Článek
Západní státy EU založené na liberální demokracii se umí postavit zlu. Odsuzují ruskou agresi, terorismus i všechny barvy omezování lidských práv. Zároveň však téměř bezradně přihlížejí, jak nenávistí hnané extremistické militantní skupiny s podobně zvrácenými zájmy jako Rusko či jiné teroristické režimy ničí řád liberální demokracie zevnitř v podhoubí prozatím nezvládnuté evropské migrační politiky. Ničím neospravedlnitelné oslavování zrůdného vražedného řádění hnutí Hamás v Izraeli, objevující se napříč západními demokraciemi, je smutným důkazem vážnosti situace. A to nejen v ulicích měst, ale dokonce i na fotbalových stadionech, třeba mezi fanoušky evropských klubů, jako je Celtic Glasgow.
Solidarita náleží bezesporu k ctnostem vyspělých civilizací. Bohužel však nejen v řadách žadatelů o azyl do evropských zemí proudí i nemálo těch, kteří nepřichází s úmyslem se do společností svých hostitelských zemí integrovat, ale s cílem vytvářet či rozšiřovat zde struktury paralelních společností různého významu. Od ekonomických migrantů, osob falšujících svůj věk či původ až po násilnické, kriminální a teroristické skupiny, kteří sem přichází budovat zločinecké sítě, páchat trestnou činnost či bojovat své svaté války proti každému, kdo jim není po chuti. Tedy klidně i proti samotným demokratickým režimům, které jim poskytly ochranu.
Zprávy z mnoha pohostinných evropských zemí jsou velmi znepokojivé a dokazují, že situace hoří na mnoha frontách. V posledních měsících výrazně eskaluje již tak dlouhodobě nepříznivá situace ve Švédsku. Šílené scény živelného pouličního násilí nabídla nedávno Francie, průběžně se objevují významné excesy z různých míst v Německu. Představa, že v mírumilovném Švédsku, kde před mnoha lety vítaly migranty tisíce dobrosrdečných lidí, dochází ke střelbě na ulicích, bombovým úrokům, policie je bezradná, zákony nestačí a premiér nevyloučil nutnost zapojení armády, je velmi tristní. A to nejsou žádné zprávy dezinformátorů či xenofobů, ale seriózních zdrojů, doplněné též varováním MZV ČR.
Drtivá většina těchto vysoce patologických jevů je dlouhodobě spojena s přistěhovalci z oblastí Blízkého i Středního východu a Severní Afriky, kde je brutální násilí běžnou součástí života. Začasté je provázána s militantním islamismem a džihádismem, jehož nositelé své násilnické vzorce chování přenášejí do Evropy, či se v hostitelské zemi připojují k již existujícím teroristickým buňkám. Takové jednání je s evropskou civilizací pochopitelně v absolutně neslučitelném rozporu. Je naprosto nemyslitelné, aby se kdekoliv po území EU proháněly ozbrojené gangy vyřizující si účty pouliční střelbou z (polo)automatických zbraní, docházelo ke granátovým či bombovým útokům a lidé se báli vycházet na ulici. Pokud bychom takovouto Evropu připustili, bude to začátek jejího rychlého konce.
Vyspělá západní kultura si neregulovaným přijímáním uprchlíků ze zemí spojených s působením extrémně netolerantních, násilných a militantních ideologií na sebe vzala patrně nesplnitelný úkol, a sice koexistovat s ideologiemi zcela protikladnými evropské demokracii a humanismu. Příkladem takových protikladů může být autonomie vůle proti povinnosti sloužit nějakému bohu, svoboda proti diktatuře, boj za život proti boji za smrt, rovnost v právech proti právu silnějšího, demokracie proti teokracii, rovnost pohlaví proti nadvládě muže, ochrana žen proti jejich ponechání libovůli mužů, monogamie proti polygamii, nedotknutelnost člověka proti každodennímu násilí či náboženská svoboda proti povinné víře. Je naprosto neudržitelné si myslet, že nebude docházet ke třecím plochám. Obzvláště za situace, pokud stoupenci militantních ideologií současně náleží k neintegrované kriminální vrstvě.
Nestačí-li v zemích západní Evropy aktuální podoba zákonů, je potřeba je urychleně přizpůsobit nové společenské realitě. Pokud nezletilí migranti páchají kriminalitu a policistům se smějí do tváře, nezbývá než to urychleně legislativně řešit. Jsou-li statisticky v nějaké zemí pachateli ozbrojených útoků dominantně uprchlíci z určitých zemí či stoupenci určitého náboženského vyznání, není to vina či netolerance většinové společnosti, ale oněch pachatelů. Tolerovat takové jednání by bylo totéž jako tolerovat Putina, jeho spojence Kadyrova, právo Šaria, Islámský stát nebo teroristický Hamás. Každý z nich má své „bohy“, k nimž se rozhodně nemusíme modlit spolu s nimi.
Kritika současného stavu evropské migrační politiky nemá nic společného s xenofobií, rasovou či náboženskou nesnášenlivostí. Nechť si každý věří, čemu chce. Projevy jakékoliv víry, kultury či ideologie navenek však musí vždy být v mezích právního řádu země, na jehož území k nim dochází. Svoboda vnitřního světa člověka nezakládá právo vnucovat jeho obsah druhým, tím spíše pak násilím, či dokonce jeho ozbrojenou formou.
Listina základních práv a svobod coby náš ústavní katalog lidských práv rozlišuje mezi svobodou vyznání a svobodou jeho projevu. Zatímco svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je dle čl. 15 odst. 1 Listiny zaručena bez omezení, projev náboženství nebo víry navenek již podle čl. 16 odst.4 omezit zákonem lze, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Jinými slovy, věřit si každý může čemu chce. Projev takové víry navenek však nesmí být důvodem k páchání jednání s demokratickou společností neslučitelného. Podobná ustanovení má ve svých ústavních dokumentech lidských práv převážná většina evropských států, a jsou součástí i multilaterálních mezinárodních smluv, kupř. čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Souběžným nebezpečím je skutečnost, že eskalace této situace bude přinášet další hlasy krajní pravici, která liberální demokracii nenávidí skoro stejně jako veškeré uprchlíky. To umetá cestu k moci děsivým extremistům jako např. poslanec polské Konfederace Janusz Korwin-Mikke, který by chtěl migranty rovnou střílet. Rovněž vzestup AfD v Německu v nynějších volbách a společenská nespokojenost jsou zřejmé i v bohatých spolkových zemích, nikoliv pouze na území bývalé NDR. Obdobný trend lze pozorovat i v dalších tradičních demokraciích včetně těch skandinávských, které náležely spolu s Německem k imigračně nejvstřícnějším unijním zemím. A netřeba snad ani připomínat, že řada evropských ultrapravicových uskupení je přinejmenším tolerantní vůči Putinovu Rusku, německou AfD nevyjímaje. Rusko tak bude zemí, která z případné eroze evropské hodnotové civilizace bude nepochybně těžit.
Pakliže bude vývoj pokračovat současným směrem, západní Evropa postupně přestane být oním světovým etalonem mírumilovnosti, prosperity, humanity a bezpečí. Ozbrojené útoky kriminálních gangů, bivakování neintegrovaných občanů v centrech měst zapalující popelnice a obtěžující kolemjdoucí, hromadné sexuální obtěžování žen či výbuchy v nákupních centrech jsou s tím jednoduše neslučitelné. Evropská liberální demokracie tak může pohřbít sama sebe jednoduše proto, že je až příliš svobodomyslná a benevolentní i vůči těm, kdo ji chtějí zničit. Režim, který nezajistí občanům bezpečí, totiž dlouhodobě nemá šanci na úspěch.
Řešení přitom stále existují, jakkoliv se během času stávají obtížnějšími. Několik jich můžeme zmínit.
Především jde o samotnou integraci uprchlíků, která musí být hlavním cílem celého procesu. Podmínkou udělení azylu tak kromě splnění objektivních azylových kritérií musí být především kontrolovaná vůle azylanta začlenit se do společnosti hostitelské země a aktivní snaha žít podle jejích pravidel.
Právní normy hostitelské země musí být vymáhané všeobecně, tedy i vůči příslušníkům menšinových kultur a úpravu vztahů mezi nimi. Pokud je zákonem zakázána kupř. polygamie či sňatky s nezletilými, nelze v EU takové svazky uzavřené podle islámského práva z původních zemích uznávat. Tak to učinili již před mnoha lety kupř. v Německu.
Společenské a kulturní normy hostitelského státu pak musí být pro příslušníky menšinových kultur závazné přinejmenším pro jejich styk s příslušníky kultury hostitelského státu, tj. platit i jako tzv. „kolizní normy“ styku různých kultur. Příklad? Co kdyby třeba nějaké kulturní etnikum jako pozdrav bylo zvyklé používat plivnutí do tváře druhému člověku, a dožadovali se jeho používání i na evropském kontinentu? S dovětkem, že pokud na to nepřistoupíme, jejich kulturu diskriminujeme. Budeme to respektovat a namísto podání ruky si necháme plivnout do obličeje, anebo je poučíme, že v naší kultuře je na základě společenského konsensu něco takového naprosto nepřijatelné, takže se to zde praktikovat nebude?
Dalším důležitým prvkem je již zmíněná nulová tolerance především k závažné kriminalitě, gangům, teroristickým či militantním skupinám, a to především v souvislosti s úmyslnými trestnými činy spojenými s jakýmikoliv formami násilí či jeho oslavování. Přísné tresty spolu s vyhoštěním bez možnosti návratu pro pachatele takových anticivilizačních trestných činů jsou nezbytností.
Totéž platí pro nulovou toleranci vytváření ghett, paralelních společností a „no go zón“ ponechaných osudu jejich obyvatel. Jakmile se do jakéhokoliv místa v určité zemi bojí jezdit i policisté, je to již pokročilá fáze problému, a v podstatě přiznání dílčí kapitulace hostitelského státu.
A důležitá jsou samozřejmě i kapacitní opatření. Pokud jde o legální migraci, státy by měly přijímat pouze tolik migrantů, u nichž jsou schopny zajistit jejich patřičnou integraci. Nakolik bude tuto otázku schopen řešit v současnosti diskutovaný Migrační pakt je prozatím nezodpovězenou otázkou. Nelegální migrace musí být samozřejmě v souladu se zákonem trestána a neslučitelná s podmínkami získání azylu.
Praktickou inspiraci v přístupu k rostoucí krizi migrační politiky lze nalézt v Dánsku coby jedné z nejvyspělejších evropských civilizací, kterou lze jen velmi těžko nazývat rasistickou či xenofobní. Soubor migračních pravidel zde funguje na bázi široké shody politické reprezentace, čímž populisté a extremisté ztrácejí jedno z hlavních témat. Ke komplexním pravidlům zde náleží též povinná výuka dánštiny či „dánských společenských hodnot“ a aktivní boj proti existenci neintegrovaných ghett s vytvářením paralelních společností neuznávajících dánské normy. Zcela nekompromisní je zde požadavek na akceptaci rovnosti pohlaví i v běžném mezilidském kontaktu. Pokud tedy mužský žadatel o azyl odmítne podat ruku imigrační úřednici, jak je pro muslimy vůči osobám opačného pohlaví zvykem, azyl nedostane. Počet žadatelů o azyl v důsledku řady těchto opatření v Dánsku klesl z 12 722 v roce 2016 k 1007 v roce 2022, což jen potvrzuje, že pravidla fungují.
Tolerance k jednání neslučitelného s hodnotami demokracie není projevem demokracie, ale jejího popření. Součástí demokratické doktríny totiž musí být nutně i mechanismy směřující k její obraně a sebezáchově. Něco podobného ve vztahu k tvorbě a interpretaci práva je formulováno i u nás v tzv. materiálním ohnisku ústavnosti, kdy dle čl. 9 odst. 2 Ústavy je změna podstatných náležitostí demokratického právního státu nepřípustná, a podle čl. 9 odst.3 výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Jinými slovy, žádný postup v rámci demokracie nemůže vést k tomu, aby byla sama demokracie odstraněna.
Naším cílem by mělo být budování EU založené na svrchovanosti evropských humanitních a civilizačních hodnot, která bude otevřená těm, kdo je chtějí sdílet. A samozřejmě uzavřená těm, kdo by je chtěli odstranit či jim násilím oponovat.
