažovaným hlasům SPD do PS by bylo správné počítat ještě hlasy ve prospěch PRO a Trikolory, budeme-li vycházet z jejich záměru postavit i pro volby do PS společnou kandidátní listinu. Současně jsem ale neuvažoval třeba ani výsledky korespondenčních voleb, která se do voleb v PS promítne patrně v řádech desítek a nižších stovek tisíc hlasů. A zde lze (možná ještě s větší převahou než v Praze) rovněž očekávat podporu vládních stran. To byl také jeden z hlavních motivů, proč proti korespondenční volbě neliberální opozice tolik brojila a zneužívala svá vystoupení k obstrukcím.
Nezbývá mně tedy než setrvat u svého závěru, že optikou těchto výsledků se vládní a opoziční tábor jeví jako rámcově vyrovnané. Skutečnost, že se jedná o hrubý odhad nezpůsobilý zohlednit celou řadu dílčích odlišností mezi volbami do VÚSC oproti PS (částečně odlišné spektrum kandidujících subjektů, jiní kandidáti, větší roztříštěnost kampaně, odlišná hlavní témata, částečné odlišnosti metody přepočtu hlasů na mandáty atd.), vyplývá z povahy věci a netřeba ji snad ani zdůrazňovat.
2) Společenskou nespokojenost nikdo nezpochybňuje. Jenomže ta není produktem Fialovy vlády, nýbrž zde již byla velmi intenzivně přítomná již v průběhu vlády Babišovy. Fialova vláda ji tak nevyvolala, pouze prozatím nedokáže odstranit. Proč? Dílem proto, že řada příčin je mimo dosah jakékoliv vlády a vyplývá spíše z dlouhodobé osobní nespokojenosti části společnosti s vlastním životem. Dílem proto, v jakém stavu Fialova vláda zemi přebrala a jak dlouho trvá, než se systémové změny projeví. Dílem proto, že některé své sliby splnit nemohla, protože mandát vykonává v bezprecedentně náročném období, jehož rozsah dopředu nemohla předvídat. A dílem samozřejmě i pro své vlastní chyby v domácí politice.
Jenomže ani případná nová Babišova vláda tuto společenskou negativitu neodstraní. Nemá žádný kouzelný prsten, který u nás vykouzlí německé mzdy s českou produktivitou práce či inflaci na úrovni eurozóny. Lidé, kteří nadávají dnes, by po nástupu nové Babišovy vlády nadávali brzy znovu, čemuž jsem se s mírnou nadsázkou věnoval v tomto článku. Naše země by však tentokrát objektivně utrpěla mnohem víc než za předchozích Babišových vlád, a to díky současnému programu hnutí ANO v podobě populistického pravicového nacionalismu hlásící se k ideologii neliberální demokracie. Jinými slovy slovenský scénář, a to včetně úrovně Babišových potenciálních koaličních partnerů.
Nelze ani zapomenout, že pokud se oslabí naše pozice v EU či bychom ji (pod taktovkou SPD) dokonce úplně opustili, nejvíc tím nebude trpět bohatá Praha, ale strukturálně postižené chudé regiony a venkov, který je paradoxně voličskou baštou antievropské scény. Záleží na tom, zda si to tamní voliči uvědomí včas.
Česko tak trochu připomíná fotbalový tým, který dlouhodobě nehraje moc dobře, a namísto sebereflexe hráčů z toho vždy viní trenéra. A toho současného už taky chtějí vyhodit. Důvod? Hrají pod ním špatně. Koho chtějí místo něj? Toho, kterého předtím vyhodili z důvodu, že pod ním hráli špatně. Jak to dopadne? Angažují-li toho staronového, po čase ho znovu vyhodí. Důvod? Budou pod ním hrát špatně. Dokud jim nedojde, že sebelepší trenér za ně zápasy neodehraje, nikam se nepohnou. Podobně aby se naše společnost nastartovala k lepším výkonům, musí sama chtít a tvrdě pracovat namísto čekání na spasitele, který to udělá za ni. Žádný takový totiž neexistuje.
3) Vláda v tržním hospodářství neřídí cenotvorbu, aby jí bylo možné přičítat odpovědnost za vysoké ceny. Není ani orgánem odpovědným za cenovou stabilitu, aby měla v popisu práce boj proti inflaci - to je podle čl. 98 odst. 1 Ústavy hlavní ústavní povinností České národní banky, aktuálně v čele s guvernérem Michlem, kterého jmenoval ještě Miloš Zeman. Pokud jde o dotace, rekordmanem čerpání z evropských fondů je Agrofert. A vláda přirozeně nemůže ani za ruskou agresi na Ukrajině, která dominantně způsobila energetickou krizi.
Naopak můžeme sledovat, kolik zásadní práce vláda odvedla kupř. na odstranění původní téměř výlučné závislosti na ruském plynu. Během poloviny svého funkčního období udělala na tomto úseku víc práce než všechny předchozí české vlády dohromady. A potvrzují se i vládní prognózy, že nakonec ani žádné „pragmatické“ paktování s Ruskem ke štěstí nevede. Vzpomeňme na letní ropnou krizi na Slovensku či v Maďarsku, anebo na drahý ruský plyn pro Maďary. A Slovensko nemá ani onen „slibovaný klid“, neboť díky řádění Ficovy vlády se tam demonstruje znovu.
4) Ze současné vládní politiky nemám dojem, že by byla nakloněná „zelenému šílenství“ či podceňovala hrozby nelegální migrace. A i já sám, přestože jsem jinak zapřísáhlý eurofederalista a západoevropská kultura je mně zcela upřímně bližší než česká, mám ke Green Dealu i nelegální migraci, eufemisticky řečeno, velmi rezervovaný postoj, čemuž jsem již věnoval kupř. tento článek. O těchto tématech pochopitelně lze vést legitimní a dlouhé diskuse. Neliberální scéna k nim však zavírá dveře tím, že do všeho obvykle přidává ještě požadavek tolerance k ruskému vraždění, a to je pro každého civilizovaného voliče i politika nepřekročitelná červená čára.
5) Volební úspěch Martina Kuby a Jana Grolicha je mnohem spíše důsledkem jejich dobré práce pro kraj než „nevládně“ vedené kampaně. Logicky vzato – pokud dělají práci dobře, dostali by velmi pravděpodobně stejný počet hlasů i kdyby se důsledně drželi koaliční značky, a naopak pokud by pracovali špatně, individuální kampaň by je nespasila. Individuální kampaň tak byla spíše vyjádřením jejich osobního přesvědčení než nástrojem k zisku hlasů.
6) Část voličů je iracionálních a rozhoduje se až cestou k volební místnosti? Bezpochyby ano. Na ty však nemá smysl kampaň cílit. Argumentační kampaní lze totiž cíleně ovlivnit jen racionálně uvažující voliče.
7) Vyčítat vládě navyšování státního dluhu? Pokud je nějaké tvrzení, slovy jednoho z oponentů „perfidní“, pak tedy toto. Rekordmanem zadlužování země byla vláda hnutí ANO, přičemž plánovaný rozpočtový schodek 500 miliard Kč v letech 2020 a 2021 bez adekvátního prorůstového potenciálu bude těžko někým jiným překonán. Babišovou vládou nastolený výdajový trend má navíc nezanedbatelnou setrvačnost, s níž musí současná vláda rovněž bojovat. Povodně si samozřejmě vynutí navýšení schválené výdajové stránky na příští rok. S žádnou takovou živelnou katastrofou se Babišova vláda nepotýkala, a výdaje při covidových lockdownech byly zcela jiné povahy.
8) Petr Duchek dále uvádí, že pokud by u nás extremistické strany porušovaly zákony, Ministerstvo vnitra ČR by je rozpustilo. Předně nutno podotknout, že politické strany u nás nerozpouští ministerstvo, ale Nejvyšší správní soud. A dále doplnit, že tento nástroj patří k nejméně účinným v boji proto extremismu, což je známo i samotným justičním orgánům a reflektováno v jejich přístupu. Proč? Protože i kdyby k soudem nařízenému rozpuštění takové strany po měsíce či roky trvajícím řízení došlo, bezprostředně poté dojde k registraci programově stejné strany se stejnými lidmi pod jiným názvem, a celý proces může běžet zase od začátku. Mnohem účinnější je podpora přirozených regulačních mechanismů ve společnosti. Nebude-li veřejnost považovat extremismus za adekvátní odpověď na společenské otázky, takové strany se postupně vrátí na periferii politického zájmu.
9) Souhlasím s Petrem Duchkem, že samozřejmě nikoliv každý odpůrce vládních stran je proruský. Nic takového jsem ale netvrdil. Moje stanovisko je takové, že úspěch k Rusku tolerantní neliberální opozice je i zásluhou ruské propagandy, proti které je potřeba bojovat, protože její cíle jsou s demokratickým řádem naší země neslučitelné.
10) Názorový vývoj v odborných otázkách (Petra Fialy od euroskeptických postojů k těm současným) těžko hodnotit jako projev mravní nedostatečnosti, jak Petr Duchek naznačuje. Opak by znamenal, že jakýkoliv názorový vývoj je vlastně nemorální, což je jistě nesmysl. Mnohem důležitější je, jakými argumenty je daná změna zdůvodněná. A především zda je konsistentní postoj politika v zásadních hodnotových otázkách, kupř. podpora obrany napadené Ukrajiny proti Rusku či Izraele proti zrůdným teroristickým útokům hnutí Hamás vůči civilistům. A zde premiér Fiala a celá vláda zaslouží bouřlivý potlesk.
11) Extrém – výrazná odchylka od průměrných hodnot – se týká všech jevů, které mají nějakou variabilitu svého obsahu (např. extrémní teplota, sport, výška, šířka, slušnost, vulgarita, emoce, neznalost apod.) Podobně tedy nutně i v politice existují extrémy v rámci určitého systému, a jejich projevům se říká politický extremismus. To je prostý popis faktů, nikoliv účelové nálepkování.
12) Progrese znamená pokrok. Ve všech odvětvích lidské činnosti je pokrok žádoucím elementem. Z jakého důvodu se máme domnívat, že v oblasti společenského uspořádání tomu tak není, a proti progresivismu dokonce protestovat?
13) A proč je tak škodlivá neliberální demokracie? Právě proto, že je neliberální. Základním postulátem liberální demokracie je každému garantovat tak široký rozsah lidských práv, který je ještě slučitelný se stejným rozsahem lidských práv druhých, přičemž zásahy do nich nemohu být předmětem státní libovůle. Může snad neliberální demokracie nabídnout srovnatelně ambiciózní cíle? Anebo je snad něco takového cílem politiky současného hnutí ANO, SPD a uskupení jim podobných?
Petr Duchek svůj text končí slovy, že vláda „letošní volby prohrála a za rok uslyší poslední zvonění.“
Mě naopak zaujal bizarní „povolební“ tanec Andreje Babiše s jeho stranickou kolegyní poslankyní Helenou Válkovou. Může být klidně jeho poslední. Úplně stačí, aby pětikoalice dokázala veřejnosti vysvětlit výsledky své práce a svoji roli v obraně zachování Česka jako standardní západní demokracie. Pokud se jí to podaří, za rok zvítězí.
