Článek
Manželský svazek je v demokracii od prvního do posledního okamžiku nutně založen na dobrovolnosti. Žádného svéprávného člověka nelze nutit k soužití s někým, s kým žít nechce. Obzvláště pokud v manželství nejsou žádné nezletilé děti, neexistuje žádný ospravedlnitelný důvod, aby stát rozvodu bránil. Čím jednodušší v takovém případě rozvedení manželství bude, tím lépe. A pokud je rozvod dokonce společným návrhem obou manželů, měl by být v podstatě nárokovým institutem.
Návrh ministerstva spravedlnosti, který má naši legislativu těmto zásadám přiblížit, tak lze jen pochválit. Soudcům zároveň ubude nemalá část rozsáhlé, a mnohdy velmi formální agendy, klesnou finanční náklady státu i účastníkům, zrychlí se řízení a zbude více času na komplikované soudní případy, kde je nutné obsáhlé dokazování.
Úprava tímto směrem je současně v souladu s koncepcí minimalizace státu, který nemluví lidem do života, pokud nejde o ochranu demokratických hodnot anebo základních práv ostatních lidí.
Předpokládal jsem, že konečně budou mít v Institutu Václava Klause důvod pochválit záměr nějakého současného ministerstva. Vždyť po minimálním, zdrženlivém a neaktivistickém státu, který lidem zasahuje do života co nejméně, v Institutu neustále volají.
Nicméně opak je pravdou. Návrh podrobil kritice jeden z ústavních ideologů Ivo Strejček. A to z důvodů oscilujících mezi groteskou, parodií na demokracii a státní diktaturou.
Strejček nejprve uvádí, že „Jedinou – ale zásadní - otázkou přece je, zda „ulehčování“ rozvodů je v zájmu rodin samotných, ale i v zájmu státu. Nemá tu být naopak snaha skrze soudní autoritu manžele nutit k hledání řešení složitých životních situací v rámci manželství?“
To Strejček myslí vážně? Toto mají být slova z Institutu, který údajně hájí pravicové hodnoty, svobodu člověka a zdrženlivost státu k zasahování do lidských životů? Ze slov Strejčka to naopak vypadá, že úkolem státu je lidem ještě více otravovat život a komplikovat řešení již tak nelehké rozvodové situace, neboť její ulehčování prý není v jejich zájmu. Lidé jsou tedy zároveň podle Strejčka nejspíš nesvéprávní hlupáci, kteří neumí posoudit ani to, s kým chtějí žít. Kdo to tedy posoudí lépe? Soud? Nebo snad pro jistotu rovnou pomazané hlavy z IVK, když zde máme tu „soudcokracii“? Největší perlou „svobodomyslného“ Institutu pak je, že ulehčování rozvodů není dokonce ani v zájmu státu. Takže stát má zájem držet u sebe direktivně páry, které o to nestojí? A „zájem státu“ nadřadíme nad zájem jeho občanů? Opravdový koncert svobody.
Snad ještě pozoruhodnější je Strejčkův názor, že autorita soudu má „nutit“ manžele k hledání řešení bez rozvodu. Takže třeba aby jeden druhému odpustil nevěru, alkoholismus či domácí násilí? Určovat mravní normy, jak má vypadat jejich vztah? A tlačit je ke zdi tím, když nebude chtít, tak je prostě nerozvede? A neměl by tedy soud chodit nařizovat manželům společný život nejlépe přímo do ložnice? Pokud by Strejčkovo představy byly reálie z diktátorského Ruska, středověké legislativy dosluhujícího PiS v Polsku, či deníček ultrakonzervativního sympatizanta SPD kardinála Duky, nepřekvapilo by to. Ale od hlasatelů minimalistického státu a lidské svobody, navíc v natolik vyhraněně soukromé otázce, jakou je manželské soužití, působí nesmírně nekonsistentně, diletantsky, utilitaristicky a směšně.
Strejček navíc zjevně nechápe, že absolutní dobrovolnost coby základní předpoklad soužití dospělých lidí není vyčerpána uzavřením sňatku, ale je nezbytnou podmínkou po celou dobu trvání manželství. A už vůbec nerozumí, co znamená v demokracii svoboda jednotlivce, a že každé její omezení zde musí být přesvědčivě zdůvodněno jako nezbytné pro ochranu hodnot ve veřejném zájmu (veřejná bezpečnost, pořádek, zdraví, mravnost apod.) či jiných základních práv. Jinými slovy lze tak omezit kupř. svobodu projevu z důvodu ochrany lidské důstojnosti, dobrého jména či pověsti jiného člověka. Anebo osobní svobodu z důvodu ochrany před pácháním trestné činnosti. Neexistuje ale sebemenší důvod k omezení principu dobrovolnosti setrvávání v manželství. Jaká základní práva nebo demokratické hodnoty státu by tím chtěl Strejček chránit?
Strejček si dále pokládá otázku, zda to má být stát, „který pomůže zafixovat v myslích novomanželů myšlenku, že „když se nám to nepovede, tak půjdeme rychle a bez problémů od sebe?“.
Takže stát má snad v lidech naopak fixovat myšlenku, že když se to nepovede, musí spolu zůstat, a být společně nešťastní? A i když je možné bezproblémové řešení, stát ho lidem na truc neposkytne? Aby samoúčelně ukázal svoji moc, svévoli, správně konzervativní nepřístupnost a zahořklý obličej? Omezovat lidská práva jen proto, že prostě chce? To si Strejček opravdu plete naši zemi s Ruskem. Demokratický stát totiž skutečně není povolán k tomu, aby lidem škodil.
Vážně Strejčka nenapadlo, že soud, obzvláště v tzv. nesporných rozvodech, kde s návrhem i způsobem vypořádání souhlasí oba manželé, nemá po přezkoumání pravosti jejich vůle a přiměřenosti vzájemného vypořádání žádnou jinou rozumnou roli, než jim vyhovět? Co je to vůbec za úvahu chtít lidem vytvářet umělé překážky v naplnění jejich vůle, která nikoho nepoškozuje? Copak život není dost těžký sám o sobě?
Navíc čím složitější budou rozvody, tím méně lidí bude ochotno uzavírat manželství, což je jedna z věcí, která Strejčkovi rovněž vadí. Takže pokud chce počty sezdaných párů dále snížit, jeho postoje jsou k tomu nejlepší cestou. A chtít řešit vysokou rozvodovost znesnadněním rozvodů je natolik exemplární příklad sociálního inženýrství, že z úst kolektivu IVK zní jako další prvek nepředstavitelné parodie na jejich soustavnou kritiku tohoto nástroje. Už dlouho mě nic tolik nepobavilo jako takováto argumentace z pera „kovaných pravičáků“ a „demokratů“.
V neposlední řadě se Strejček vysmívá matkám samoživitelkám, když prý „dnešní progresivistická doba dokonce samoživitelky glorifikuje málem jako hrdinky, které mají sílu vymanit se z područí muže a zbavit se okovů tradiční rodiny“.
Jak jinak. V klausovském „tradičním“ světě může být totiž autoritou jedině muž. Pro dokonalý klausovský břit celé úvahy zbývalo už jen dodat, že matky samoživitelky jsou „levicové“. Anebo po vzoru muslimských zemí „nečisté“. Jinými slovy, žádnou věcnou argumentaci od Strejčka nečekejme. A ani čekat nemůžeme, protože žádná neexistuje.
Každá žena má totiž nezcizitelné právo se svobodně rozhodnout, zda chce vychovávat své dítě jako samoživitelka, či v partnerském nebo manželském svazku, stejně jako z takového svazku kdykoliv odejít. Obvykle navíc neodchází ze svazku s milujícím manželem, ale od jeho parodií v podobě alkoholiků, despotů či nevěrníků. Každá matka, která se něčemu takovému vzepře i při vědomí nutnosti postarat se o dítě vlastními silami, hrdinkou bezesporu je. Nehledě samozřejmě k tomu, kolik žen je samoživitelkami proto, že je naopak opustil muž. Jenomže to přezíravé maskulinní formalisty z IVK nezajímá. Prioritou pro ně totiž není lidské štěstí, ale dodržování pravidel „normální společnosti“, která pochopitelně určuje IVK, a která jsou tak samozřejmá, že ani nepotřebují zdůvodnění, natož diskusi.
Strejček názorně předvedl, jak vypadá ta pravá demokracie a svoboda s pečetí Klausistánu. Když se jim hodí model „minimalistického státu“, třeba aby nemuseli nosit roušky, protože je obtěžují a případný přenos infekce na jiného člověka je netrápí, zuřivě kritizují aktivně jednající stát. A když jim naopak vadí třeba přirozená emancipace žen, najednou volají po autoritativním, direktivním a naschvály činicím státu, který bude žadatelům komplikovat rozvod s člověkem, se kterým už nechtějí žít.
Jinými slovy, v IVK oscilují mezi svévolí a diktaturou. A střídají je podle toho, co se jim zrovna hodí. Podstata demokratické svobody jim však naprosto uniká.
