Článek
Prezident Pavel se již v předvolební kampani vyslovil pro ústup od dlouhodobého akcentu našeho zapojení do Visegrádské skupiny (V4). V této úvaze je nesporně progresivnější než vláda, která V4 ve svém programovém prohlášení stále považuje za velmi významnou součást zahraniční politiky. Pavel tak citlivěji reflektuje dlouhodobou politickou situaci a nelpí na alianci, k níž věcné důvody dávno pominuly a čím dál víc pro nás představuje spíše zbytečné břemeno.
Visegrádskou skupinu tvoří ČR, Slovensko, Maďarsko a Polsko. Vynechme nyní Slovensko, s nímž máme nadstandardní vztahy, rozumíme si bez tlumočníků a pro převážnou většinu Čechů nejsou Slováci cizinci. Nic z toho přirozeně není zásluhou Visegrádu, ale dlouhé společné státoprávní historie. A nic z toho by přirozeně nezmizelo, ani kdybychom my či Slováci V4 opustili.
Naopak současné Polsko a Maďarsko jsou nejtemnějšími skvrnami unijní demokracie, přičemž ta maďarská je navíc doprovázená pachem ruského medvěda. Významný rozdíl mezi oběma režimy je pouze v tom, že Polsko jednoznačně odsuzuje ruskou vojenskou agresi a je lídrem pomoci ukrajinským uprchlíkům. To je vzácný, nicméně velmi významný polský úspěch na poli demokracie, lidských práv a civilizačních hodnot. Naopak Maďarsko se v reakci na ruské válečné zločiny již ani nechová jako členský stát EU, ale solitérní autoritářská říše, která po vzoru „politiky všech azimutů“ chce ideálně čerpat současně peníze z unijních fondů i levný ruský plyn.
Jinak mají Polsko a Maďarsko mnoho společného. Jedná se o ultrakonzervativní, autoritativní, euroskeptické, nacionalistické, utilitaristické a ultrapravicové režimy s restriktivním výkladem lidských práv, snahou o systematické potlačování opozice a ohýbáním ústavnosti podle potřeby vládních záměrů včetně politické kontroly justice i médií. Polsko i Maďarsko rádi mohutně čerpají evropské peníze, jichž jsou čistými příjemci, ale současně se mnohdy chovají způsobem zcela neslučitelným s podmínkami evropské integrace. Jinými slovy, chtějí pouze brát a pokud možno nic dávat. Ve srovnání s ČR mají obě země nižší životní úroveň i HDP, o míře demokratických hodnot, svobody a plurality politického systému a médií ani nemluvě.
Každá země má pak své specifické kauzy. V Polsku je to především středověký přístup k potratům otevřeně ignorující svobodnou vůli těhotné ženy s odkazem na účelové a temně středověké výklady křesťanského práva, v němž je Polsko mj. v častém rozporu i s výkladem Vatikánu. Anebo velmi rozvolněné potravinářské právo s nedostatečným dohledem nad jeho dodržováním, jehož „vývozní kvalitu“ jsme poznali na našich pultech kupř. v podobě hovězího masa z polských kafilérií či technické soli v potravinách. Zapomenout nelze ani na soudní reformu z roku 2018 odporující požadavkům nezávislé justice a zásadám spravedlivého procesu v evropském právu. A to je Kaczynski se svojí PiS ještě relativně „přívětivý stařík“ oproti radiálnímu hnutí krajně pravicových stran Konfederace se spolupředsedou Slawomirem Mentzenem, které patří v současných předvolebních průzkumech třetí místo
Velmi sebestředný, jednostranný a individualistický je pak přístup Polska patrný i vůči svým sousedům a spojencům.
První příkladem budiž totální bezohlednost a přezíravost vůči naší zemi v kauze těžby v dolu Turów, včetně ignorace rozhodnutí evropských institucí. Polské orgány se předvedly v nejhorším možném světle, a bohužel vinou značné benevolence vyjednavačů z naší strany to nakonec vedlo k jejich úspěchu, kdy závěrečná podoba smlouvy obsahuje většinu polských požadavků. Vskutku rytířský přístup k sousedským vztahům z pozice státu, který je v kauze této těžby jednoznačným škůdcem. Na takovýchto „spojencích“ chceme stavět?
Obdobně se Poláci projevili nedávným vyhlášením zákazu dovozu řady zemědělských produktů z Ukrajiny. Krajní nacionalismus v Polsku ústící až do ekonomického protekcionismu nejhrubšího zrna je postaven i nad jindy v Polsku absolutizovaný tržní princip, neboť dovoz byl zakázán proto, že ukrajinské produkty jsou prostě příliš levné a polští zemědělci jim nedokáží konkurovat. Polsko na jedné straně sice Ukrajinu opravdově a vehementně podporuje v oblasti politické, vojenské a humanitární pomoci, na straně druhé je schopno téže Ukrajině vrážet nůž do zad uzavřením svého zemědělského trhu jejich produktům, když Ukrajina je na vývozu produktů z obilí existenčně závislá i za dob míru, natož v současné době. Vzhledem k situaci si to Ukrajinci samozřejmě nemohou u jednoho z hlavních spojenců rozházet otevřenou kritikou, takže tuto hořkou pilulku víceméně mlčky spolknou. Bezohlednost polského přístupu to však samozřejmě v ničem nerelativizuje.
V Maďarsku je problém dlouhodobé systémové porušování zásad právního státu s omezováním nezávislosti justice, silná vládní podvázanost médií, problematický přístup k uprchlíkům, nevládním organizacím či LBGT komunitě, přičemž gradientem je pak zmíněná smířlivost k nynějším ruským zločinům. Unijní instituce dlouhodobě s Orbánovým režimem svádí boj o provedení demokratických reforem. Dle Euroskopu „EU v současné době zadržuje Maďarsku přibližně 30 miliard eur (705 miliard korun) z unijních fondů, včetně 12 miliard eur (282 miliard korun) z fondu pro obnovu hospodářství po pandemii covidu-19. Uvolnění těchto prostředků je vázáno na mnohem širší reformy, které mají v Maďarsku obnovit právní stát.“ Reforma justice s obnovou nezávislého soudnictví byla schválená maďarským zákonodárným sborem začátkem května, přičemž její schválení bylo podmínkou Unie pro vyplacení 13,2 miliard eur z fondů soudržnosti Maďarsku. Evropské peníze jsou bohužel jedinou demokratizační pákou Unie vůči Orbánovu režimu. Nebýt jich, režim by se nejspíš utrhl z řetězu docela. Orbán totiž evropské peníze potřebuje tak moc, že v EU chce zůstat, i když její integrační podstatu a liberální demokracii nenávidí.
Po pádu železné opony náleželo Polsko i Maďarsko k postkomunistickým zemím, které se téměř plazily po zemi, aby byly do evropských struktur co nejdříve přijaty. A po necelých 20letech členství se s šokující nesoudností domnívají, že se staly mozkem a pólem růstu celé Unie. Komické a děsivé zároveň. A opět se nabízí otázka, proč zrovna s takovýmito režimy udržovat výběrové spojenectví?
Opravdu nelze očekávat, že se Polsku či Maďarsku podaří přesvědčit zbytek EU, že jejich vidění světa je správnější. Naprosto absurdní je představa, že by se třeba Němci, Francouzi či Švédové jezdili učit do Maďarska či Polska. Pro vyspělé západní demokracie jsou obě tyto země druhou ligou, ať již jde o politický systém, ekonomickou výkonnost, kvalitu života, společenskou vyspělost, úroveň veřejných služeb, míru demokracie či lidských práv. Pokládám za samozřejmé, že ambice naší země jsou prvoligové. Proč se pak tedy uzavírat do spojenectví těch, kteří chtějí vlastní zaostalost ještě předkládat jako ctnost?
Překvapivá je pak snaha části veřejnosti adorovat Polsko či Maďarsko, jen abychom se vymezovali vůči západní části EU. Každý stoupenec těchto myšlenek by se měl nejprve zamyslet nad některými otázkami. Třeba zda by raději žil ve Varšavě, Budapešti či Mnichově? A kde by se raději léčil v nemocnici? A kolik našich občanů jezdí pracovat do Německa, a kolik se jich hrne do Polska nebo Maďarska? A co třeba polské potraviny ve srovnání s německými? Anebo kdo zná ekvivalent německých automobilek v Polsku a Maďarsku? Opravdu tedy není lepší spolupracovat s úspěšnými než s neúspěšnými?
Maďarsko a Polsko svým chováním v současné EU připomíná vyžilého „konzervativního“ maloměšťáka, který přijde do internacionální restaurace velkoměsta v kšandách držících vytahané kalhoty, zmuchlaném saku po dědovi, staré kostkované košili a sešlapaných polobotkách, a při pohledu na jídelní lístek si před číšníkem opovrženě odplivne se slovy: „Co to tu máte za blbosti? Já chci buřty a pivo, jako v našem liďáku“. Nevidím důvod, proč bychom s takovými hosty měli sedět u stejného stolu.
V neposlední řadě lze dodat, že smysl založení skupiny V4 se vyčerpal dokončením politické transformace a integrací jejích členů do evropských struktur. Poté se jednotlivé státy V4 již ubíraly začasté natolik odlišnou cestou, že je dnes téměř nemožné najít zásadní téma, k němuž by měly shodný postoj, natož pak s aliančním potenciálem. V ČR a na Slovensku je pluralitní politický systém a role vlády a opozice se mění, kdežto Maďarsko a Polsko jsou značně autoritářské režimy s dlouhodobě neměnným rozložením politických sil. Polsko je však silně protiruské, zatímco Maďarsko je z celé EU k Putinovi nejsmířlivější. Slovensko jako jediné náleží do eurozóny. Polsko má více obyvatel než zbylí členové V4 dohromady. A o teritoriálním zastupování středoevropského prostoru skupinou V4 rovněž nelze hovořit, neboť Rakousko stálým členem není a ani o to nemá zájem. A nelze se mu divit.
Dobré sousedské vztahy lze budovat i bez násilného hledání společných postojů u zcela odlišně uvažujících státních zřízení v alianci, jejíž existence dávno ztratila smysl. Prezident Pavel si to uvědomil zjevně rychleji než vláda. Nutno doufat, že ve svém postoji nezůstane osamocen. Třeba ministr zahraničí Jan Lipavský by určitě nebyl bezvýznamným spojencem. A nejdůležitější úkol je samozřejmě na voličích - nepustit v naší zemi k moci nikoho, kdo by zde chtěl budovat Kaczynstán či Orbanistán.
