Článek
Pokud Donald Trump udělal v nynějším konfliktu něco pozitivního, tak že v rámci jednání o míru přiměl Rusy odkrýt karty. Rusové se odvázali a dali nahlédnout do své skutečné tváře. A ta je ještě mnohem zlověstnější než běžný výraz gumové masky, kterou připomíná Putinův obličej.
Rusko již otevřeně přiznává, že jeho agrese na Ukrajinu je jen špička ledovce. A bude válčit tak dlouho, dokud nebudou odstraněny „příčiny vzniku války“ , mezi které počítá i osvobození bývalých sovětských satelitů z nucené sféry ruského vlivu. Buď se tedy opět Rusku podvolí po dobrém, anebo si splnění těchto požadavků Rusko vymůže násilím. Závěr je tak vcelku jednoduchý - buď vytrvá vojenský odpor, anebo bude pokračovat ruská invaze směrem do Evropy.
Přesně před těmito ruskými záměry od počátku varuje Ukrajina i její západní spojenci. Celou dobu tak důsledně činí i Fialova vláda zdůrazňující nutnost se ruské agresi ubránit. Vyvrací licoměrné fráze, že dění na Ukrajině „není naše válka“, argumentuje proč se na ukrajinském bojišti válčí přinejmenším o svobodu celé severovýchodní Evropy a vysvětluje, že Ukrajině nepomáháme pouze za účelem obrany vlády práva, ale i pro ochranu našich nejvlastnějších zájmů.
Těžko spočítat, kolikrát byla vláda za tyto postoje kritizována, zesměšňována či dokonce stavěna do role „válečných štváčů“, a šířeno množství konspiračních důvodů, pro které údajně chceme účelově prodlužovat válku, kterou už prý nechtějí ani samotní Ukrajinci.
Co asi říkají tito „mírotvůrci“ v situaci, kdy Rusko v trumpovské euforii položilo na stůl své „mírové“ požadavky – totální podrobení Ukrajiny, omezená suverenita postsovětských republik a zajištění bezbrannosti všech bývalých sovětských satelitů včetně ČR. Pořád si tu ještě někdo myslí, jak těm nebohým Rusům všichni ubližují a nechápou, že jim jde o práva ruské menšiny na východě Ukrajiny?
Gradientem nehorázné drzosti je pak požadavek Ruska, aby státy, které vstoupily do NATO po roce 1997 (tj. včetně ČR), byly fakticky jen formálními členy bez skutečných bezpečnostních záruk. Pokud by došlo k jejich napadení, o přípustnosti použití kolektivní obrany podle čl. 5 Severoatlantické smlouvy by totiž rozhodovalo Rusko. Jinak řečeno, obranné uskupení, které má sloužit především jako garance kolektivní bezpečnosti vůči Rusku, by se vlastně podřídilo ruské vůli. Asi jako kdyby policisté museli mít souhlas zločince, zda proti němu mohou zasáhnout.
Kolosálnější demagogii si nejspíš nelze představit. A patrně netřeba zdůrazňovat, proč něco takového Rusko požaduje. Je to předstupeň k tomu, aby mohlo kterýkoliv z těchto států bez obav napadnout, pokud mu nebude po vůli. Pakliže by se podobně směšné ustanovení mělo skutečně stát součástí smlouvy, stalo by se členství v NATO pro dotčené státy zcela bezcenné.
Co to vše znamená? Kdyby měl Putin ze svých amerických protějšků skutečný respekt, Rusko by si nikdy nedovolilo takový požadavek vůbec vyslovit. Již to je velmi varovný signál. Kromě toho je známý rezervovaný postoj Trumpovy administrativy k americkému angažmá v NATO, kde otevřeně zaznívají výzvy k jeho opuštění.
A i když USA v NATO zůstanou, jsme si vůbec jisti, že pokud by Rusko útok na některou zemi východního křídla opravdu zkusilo, Trump by jí přišel na pomoc i za cenu otevřeného střetu s Ruskem? Nejde zdaleka jen o to, že čl. 5 Severoatlantické smlouvy použití vojenské síly automaticky negarantuje. I kdyby ji totiž garantoval, bude to Trumpa zajímat? Kdo ho donutí takovou garanci splnit, když nebude chtít?
Za současných podmínek je tedy naprosto jasné, že se Evropa na americkou pomoc vázat nemůže. Transatlantickou spolupráci kvůli tomu zatracovat nemusí, Trump v Bílém domě nebude navždy. Nicméně spoléhat na ni by mohlo být osudovou chybou. A to především pro země jako je ta naše, tj. zcela nevojenské a nacházející se v Ruskem přímo ohroženém středovýchodním evropském regionu.
Zcela logicky tak přichází na řadu úvahy o vytvoření autonomní evropské obranyschopnosti proti hrozbě ruské vojenské zvůle. Zemím, které se této iniciativy aktivně chopily, se prozatím říká „koalice ochotných“. A právě ta představuje ze všech současných možností tu nejhmatatelnější a nejreálnější sílu hájící vládu práva a odmítající se sklonit před ruskou zlovůlí.
Česká republika je díky Fialově vládě od počátku její součástí, což nejen dále zvyšuje naše mezinárodní renomé, ale také nabízí reálnou cestu k zajištění vlastní bezpečnosti. Tato koalice je i bez USA natolik silná a hlásící se k zásadě kolektivní obrany, že příslušnost k ní by sama o sobě měla být pro Rusko dostatečným odstrašením. Přeci jen, Británie a Francie disponují jadernými zbraněmi.
„Koalice ochotných sdružuje státy, jimž záleží na silné Evropě a také jim záleží na mezinárodním řádu. A které si zároveň plně uvědomují, že vývoj na Ukrajině má dramatický dopad na nás všechny,“ prohlásil Petr Fiala na březnové bezpečnostní konferenci. „Jsem hrdý, že mezi tyto státy v hlavní roli od počátku patří i Česká republika,“ řekl Fiala k pozici naší země v této nově formované evropské obraně.
A právě vznik takovéto „koalice ochotných“ bránit před Ruskem Evropu je klíčový moment, s nímž přátelé Kremlu nepočítali. Byli skálopevně přesvědčeni, že vítězství Trumpa bude znamenat vydání Ukrajiny (a posléze i celé východní Evropy) Rusku. Předpokládali, že Evropa tváří v tvář Rusku a Trumpovi prostě kapituluje, a bude jen ustrašeně prosit velkého Vladimira Vladimiroviče, aby ji za patřičné výkupné nechal přežít. Naštěstí se hodně přepočítali.
Formování evropské obrany proto dovádí zdejší ruské patolízaly k naprostému šílenství. Nejvýše ruský prapor drží jako obvykle Institut Václava Klause, jehož členové zmateně reagují náhle objevenou nákloností k NATO, které za Bidenovy administrativy nemohli přijít na jméno.
Aby ne. Vždyť od Trumpa konečně slyší ono vytoužené uznání sféry násilného ruského vlivu, a reálně doufají v americké vyklizení cesty od německých hranic směrem na východ. Myšlenka silné neformální evropské koalice, která nepřipustí vnucené unášení evropských zemí zpět do rajonu slintajícího ruského medvěda, na ně působí jako červený hadr na býka.
Naštěstí nemlčí ani protipól proruské bažiny, tj. civilizovaná část společnosti. Velké ocenění zasluhuje výzva, kterou zveřejnil deník Forum 24. Autorem textu, který vyzývá českou veřejnost k podpoře premiéra v záměru zajištění obranyschopnosti Česka v rámci evropských struktur, je bývalý předseda PS Milan Uhde a diplomat Mojmír Jeřábek.
„I kdybych nebyl přítelem Petra Fialy, štvalo by mě, jak každý blb, který nemá potuchy, o co se jedná, po něm plivá,“ řekl redakci Forum 24 Milan Uhde. Text výzvy mj. uvádí, že plán premiéra Fialy je cestou k nové evropské rovnováze, stabilitě, zvýšení autority naší diplomacie a všestranně garantovaného trvalého míru. Mezi signatáři je řada osobností z řad politiků, diplomatů, vědců, umělců a dalších veřejně známých osob. Připojit se k nim může každý, kdo se s textem výzvy ztotožňuje.
A pokud to někomu stále není jasné – Ukrajina, Česko, ani jiné evropské státy na Rusko neútočí a útočit nechtějí. Je však naším nezcizitelným právem trvat na tom, že ani Rusko nebude útočit na nás a nebude nám vnucovat svoje pravidla, hodnoty či sféru vlivu. Obdobně je naším právem trvat na světě založeném na vládě práva namísto vlády síly, a jeho zachování nekompromisně hájit. A rovněž pak je svrchovaným právem každého státu si zvolit, k jakému civilizačnímu bloku chce náležet a s jakým nechce mít nic společného.
A jedna dobrá zpráva nakonec. Oddaný Klausův učeň a rusko-čínský „reálpolitik“ Jan Zahradil dnes konečně oznámil, že opouští ODS. Premiér Fiala konstatoval, že jeho rozhodnutí straně pomůže. Myslím si úplně totéž.
