Článek
Nejde o shodu jmen, Václav Benda je otcem dlouholetého poslance Marka Bendy.
Přenesme se v čase. Miloš Zeman stojí v čele menšinové vlády ČSSD, která se opírá o toleranci ODS. Přezdívá se jí „opoziční smlouva“, je druhou a mnohem známější dohodou těchto dvou stran. Už od roku 1996 díky pragmatické spolupráci drží tyto strany ústavní většiny v obou komorách Parlamentu. Vědí, že to nebude napořád. Na podzim 1998 se jim senátní volby nevyvedly, jejich třípětinové ambice se smrskly a přežívají o jediný hlas.
Klub dvou stran
Dohoda z července 1998 chtěla upravit ústavu a některé zákony, aby se „zvýraznily volební výsledky“. Bod VII. nehovoří moc přímo, ale záměr byl zřejmý. Poměrné zastoupení zakotvené v Ústavě pro sněmovní volby se nelíbí. V letech 1996 i 1998 nezbylo než sestavit menšinové vlády podporované svými hlavními předvolebními rivaly.
Dokud strany držely ústavní většiny (3/5 všech poslanců, 3/5 přítomných senátorů), mohly dělat téměř cokoliv. Uvažovaly o snížení počtu poslanců a využití některého většinového systému, aby co nejvíce křesel získávaly právě ony.
V praxi by ODS zabetonovala svou pozici hlavní pravicové strany, ČSSD by měla stejné postavení v rámci levice. Možná by přežili lidovci a komunisté, jejichž voliči byli soustředění do určitých částí země, v nichž by mohli také dosáhnout na křesla.
Cílem však bylo aspoň někdy nepotřebovat další strany k tvorbě vlád. Směřovalo se k jednobarevným většinovým kabinetům nebo alespoň spolupráci velké strany s jednou drobnou.
Jak do toho zapadá Václav Benda? ODS, do jejíhož klubu dřívější disident patřil, měla s ČSSD 49 senátorů. Přesně tři pětiny. Po jeho smrti a jednoznačném triumfu nezávislého majitele cestovní kanceláře Václava Fischera ústavní většina zmizela. Fischer vyhrál doplňovací volby už v prvním kole s 71 % hlasů svého pražského obvodu.
Zůstala většina nadpoloviční. Pořád šlo měnit volební zákon, ovšem už bylo nutné se držet v ústavních mantinelech.
Z nouze trpěné menší strany
Ústavní změny chtěly strany předložit do jednoho roku od podpisu dohody. Bez Bendy tento plán musely po 11 měsících oželet. Místo toho v lednu 2000 představily nápad na posílení většinového charakteru voleb při udržení nutného poměrného zastoupení. Volební systémy umožňují ohromnou kreativitu, zejména při účelovém vymýšlení změn.
Takzvaný toleranční patent hodlal také zásadně zvýšit počet obvodů a snížit množství křesel v nich. K přepočtu hlasů na mandáty měla sloužit formule, jež by ohromně nadržovala nejsilnějším stranám.
Efekt by byl podobný jako u ústavní změny. Pořád by nejvíc získávaly dvě hlavní strany, pokud by se na ně voliči nenaštvali. Prezident Václav Havel ovšem návrh měl za protiústavní. Ústavní soud mu dal za pravdu. I když poměrné zastoupení na papíře zůstalo, v praxi se systém od něj nepřijatelně vzdaloval.
Změnu zákona zrušil v roce 2001. Tehdy už ODS s ČSSD byly v Senátu v menšině a na novém volebním systému musely pracovat s opozicí. Vznikl nový systém, který s drobnými změnami vydržel téměř 20 let, než také skončil jako protiústavní. To je ale jiný příběh.
Tak jedna tragická osobní událost zabránila ohromné změně české politiky. Strany, které zrovna držely moc, si ji nemohly do budoucna pojistit.
