Článek
Při čtení diskuse k mému předchozímu článku mě mile překvapila převaha demokraticky smýšlejících čtenářů. Současně se v komentářích objevilo několik reakcí týkajících se svobody projevu, přičemž vzhledem k jejich obsah se domnívám, že si toto téma zasluhuje bližší pozornost, a budu se mu proto věnovat v dnešním textu.
Svoboda projevu a právo na informace spolu se zákazem cenzury jsou zakotveny v čl. 17 odst. 1-3 Listiny základních práv a svobod coby katalogu lidských práv, který je součástí našeho ústavního pořádku. Dle čl. 17 odst. 4 lze svobodu projevu a právo na informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Takovéto či obdobné vymezení svobody projevu a její limity nalezneme standardně i v ústavních dokumentech jiných demokratických států, jakož i v mezinárodních smlouvách o lidských právech.
Ústavní limity jsou běžně formulovány i u drtivé většiny ostatních základních práv, neboť téměř vždy se výkon nějakého práva může dostat do kolize s právy kontrapozičně stojícími, základními demokratickými principy či hodnotami chráněnými ve veřejném zájmu, a výkon žádného práva proto nelze neomezeně absolutizovat, tj. pojímat anarchisticky. Asi jedinou výjimkou v podstatě neomezitelného práva je právo nebýt mučen, jinak jsou ústavněprávní limity základních práv pravidlem a zároveň nezbytností, aby jejich řád jako celek vůbec mohl fungovat.
Příkladem zákonného omezení svobody projevu za základě výše uvedeného ústavního zmocnění je § 405 trestního zákoníku, dle něhož „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta“. Jiným příkladem může být § 312e trestního zákoníku, dle něhož „Kdo veřejně podněcuje ke spáchání teroristického trestného činu, nebo kdo veřejně schvaluje spáchaný teroristický trestný čin nebo pro něj veřejně vychvaluje jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.“
Jak to chápat ve vztahu k ruské vojenské útočné agresi vůči Ukrajině? Zločinem proti míru (a porušením zákazu útočné války) je již tato samotná agrese, kterou Rusko dokonce ani nepopírá. O zločinech proti lidskosti páchaných ruskou armádou na ukrajinském území existuje bezpočet nezávisle ověřených důkazů (mučení, zotročování, znásilňování, vyvražďování civilistů atd.), stejně jako o genocidě vůči lidem ukrajinské národnosti. A za teroristický označuje ruský režim mj. již zmíněné usnesení Poslanecké sněmovny z listopadu 2022, a to v souladu Rezolucí Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 2463, bod 13.7.
Kdo tedy vyjadřuje jakoukoliv z výše zmíněných forem sympatizace či tolerance k ruské destrukci Ukrajiny, může se tím dopustit některého z výše zmíněných trestných činů. To se však týká pouze „veřejného“ šíření takových myšlenek. Na rozdávání mouder doma u piva se nevztahuje, stejně jako nikdo nikomu nezakazuje psát si doma něco takového do svého „Deníku fanouška Kremlu“. V této regulaci tak primárně ani nejde o zákaz takovéto hrubě protidemokratické myšlenky navenek projevovat, a dokonce ani o obecný zákaz jimi působit na druhé. Zákaz se vztahuje toliko jednu z forem působení na druhé, a sice veřejné šíření, tj. působení na širokou veřejnost, typicky prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků.
Ve své podstatě tak i v šíření takovýchto extrémně protidemokratických myšlenek zůstává rozsah svobody projevu velmi široký. Fakticky je pak v naší zemi porušení tohoto zákazu navíc jen minimálně sankcionováno, drtivá většina verbálních projevů na veřejnosti potenciálně naplňující znaky některého ze zmíněných trestných činů je přecházena bez povšimnutí. Opravdu jsou toto atributy režimu potlačující svobodný projev obyvatel?
Mimochodem, kdyby Vrabel-Rajchlovo demonstranti z Václaváku, kteří hlasitě kritizují údajné potlačování svobody projevu současnou vládou, zkusili realizovat podobný protest proti vládě v (některými z nich tolik adorovaném) Rusku, teprve by poznali, jak vypadá režim skutečně omezující svobodu projevu. V trestaneckých koloniích na Sibiři utíkají roky opravdu velmi pomalu. Těžko odhadnout, zda si některý z demonstrantů uvědomuje, že kritizuje náš režim za něco, v čem je jím vzývaný ruský režim o miliardy světelných let restriktivnější. Toť jen jeden z mnohých paradoxů „václavských“ demonstrací.
Ale zpět k tématu a uvažujme dále – představme si třeba masového vraha Breivika. Považovali byste v demokratické zemi za hodnotově přijatelné, kdyby jeho činy někdo začal veřejně omlouvat, schvalovat, anebo dokonce tvrdit, že se to možná ani nestalo či že Breivik jednal v sebeobraně před hrozným světem frustrující jej tím, že mu neprojevoval dostatek úcty? Asi málokdo by se pozastavoval nad tím, že takováto obhajoba masového vraha Breivika by nepožívala ústavní ochrany jednoduše proto, že je s ústavními hodnotami naprosto neslučitelná. Jak je tedy možné, že když totéž v nesrovnatelně větším měřítku dělá Rusko, dožaduje se někdo práva to veřejně obhajovat (kupř. prostřednictvím dezinformačních webů), a když mu to není umožněno, s hlasitým křikem obviňuje stát z totality?
Pokud někdo veřejně říká, že se mu líbí vize společnosti reprezentovaná zamračenými Putinovo motorkáři Nočními vlky (u nás v zastoupení Jaroslava Foldyny), absolutní nedůvěryhodností a prolhaností (vzpomeňme kupř. jak Rusové do poslední vteřiny tvrdili, že žádný útok na Ukrajinu nechystají), autoritativní ultranacionalismus se všudypřítomným strachem ze státu a agresivitou ve společenských vztazích, sociálním zpátečnictvím, neúctou k lidskému životu, drakonickými tresty za sebemenší náznak kritiky vládnoucí moci, anebo třeba fotografie Putina plavícího se v loďce po sibiřských jezerech oblečený do půl těla (a kupodivu v prozápadních bondovských černých brýlích), ukazuje sice na svůj poněkud neotřelý vkus, ale pořád ještě realizuje ústavně konformní formu svobody projevu. Pokud však někdo veřejně tvrdí, že Rusko na Ukrajině jedná správně, ukrajinští civilisté se ve skutečnosti postříleli sami, anebo označuje Putina za hrdinného státníka, který se zabíjením Ukrajinců projevil jako opravdový sekáč co se s tím na rozdíl od západoevropských státníků nemaže, ústavní ochrany v demokratickém zřízení pochopitelně nepožívá, a podle okolností může naplňovat i skutkovou podstatu některého z výše uvedených trestných činů, o čemž samozřejmě může rozhodnout jedině soud.
A ještě jedna důležitá věc – popsané ústavní limity svobody projevu platí pro výkon státní moci vůči jednotlivcům. Citlivost sociálního okolí každého z nás na tak zásadní mravní otázky, jako je ruské vraždění na Ukrajině, může být samozřejmě velmi variabilní, a zahrnovat veškeré postoje od absolutního odmítnutí po absolutní schvalování. Osobně nemám problém vést diskusi s jakýmikoliv protinázory, i když diskuse třeba s těmi, kdo tvrdí, že covid k nám zanesli Marťani nebo mrtví civilisté na Ukrajině jsou ve skutečnosti herci, považuji za oboustrannou ztrátu času. Určitě by nikdo nikoho neměl vyhazovat z práce kvůli soukromě prezentovaným názorům, nejsou-li samy o sobě trestným činem. Ale neumím si představit, že bych třeba mezi zastánci putinovského režimu nalezl přátele.
Demokracie opravdu není (a nemůže být) anarchií, a výkon každého základního práva požívá ochrany v kontextu demokratických hodnot a ostatních základních práv, nikoliv jako nástroj k jejich odstraňování. A neexistuje žádný legitimní důvod, aby výkon svobody projevu byl výjimkou.
