Článek
Do sportovní rubriky obvykle nepřispívám, neboť k tomu nemám potřebné odborné kompetence. Poslední události kolem naší fotbalové reprezentace mě však přiměly ke krátkému zamyšlení z pozice obyčejného laika, který má odmalička rád fotbal a chce vidět své oblíbené týmy vyhrávat, což pochopitelně nejvíc platí o týmu národním.
Domnívám se, že rezignace trenéra Šilhavého byla pro všechny nejlepším řešením. Nikoliv však proto, že by Šilhavý byl špatný trenér. Nebyl ani výrazně horší ani výrazně lepší než jeho předchůdci i nyní skloňovaní potenciální nástupci. Ale nejen ze sportovních událostí kolem národního týmu za poslední měsíce je zřejmé, že již neměl mužstvu co dát a vzájemně již nešlo o progresivní spolupráci. A za takových podmínek je skutečně nejlepší dát prostor někomu jinému.
Působení trenérů má významný situační rozměr, na který se často zapomíná. I největší světová trenérská esa, která jsou lepší než všichni současní čeští trenéři dohromady, zažila velmi nepovedená angažmá, a to dokonce i v klubech, kde předtím slavili epochální úspěchy.
Kupř. Fabio Capello, jeden z nejlepších trenérů historie věhlasného AC Milán. V letech 1991–96 získal s tímto klubem čtyři italské tituly, tři domácí superpoháry, a v Lize mistrů 2× druhé místo a jedno vítězství. Jinými slovy, za pět let stihl víc, než se drtivé většině trenérů podaří za celý život. Když se však v sezoně 1997/98 do AC Milán vrátil po roční pauze, v níž si odskočil do Realu Madrid, se kterým ihned vyhrál španělskou La ligu, skončil jeho tým na potupném 10. místě italské nejvyšší soutěže, což bylo zároveň šokujícím předčasným koncem jeho trenérské mise.
A byl to pořád stejný veleúspěšný Capello a stejný klub s tehdy v podstatě bezednými prostředky. Přesto trenér nedokázal na své předchozí výsledky navázat.
Někdy ani renomovaný trenér mezinárodního formátu nedokáže s týmem najít vůbec společnou řeč. Tak tomu bylo např. v naší nynější kvalifikační skupině, kde portugalský trenér Polska Fernando Santos skončil ještě v průběhu kvalifikace. Anebo německý trenér Erich Ribbeck, známý spory s hráči i během ME 2000. Němci tehdy skončili ve skupině poslední, a záhy po nich samozřejmě i trenér.
Typickým situačním vzestupem a pádem si prošel ve své reprezentační misi i trenér Šilhavý. Na ME 2020 byl veleben za postup ze základní skupiny, a zejména pak za vyřazení silného Nizozemska v osmifinále. A oprávněně. Stejný trenér odchází od toho samého týmu za další dva roky téměř uličkou hanby, přičemž kritika je z velké části rovněž oprávněná.
Postup reprezentace ze skupiny byl totiž skutečně doslova protrpěný, a kromě prvního zápasu s Polskem byla hra národního týmu bídná. Soupeři opravdu nebyly žádná těžká váha, a kdo chce tvrdit opak, vůbec by neměl na ME pomýšlet. Tam totiž žádní lehčí soupeři nebudou.
Můžeme diskutovat, o kolik bychom byli silnější s dlouhodobě zraněným Patrikem Schickem, obdobně jako o některých dalších jménech. V obecné rovině však lepší hráče v současnosti nemáme. A trenéři nesou vinu za to, že se s mdlým herním projevem a nenápaditou hrou bez myšlenky i kreativity plnou upracovanosti, nepřesností, topornosti, čitelnosti, schematičnosti a ustrašenosti, po dobu trvání kvalifikace až příliš rezignovaně smiřovali.
Hráči pak nesou plnou odpovědnost za svůj nedostatek zápalu a nasazení, který byl patrný z téměř všech kvalifikačních zápasů. A ten byl spolu s chabou autoritou trenérů také jednou z hlavních příčin případu Kuchty, Coufala a Brabce. Kuchta problematickou povahu má, ale Coufal by si něco podobného ve West Hamu nedovolil ani ve snu. Reprezentace pro něj ale asi znamená méně než štědrý plat hráče Premier League, což nesvědčí nic dobrého o něm samotném, ani o atmosféře v národním týmu.
Pokud by pro zmíněnou trojici byl alespoň po dobu soustředění fotbal skutečně nejvyšší prioritou, a zároveň trenérský štáb dostatečnou autoritou, nemohlo by je ani ve snu napadnout vyrazit na nějaký noční tah, protože by jednoduše měli v hlavě jenom fotbal. A nelze se domnívat, že by se takoví tři odpadlíci vyskytly v týmu, který by jinak táhl za jeden provaz a nic než fotbal pro něj neexistovalo. Spíše jsou jmenovaní hříšníci špičkou ledovce jakési lhostejnosti a letargie, která z týmu v herním projevu vyřazovala. Zápasy většinově připomínaly útrpné absolvování povinné akce, někdy na třicet, někdy na padesát, výjimečně na sedmdesát procent. Ale sto procent a fotbalové srdce bychom tam hledali marně.
A v tomto vyhaslém ohništi postupně vnitřně vyhořel i Šilhavý. Ani sám pro sebe nedokázal najít dostatek vnitřní motivace, natož aby ji předával hráčům. Zápasy prožíval stejně jako jeho svěřenci, tedy jako lidé, kteří holt musí do práce, ale celou pracovní dobu koukají na hodinky, kdy už půjdou domů, resp. někteří do nočního klubu. A za takové situace je opravdu nejlepší odejít.
Všichni trenéři, které bych považoval za skutečně rozdílové a chtěl je vidět u naší reprezentace, jsou zahraniční. Jejich angažováním by se fotbalový svaz patrně na mnoho let dopředu zadlužil, přičemž ani pak není jisté, že by o tuto funkci vůbec měli zájem. Kdybych musel vybírat z trenérů české ligy, byl by mojí volbou Dán Brian Priske. Ale ten pokud vím „není v nabídce“, a neumím si ani představit podmínky, za kterých by jej Sparta uvolnila.
Ať již to však bude kdokoliv, měl by mít v každém případě ambici na ME hrát o medaile, a nikoliv stát v čele týmu outsiderů, pro který bude přijatelným výsledkem neskončit ve skupině poslední a vrcholem postup ze skupiny.
Že na to sportovně nemáme? A kdo by řekl před tuto kvalifikací, že naši skupinu vyhraje Albánie a papírově nejsilnější Polsko vůbec nepostoupí? Anebo že ME 2004 vyhraje Řecko? Stanovit si nejvyšší cíle totiž znamená v jejich intencích i myslet a na jejich úrovni odpovídajícím způsobem pracovat. A když to pak třeba nevyjde, rozhodně to reprezentaci posune mnohem dál, než jet na šampionát s předem skloněnou hlavou komparsistů, kteří si hlavně nechtějí udělat ostudu.
Osobně bych proto hledal ambiciózního a odvážného trenéra, silného v taktice, vyznávajícího moderní pojetí fotbalu a schopného výrazných inovací. Takového, který přijde s vizí vítězů a nebude se bát za ni převzít odpovědnost. A takového, který práci pro nároďák obětuje s výjimkou svého zdraví a cti úplně všechno, bude toužit po vítězství v každém zápase jako týden hladovějící člověk po plném talíři a totéž bude vyžadovat po každém hráči svého výběru.
